ROZHOVOR | Poetika: Všechny problémy vyvrcholily pokusem o sebevraždu

V roce 2022 jste vydali album Identity. Ačkoliv se tři roky mohou zdát jako krátká doba, pro Poetiku bylo toto období zásadní. Co všechno se u vás změnilo?

Ondra: Změnilo se vlastně celé složení naší kapely. Odešel náš tehdejší kytarista a nahradil ho zde přítomný Dave Matsu. Ten nejenže hraje na kytaru, ale také zpívá, a dokonce rapuje, takže zastává i rapové party. Stará se o sociální sítě, je zdatný videomaker, jelikož má za sebou desítky klipů pro jiné interprety, a stará se i o hudební produkci. Zkrátka kluk pro všechno.
U Dana se nezměnilo nic. Je se mnou v kapele od začátku a hraje dál na klávesy. Rozešli jsme se s jedním členem, s nímž se sestavu zakládali. Poetika je nyní stavěná na jednom vokálu, což je oproti předchozím deskám velký rozlišovací prvek.

Když vás opustil Eda, přemýšleli jste o jeho nahrazení, anebo bylo od začátku jasné, že půjdete cestou jednoho vokálu?

Ondřej: Myslím, že ta diskuze vůbec nevznikla. Ani náznakem v autě na benzínku pro kafe, že bychom se jeden druhého zeptali, jestli ho nahradíme. Chtěli jsme se od toho oprostit a začít pracovat s jedním vokálem. To se povedlo a není důvod se vracet zpět k tomu, co nám nevyhovovalo.

ROZHOVOR | Poetika: Pandemie změnila album i kapelu k lepšímu

Vydáváte album Slunce v barvách antracitu, které jste se rozhodli rozdělit do dvou částí – první veselou a druhou temnější, depresivnější. Druhá mi přijde z autorského hlediska osobnější. Je to tak?

Ondřej: Jako osobní vnímám všechny texty. Pokud by nebyly osobní, tak na desce nejsou. Zkoušel jsem pracovat s texty od jiných textařů, bohužel to ale nikdy nepadlo na úrodnou půdu. Důkazem je to, že jsme žádný cizí text nepoužili pro žádnou z našich písní. Potřebuji mít ke skladbě vždy nějaký vztah, spojit si ji s nějakou emocí nebo myšlenkou. Kdybych text přebíral od jiného textaře, nedokázal bych ho uchopit.
Ale chápu, že na tebe druhá polovina alba působí osobněji. Je taková víc… Jak to říct, není pro mě komfortní o tom hovořit, proto o tom píšu. Jde o to, že se člověku obecně líp baví o tom, že potkal nějakou holku a zamiloval se do ní než o tom, že je úplně v háji z toho, že s ní po letech skončil jejich dlouholetý vztah. A o tom, jak se opíjí sám v bytě.
Z nějakého důvodu ty melancholické věci můžou působit víc osobně, ale jsou pro mě stejně silné a z nitra, jako ty veselé.

Druhou část desky otevírá píseň V barvách antracitu. O ní jsi Ondro prozradil, že je o tvých psychických problémech a myšlenkách na sebevraždu. Jde o čerstvou záležitost, anebo jsi při psaní vytáhl „strašáka“ z minulosti?

Ondřej: Jde o celoživotní zkušenost. Používám v písni i metaforu, že třicet let bloudím po poušti. Pokusem o sebevraždu všechny problémy vyvrcholily. Nakupilo se to, nešlo jen o jednu věc. A já se v tom období cítil osamělý. Nedokázal jsem se proti tomu, co se dělo, sám postavit, nebyl jsem na to mentálně dost zdatný. A zároveň jsem nebyl schopný si o všem s někým promluvit, takže mě to semlelo. Teď už jsem jinde. Jak mi řekl jednou Dave, není ideální permanentně řešit dočasné problémy.
Když už jsem zmínil samotu, byla v tomto stěžejní. Člověk by na nic neměl být sám, obzvlášť na těžké věci. V tom songu se tomuto tématu hodně věnuju, protože si myslím, že ty nejmíň příjemné věci nás paradoxně v životě posunuly nejdál. Samozřejmě budeme rádi vzpomínat na hezkou dovolenou s rodiči nebo kamarády na vodě, ale posune nás to někam, nebo to bude jen nostalgická vzpomínka, ke které se upneme, když se budeme cítit špatně?
Psychicky nás posouvá a posiluje něco, co je negativní. A umělce obzvlášť. Vnímám to tak, že většina umělců je nejtvořivější a nejnápaditější, když je na tom opravdu špatně. Jsem rád, že život není vždy jednoduchý, že je i složitý. Díky tomu mohou takové věci vznikat. Kdybych neměl psychické problémy, nebyl bych v Poetice, nedělal bych hudbu.

Jak jste toto období s Ondrou prožívali Davide a Dane vy?

David: Jednou jsem už byl blízko něčemu podobnému, kdy jeden můj kamarád pokus o sebevraždu zvládl dotáhnout do konce. Netušili jsme, že měl psychické potíže. Byl usměvavý a plný vtipu… A najednou nebyl. Když si něčím podobným procházel Ondra, vzpomněl jsem si právě na něj. Cítil jsem, že není úplně okay. Jenže on o tom příliš nemluvil, a tak jsme to neřešili do momentu, kdy to přešlo do drastičtější fáze. Naštěstí se vše rychle povedlo napravit. Bylo to trochu jako na houpačce. Ze dna úplně nahoru.

Ondřej: Dave byl člověk, se kterým jsem komunikoval nejvíc. A vlastně na tom úplném dnu naposled.

David: Jel jsem právě do Olomouce, když mi začaly na mobil chodit zprávy od Ondry. Takže jsme mohli být dva. (smích)

Příběh českého hitu: Poetika - Elegie

A co ty, Dane?

Dan: S Davidem jsme tuto situaci prožívali spolu, byli jsme spolu neustále v kontaktu a řešili jsme, co budeme dělat. Posléze jsem volal Ondrovi a ten mi to naštěstí zvedl. Do úplných detailů bych radši nezabíhal.

Možná trochu paradoxně se videoklip k optimističtějšímu Slunci odehrává na pohřbu. Někomu se možná může zdát už za čárou. Řešili jste, zda do toho jít? Měli jste případně nějakou druhou verzi?

Ondřej: Existovalo vícero verzí. Když píšu písničku, píšu text a dělám melodie, rovnou si představuju, o čem by klip mohl být, co by se v něm mohlo dít. Konkrétně u Slunce je v závěru i náznak toho, o čem měl vizuál původně být. Můžete slyšet cinknutí výtahu. Chtěl jsem celou kapelu nacpat do malého výtahu, který nemá dveře a jen projíždí jednotlivými patry v hotelu. Byli bychom v něm jako sardinky a byl by obohacený o vtipné elementy. Například, že by do něj přistoupila babička s nákupem, portýr…

Proč z toho sešlo?

Jednak jsem zjistil, že mám respekt z výtahů. Raději chodím po schodech. A jednak, neumím si představit, že by něco takového šlo natočit. Respektive šlo by to, někde ve studiu, ale bylo by to nákladnější. No, a tak mě místo toho napadlo vystrojit si pohřeb. Přemýšlel jsem nad tím už delší dobu a kluci neprotestovali. Trochu jsem se obával okamžiku, kdy to budu prezentovat vydavatelství, ale nakonec se to povedlo. Chápu, že se to někomu může zdát za čárou. Rozumím tomu, ale v tom případě to není videoklip pro tu danou osobu. V kapele to bereme tak, že si ze sebe umíme udělat srandu. Nebojíme se toho. Ale pokud se to někoho dotklo, rozumím mu. Doufám jen, že to nikomu neublíží, to bych si rozhodně nepřál. Je to taková blbá sranda.
Nás se to dotklo naštěstí v tom dobrém slova smyslu. Doslova jsem brečel smíchy, když jsem kluky uviděl jako pohřební kapelu. Mám prostě rád černý humor.

Ve Slunci zpíváte o slepé zamilovanosti. Stalo se vám, že vám láska někdy zaslepila rozum a nedali jste ani na (zpětně dobrou) radu přátel?

Ondřej: Dane, odpověz…

Dan: Nevím, jestli jsem člověk, který si nechá kecat do vztahových věcí. To asi trochu nastiňuje odpověď. Ale když si nabiju hubu, tak si ji nabiju sám a nemusím vinit někoho jiného.

Ondřej: Davide, řekni nám ty něco o svých zamilovaných eskapádách…

David: Zaslepenost se týká každého vztahu. Teda kromě Dana. (smích) Racio člověka jde ve chvíli zamilovanosti stranou. Otázkou je, jak dlouho se stranou udrží a ustupuje emocím. Samozřejmě mám zkušenost, kdy jsem ukončil vztah, a pak se k té osobě vrátil. Všichni mi říkali, jestli se nechci vykašlat, a já odpovídal: „Ne, já ji miluju.“ A… A ona mě ne. (smích) Minulé vztahy ale beru velmi pozitivně. Jak už vlastně říkal Ondra, udělaly ze mě to, kým dneska jsem. To, jak nahlížím na vztahy s ostatními lidmi, ať už na partnerské či kamarádské. Vztahy s kamarády se mění, lidi se mění občas k lepšímu, občas k horšímu.

Ondřej: Já jsem při psaní vycházel ze svých zkušeností. Kluci ví moc dobře, že se rád trápím, kde je to možné, i na poli vztahu.

David: Kdo to ale neměl, že si jde cíleně pustit smutné písničky a chvíli si pobýt v depce? Člověk nemůže být permanentně spokojený a šťastný.

Ondřej: Já jsem byl jednu dobu strašně zmanipulovaný jednou láskou. Pochyboval jsem pak o čemkoliv, co jsem měl před očima. Bylo to tak mnoho let. A tak nějak mi to vlastně vyhovovalo, tahle trýzeň mě nabíjela, jestli se to tak dá říct.

Vyrostl jsi z toho?

Ondřej: Ze zamilovanosti mi vyrůst nejde.  Buďto to neumím anebo možná ani nechci.

Myslím spíše tu toxicitu…

Ondřej: Netuším, jestli jsem si to užíval v ten daný moment. O co méně člověk může něco mít, o to víc po tom touží. A pokud je to pozornost, kterou člověk dostává na příděly a nechává sebou zametat, tak v ten moment, kdy bude mít holka partnera, který jí bude každý den nosit kytky a skládat básně, tak si myslím, že spolu dlouho nevydrží. On ji přestane bavit. A opačně to funguje stejně. Když se holka bude chovat jako maminka, bude poslušná holka striktně v domácnosti, aby náhodou nezavadila o jiného, tak to nebude fungovat.

Dan: Protože ty kytky, které zezačátku byly super, přestanou po pár dnech vonět.

ROZHOVOR | Poetika: Grafika smajlíků je metaforou našich identit

Radíte si ve vztahových věcech?

Ondřej: Bavíme se o nich. Ale že bych řekl: „Dávej si na ni pozor, to je zmije jedovatá“, to spíš ne.

Dan: Pořešíme to.

Ondřej: Řekneme si, jestli jsme se pohádali, co doma řešíme. Probíráme to podobně jako holky. Ale že bychom si promlouvali do duše, to vůbec.

Na albu najdeme také píseň Měsíc, která se zabývá vztahy na dálku. Vycházíte z osobní zkušenosti? Ocitl se někdo z kapely někdy v takové situaci?

Ondřej: Vycházím v písni z osobní zkušenosti, kdy jsem měl vztah na dálku. Ta holka byla na pár měsíců v úplně jiné zemi a bylo to náročné. A pak jsem měl ještě to, že ta holka bydlela 150 kilometrů daleko. A když má pak člověk všechno skloubit – práci, vztah, rodinu – není to ideální. Obdivuju všechny, kterým vztahy na dálku vydrží.

David: Já mám teď vztah na dálku, takže děkuji, že jsi mi dal takový vhled do mojí budoucnosti.

Ondřej: A pak, že si neradíme… (smích)

David: Zatím je to ve fázi slunce, až to přejde do antracitu, tak to třeba bude jinak.

Dan: Já jsem nikdy na dálku vztah neměl. Doufám. (smích)

Náladu písní odráží i vizuál. Komu jste ho svěřili do rukou a měli jste od začátku jasno, že nechcete být jako kapela na titulním přebalu alba?

Ondřej: Na přebalu alba jsme spolupracovali s Martinem Dufkem. Na předchozích albech jsme měli jen název desky, název kapely a naše logo. Vzhledem ke změnám v sestavě jsme se chtěli ale odlišit od toho, co jsme dělali dříve, a tak jsme použili právě grafiku dvou sluncí. Fotka v bookletu je, ale není na přebalu. Takže možná někdy v budoucnu. 

Text: Andrea Štipčáková, foto: ElaFoto
Témata: Poetika, Ondřej Brejška, Daniel Hrdlička, David Nevěčný, Slunce v barvách antracitu