ROZHOVOR | Paulie Garand a Kenny Rough: Rapeři v Česku pořád kloužou po povrchu, jejich texty nemají takovou hloubku

Kdy jste naskočili do labelu Ty Nikdy?
Paulie Garand: Já jsem pod labelem udělal v roce 2010 desku Harant, a pak tam přišel Kenny.
Kenny Rough: Já si svoje místo v labelu vysloužil tím, že jsem pod Ty Nikdy udělal v roce 2010 album s Ryesem.

V květnu ti, Paulie, vyšlo EP Nahoru na dno a teď Molo II. To znamená, že jsi dělal na dvou projektech zároveň?
Paulie: EPčko byl takový trénink a do toho jsem psal skici na Molo II a postupně jsme to dávali dohromady a nahrávali.

A v čem jsou alba jiná?
Paulie: Mollo II dělal hudebně Kenny, ale ke spolupráci byli přizváni i producenti, kteří dělali EP Nahoru na dno, těmi jsou Under My Pillow a Štěpán Urban.

ROZHOVOR | Paulie Garand: New York byl odzbrojující. V Brooklynu a Queensu na nás pokřikovali, raději jsme rychle zmizeli

Kde se zrodila myšlenka udělat pokračování Mola?
Kenny: Napadlo nás to, když se blížilo desetileté výročí desky Molo, a začali jsme to řešit na podzim minulého roku. A už jsme dávali dohromady nápady, jak by to mělo znít, co by tam mělo být a po novým roce jsme si plácli, že do toho půjdeme.

Samotná práce na albu trvala zhruba třičtvrtě roku?
Kenny: Tvrdší část a moje produkce začala od března. Pavel už psal od zimy texty, ale od jara jsme se do toho dali a vrcholilo to během léta.
Paulie: Podprahově jsem nad tím pokračováním uvažoval tak dva roky. Měl jsem nějaké nápady a přemýšlel jsem, jak je propojit, jaké prvky použít z jedničky, a jak to udělat, aby se to provázelo, a zároveň to bylo jiné.

Na albu Molo je provázanost znát, název každé skladby nese přímořské téma. Je to tak i na druhé desce?
Paulie: Ano, ta estetika je přímořská jak po hudební, tak po vizuální stránce, a toho jsme se drželi i teď.

O albu Molo I píšou kritici, že je to vaše nejlepší deska.
Kenny: Nevím, jak je to, co se týče čísel, ale je nejvíc signifikantní.
Paulie: Ano, tam jsme si vytvořili vlastní sound, svoji vlastní lyriku a estetiku, tím byla výrazná.

Co se u vás změnilo za těch deset let?
Kenny: Hodně věcí. Za těch deset let jsem určitě oba dospěli, jak lidsky, tak profesně. Vycizelovali jsme naši workflow (workflow můžeme chápat jako pracovní proces, pozn. red.), ustálili jsme náš vkus a určili si, co nás vlastně baví. To jsme chtěli, aby se na desce promítlo. Je to vlastně podobná tématika, ale o deset let starší, rozumnější a vyspělejší.
Paulie: Byl to přerod z kluků, kteří si užívají party život, dostávají se do povědomí lidí a hudební scény, teď už jsou zkušení harcovníci a chtějí navázat na jejich nejoblíbenější projekt.

Na desce máte několik hostů, mezi nimi Bena Cristovao, Ega, Resta a MC Geye. Najdeme tam ale i méně známá jména…
Paulie: Dalším hostem je například Alan Murin. To je slovenský zpěvák, na kterého jsem narazil, když ho měl Pil C na svém albu a moc se mi líbil. Pak jsem ho oslovil jako hosta na desku Amonit, kde jsme spolu měli jednu hudební baladu Una, je to jeden z tracků, který nejvíc poslouchám. A teď jsme ho chtěli dát do jiné hudební polohy a udělali jsme společně party track. Pak máme hosta Marcella, to je náš kamarád, který dělá elektro-indie a má blízko k atmosféře, kterou jsme na Molu II chtěli.

Paulie Garand si podmanil publikum v Plzeňském Prazdroji

Jak spolupráce probíhaly?
Kenny: Je to s každým trackem jiné, ale základní postup je, že udělám muziku a pokud se to líbí Pavlovi, tak do toho začne psát texty. Pak oslovíme hosty podle toho, jak a kdo se hodí do refrénu, nahraje se to, smíchá a zjistí se, jestli to funguje. V momentě, kdy to funguje, tak je to dobrý. Někdy to ale fungovat nemusí a začneme řešit, co s tím, jestli nevyměnit sloku, nepřepsat, dát tam hosta, nebo naopak hosta dát pryč. Všechno je to o debatě a nemáme na to žádný klíč.

Stalo se vám někdy, že host už nahrál svůj set, a pak se do písně nepoužil?
Paulie: Já si primárně vybírám lidi, který mě baví a chci jim dát vlastní prostor pro tvorbu. Nerad jim říkám, že to chci změnit. Nechci jim krást kreativní svobodu. Na Molu II jsme se Supou řešili první sloku, kterou napsal. Byla taková dissovací (z angl. diss - shazovat, urážet, pozn. red.) a nebylo tam, to co jsem chtěl. Proto jsem se ho opatrně zeptal, jestli by to nechtěl přepsat. Mně to je pokaždé trochu trapné. Druhá sloka je jedna z nejlepších na desce. S Alanem jsme také řešili dvě verze refrénu. Občas se to stane, ale většinou jim chci dát volný prostor.

Rap je ještě pořád vnímán spíše jako drsná disciplína plná tvrdých slov. Poslední dobou už ale rapeři odkrývají své emoce. Myslíš, že se v tomhle ohledu něco změnilo v českém rapu?
Paulie: Interpreti do toho sice začali dávat nějakou emoci, že to není tolik tvrdý, ale textově to pro mě není pořád hluboké. Jde to dost po povrchu. Změnila se nálada v tom, že se nebojí udělat měkčí track, ale lyricky by to mohlo být ještě udělané jinak.

Možná na Slovensku už jsou v tomhle napřed?
Kenny: Slováci byl v rapu podle mě vždycky trochu napřed. Pamatuji si, že mezi léty 2006 až 2015 bylo Slovensko hudebně vyspělejší.
Paulie: Já bych se chtěl o těch interpretech dozvědět něco víc a často to tak není.

Kdo dělal hudbu a kdo zpívá refrén ve skladbě Kolikrát?
Kenny: Hudbu jsem dělal ve spolupráci s Under My Pillow, který také zpívá refrén.
Paulie: Před létem jsem byl v Řecku, kde jsem psal texty. Poslal jsem klukům inspiraci na tuhle skladbu.

Jak to vypadá, poslat inspiraci?
Paulie: Pošlu klukům písničku, která mě baví a chtěl bych na ni navázat atmosférou. Já už do toho tempa píšu text a oni track udělají v úplně jiném kabátě.
Kenny: Důležité je zachytit určitý vibe a tempo. Není to o tom, že by se to vykopírovalo, toho se snažíme vyvarovat. Chceme udělat novou písničku a tempa jsou pro rap opravdu stěžejní. Udávají drive a rytmus.

Otázkou je, jestli se dá v hudbě udělat ještě něco nového, protože to nejlepší už je vytvořené.
Paulie: S tímhle názorem souzním. Já se vždycky chci přiblížit k tomu, co mě nejvíc baví. Snažím se dělat hudbu, která mě inspiruje.

Ve skladbě Kolikrát rapuješ: „Hodně lidí nevidí ten tlak…“ Kdo nebo co na tebe vyvíjí největší tlak?
Paulie: Život. Člověk si ten tlak dělá sám, protože si myslí, že od něj druzí něco očekávají. My už jsme na hudební scéně dvacet let a pořád se snažíme tvořit a chceme tvořit, takže určitý tlak tam je, například z toho, aby tvorba měla pořád určitou kvalitu. Každý víkend jezdíme koncerty a makáme ještě víc než před deseti lety, do toho ale stárneme a řešíme nové životní etapy, opouštíme své zlozvyky, které máme, a je tam určitý tlak na to zůstat v rovnováze.

A dál je v textu: „Dát hlavu do kupy pomohl sport a terapie…“ U mužů je tohle téma stále ještě stigmatizující. Jaký máš vztah k terapii?
Paulie: Já jsem tomu naopak hodně otevřený. Poslední roky jsem zažil tři terapeutické zkušenosti, u kterých jsem nevydržel, a později jsem našel člověka, ke kterému už dva roky docházím. Dříve jsem bral terapii jako kamarády a hospody, respektive kecání u piva. Pak přišel zlom, kdy jsem si říkal, že ten člověk, od kterého chci radu, má ještě víc problémů než já, proto jsem začal přemýšlet jinak. Já jsem chtěl řešit psychické újmy z bohémského life stylu, a to nejde řešit v hospodě. Občas jsou muži hrdí a říkají si, že to takhle nebudou řešit, ale už to není naštěstí takové tabu, jako to bývalo dřív.

V písni 512 zní: „Je to zpověď a možná bude bolet…“ a je o tom, co se stalo za pět dvanáct…
Paulie: Zrovna ji teď poslouchali moje rodiče a večer za mnou přišla máma a říká mi: „Tak jsme s tátou celý den přemýšleli, co to je 512?“
Kenny: Ten název jsme vymysleli spolu ve studiu. První návrh byl dát za pět minut dvanáct, ale pak nám přišlo dobrý to takhle zkrátit. Člověk si musí track pustit a není složité to z něj pak odvodit.
Paulie: Zkratka 512 vypadá hlavně líp. Mám rád, když názvy skladeb vypadají esteticky dobře.

Není to úplně radostná písnička. Kdy a kde jsi ji psal?
Paulie: Udělal jsem ji na diktafon v autě. Takhle to mám nejradši. Když to musí ven a trvá to pět minut a dalších pět minut trvá nahrávání. První verze tracku byla demo, nahrál jsem to a řekl jsem si, že to určitě ještě přehraju, a nakonec se původní verze nechala.

Takže bez předchozího psaní jsi ji rovnou nahrál na diktafon?
Paulie: Tuhle skladbu ano. Pak až jsem tam něco upravoval a vyhazoval slova, která se mi zdála být navíc.
Kenny: Mně přijde fascinující, že vždycky poznám, když Pavel skladby nahrává sám. Když je ve studiu jen on, poznám to z jeho hlasu. U těchto intimních tracků mu to také doporučuju, protože z toho pak jdou nejvíc cítit emoce.
Paulie: Takový druh skladeb nerad nahrávám před producenty. Občas si ve studiu zapálím svíčky a udělám si vhodnou tvůrčí atmosféru.

Ve skladbě No Limit je rychlejší beat, jak se nazývá tohle tempo?
Kenny: Je to tvrdší, moderní trapový sound. Hudební nástřel jsem udělal před třemi lety a zůstával v šuplíku. Já si často ukládám věci, když cítím, že mají potenciál, a později se uvidí, na jaký projekt se budou hodit. No Limit byla jedna z posledních věcí, které jsme na album nahrávali. Musel jsem si ji trochu protlačit. Přišlo mi, že se tenhle typ beatu do celé té hudební škály hodí. Chtěl jsem, aby deska byla zábavná a přímočará a aby se lišila od Pavlových posledních projektů, a samozřejmě abychom navázali na Mollo I a tenhle druh zvuku mi tam ještě chyběl. Nemohu ovlivnit, jestli Pavlovi do toho půjde psát. Reálně to dopadlo lépe, než jsme čekali. Lidi ho mají rádi. Je to zábavný, je tam příběh a změny.

Paulie: Text je inspirovaný filmem Maléna. Příběh je o pubertálním chlapci, kterému se líbí milfka (milfka je výraz pro atraktivní ženu ve věkovém rozmezí 30 až 50 let, pozn. red.). Odehrává se to v Itálii v období druhé světové války. Je to o tom, co chlapec prožívá. Na tomhle základě jsem napsal trochu úchylný text k No Limit. Myslel jsem si, že si lidi řeknou, že je primitivní, ale naopak ho zatím oceňují.

V písni Noci & Dny je několik slovních obratů a přirovnání, cituji: Hudba je Zendaya a mý slova jako Duna. To je dokonalé. Jak tě to napadlo?
Kenny: V rapu je od začátku tento styl psaní textů velmi oblíbená disciplína.
Paulie: Já jsem navazoval na rým: “Mě jen tak nesmete vlna, hudba je Zendaya a mý slova jako Duna.“ Bylo to po zážitku z filmu Duna, a pak jsme se s přítelkyní bavili o jejím herectví a rým skočil sám.

V tracku Nehledáme nic můžeme slyšet úplně nový zvuk, který pro vás není běžný, jak se dělal drum & bassový song?
Paulie: Byli jsme na koncertě Pain a Magenty a v backstagy jsme s MC Geyem rapovali do drum & bassových beatů a zjistili jsme, že tempo je klasický boombap, proto jsem chtěl vyzkoušet sampl, který bude mít atmosféru Mola a dáme do něj drum & bassová bicí.
Kenny: Zvukově to je posun, jsem rád, že jsme si to zkusili. Museli jsme nastudovat styl té hudby, protože každý styl má svoje pravidla a základy. Kdyby to nebylo propracované do hloubky, publikum by to poznalo.
Paulie: Před vydáním desky jsem říkal, že tam bude drum & bassový song. Hodně lidí mě podceňovalo a smáli se tomu a teď mi psali, že je to překvapilo a že je to dobrý.

V jaké hudební poloze je vám nejlíp?
Paulie: Mně je pořád nejlíp v rychlejším boombapu, což je track Mise, 512 a Kolikrát, klasické rapové tempo.

Kdo navrhoval obal desky?
Paulie: Původní nápad byl, že budou na obalu naše hlavy s proloženým mořem, pasparta a logo Molo II. Nakonec jsme si vybrali méně prvoplánovou variantu, Corvette pod Ještědem a na nebi jsou žraloci.

Pro oranžovou barvu jste se rozhodli kdy?
Kenny: Barva byla jednou z prvních věcí, které jsme měli vymyšlené. Pavel má často alba udělané s paspartou. Fotka je černobílá a skvěle se k ní hodí oranžová, kterou jsme vybrali.
Paulie: A je to barva záchranného kruhu.

Vydané jsou dva videoklipy…
Paulie: Ano, první byl videoklip Proud a teď vychází klip Noci & Dny, ve kterém nám hostuje Ben Cristovao.

Kde se natáčel videoklip k tracku Proud?
Paulie: Natáčelo se to v holešovickém přístavu, je to symbolické i v tom, že teď v Holešovicích částečně bydlím. Nejprve jsme chtěli jet do Hamburku, ale nebylo by to snadné, dostat tam celý štáb a hosta.

Ještě jsem viděla klip ke skladbě Erupce…
Paulie: To je ilustrace a je to sestříhané z dokumentu Erupce lásky. Dokument je o manželích, kteří jsou vulkanologové. Obrovsky se milovali a měli společnou vášeň, chodili do sopek. Z toho jsem vystříhal záběry a slepil je do klipu. Zajímavé na tom filmu je, že si záběry sopek natáčeli sami.

Když jsme u filmů, četla jsem, že jedním z tvých největších snů je natočit vlastní film?
Paulie: To stále zůstává jen u snu. Potřeboval bych sehnat spoustu peněz. Teď je to ve fázi, kdy čekám na nápad, ideální představa je, že začnu víc číst a udělám film podle knižní předlohy, protože to má stejně vždycky největší sílu. Člověk to přepíše a dá do toho něco svého.

Na závěr: Na co jste v životě nejvíc „proud“?
Kenny: Já jsem pyšný na to, že se obklopuji lidmi, které mám rád a mám práci, která mě baví, a za to jsem šťastný.
Paulie: Já jsem pyšný na to, že pořád konstantně makám a přineslo to své ovoce. Myslím si, že když si člověk něco vysní a směřuje k tomu, tak toho dosáhne. Musí to opravdu milovat.

Text: Julie Fric Krauskopfová, foto: Radek Kudláček
Témata: Paulie Garand, Kenny Rough, Molo II, rap