ROZHOVOR | Ředitelka Colours of Ostrava Zlata Holušová: Těším se, až si s dramaturgickým týmem zařádíme na Twenty One Pilots

Kvůli koronaviru jste museli Colours of Ostrava dvakrát odložit. Jak těžká to pro vás byla situace?
Ta situace byla nikdy nepoznaná, byla smutná, byli jsme z ní paralyzovaní a nešťastní. Vracely se mi vzpomínky, kdy mi festival před revolucí zakázali a nikdy jsem si nemyslela, že se toho dočkám znovu. Nás všech se osobně dotýkal zákaz zpěvu, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. A když nám v jeho polovině zrušili i malinký NeFestival, byl to pro nás šok. Pro mě osobně to bylo na hranici velkých fyzických kolapsů.

ROZHOVOR | Pořádání festivalů vždy vyžadovalo velkou odvahu, říká organizátor Colours of Ostrava

Nepřemýšleli jste nad zrušením festivalu? Například pořadatelé Glastonbury se nechali slyšet, že finančně na tom nejsou velmi dobře…
Nikdy jsme nad zrušením festivalu nepřemýšleli. Přiznáváme, že situace je náročná, ale vydrželi jsme to.

Rock for People zvolili cestu festivalu složeného z domácích interpretů. Neuvažovali jste o tom také?
Přemýšleli jsme nad touto variantou, ale rozhodli jsme se to nedělat. Colours of Ostrava – to je hudba z celého světa. A i v té době hráli čeští interpreti doslova všude. Už by to nebyly Colours, nebyla by to ta značka, ale úplně jiný festival. A to jsme nechtěli.

Jak to aktuálně máte se sponzory? Zůstali vám všichni?
Tato otázka je problematická. Když si uvědomíme, že ještě v březnu nikdo nevěděl, jestli festivaly budou, nebo ne a všichni jsme v té době nosili roušky, tak jsme na přípravu festivalu i práci s partnery měli jenom tři měsíce. To chtělo neskonalé úsilí a trpělivost, i partneři se rozhodovali velmi pomalu. I pro ně šlo o situaci, se kterou se nikdy nesetkali. Proto jsme rádi, že s námi většina zůstala.

Colours aktuálně klepou na dveře. Co v těchto dnech zajišťujete?
V tuto chvíli už jde o klasický produkční provoz, aby na místě vše klapalo a vše v pořádku proběhlo. Abychom zvládli nachystat celý festivalový kolos. Pochopitelně ani nám není příjemné ztratit přirozený rytmus v přípravě festivalu, který se dva roky nekonal. Mezitím se změnila spousta věcí, ztratila se spousta profesí, které festivaly objížděly, je tedy těžké vše zařídit i personálně na té úrovni, jak jsme byli zvyklí. Je to tedy s daleko velkými obtížemi než v minulých letech, ale o to víc se těšíme.

Setkali jste se s nějakým opravdu zvláštním požadavkem ze strany kapel? Případně jakým?
Žádné speciální požadavky zatím neznáme. Nic takového, co by nás letos překvapilo, se nekoná.

Několikrát se stalo, že na Colours hráli zahraniční muzikanti ještě předtím než se v Česku, potažmo ve světě, více proslavili. Ať už mluvíme o Lewisovi Capaldim, LP a dalších. Jak interprety vybíráte?
Lewise Capaldiho jsme viděli na koncertě v Londýně pro padesát lidí. Rozpoznali jsme v něm velkou budoucí hvězdu a rozhodli jsme se ho okamžitě kontaktovat. Díky tomu hrál na Colours opravdu brzy. Dá se tedy říct, že interprety často vybíráme podle citu a podle toho, jestli nás zaujali. Více než 80 % interpretů jsme viděli na vlastní oči a vybírali si je na různých místech světa.
S naším malým tříčlenným týmem toho hodně najezdíme, potom se setkáme a rozhodujeme se i podle našich osobních preferencí. Pro mě takhle bylo zajímavé, jak se na Colours dostala kapela Voice Of Baceprot, kdy moji kolegové Petra Hradilová a Filip Košťálek přijeli z festivalu ve Francii a nemluvili o ničem jiném než o této kapele. Oba měli stejné zážitky, i když stáli na jiném místě. Setkali se pak se slzami v očích a řekli si ano, tuto skupinu musíme mít. Podobně se na festival dostali Mazaher z Egypta. Když jsme je viděli, nemohli jsme jim odolat. Na maličkém koncertu v Londýně jsme viděli třeba zpěváka Sama Rydera, z něj bude velká hvězda. Úplnou náhodou jsme se potkali s Vincentem Moonem, na kterého se nesmírně těšíme, protože jeho projekce a k tomu hudební doprovod, jsou magické a bude to velké překvapení pro ty, kdo se dostanou na jeho vystoupení. Na festival přijedou i bývalý bhutanský premiér Tshering Tobgay, Wim Hof, tedy Ledový muž nebo taky Ješe Losal Rinpočhe, kterého jsme si vysnili na základě toho, že jsme si přečetli jeho úchvatnou knihu Z rebela mnichem.
Mnohdy je to velmi intuitivní, velmi osobní bez kalkulu, něco se nám prostě hodně líbí a my se pak jen ptáme, hodilo by se to do Ostravy, nebo ne? A když všichni pokýveme hlavou, že danou osobu chceme přivézt ostravskému publiku, tak se tak stane.

V roce 2015 jste v rozhovoru pro novinky.cz uvedla, že máte každého interpreta, který na festivalu vystupuje, důkladně prostudovaného. Stále to platí? Proč je to pro vás důležité?
Platí to přesně v tom kontextu, o kterém jsem mluvila před chvílí. Většinou interprety vidíme, na Vincentu Moonovi jsem byla v Lisabonu a ohromil mě. Pak jsem si toho o něm spoustu přečetla a s údivem zjistila, koho jsem to vlastně viděla. Takže jistě, my něco vidíme, a pak to opravdu studujeme a snažíme se o daných interpretech zjistit co nejvíce. Pomáhá nám s tím Jirka Moravčík, který je velký hudební srdcař, o všem napíše články a další informace přinese i na stránkách Colours of Ostrava.

Kterého interpreta pro vás bylo nejtěžší na letošní ročník sehnat?
Velmi jsme se báli toho, abychom pro festival znovu získali Twenty One Pilots. Báli jsme se jednou, když jsme je objednávali, báli jsme se i podruhé, když jim bylo zrušeno vystoupení na Ukrajině, které navazovalo na naše termíny. Jsme strašně šťastní, že přijedou, že je vše v pořádku a že vše probíhá tak, jak má.
Žijeme v době, která je víc turbulentní, než bychom si přáli. Víme, že i ostatní festivaly mají občas problém se zrušenými lety, nelétá se tak, jak má a občas to nějakému interpretu nevyjde. To se ale týká zejména těch menších. Ale nebojte se, ty největší kapely na Colours přijedou tour busy, jsou dobře zabezpečení i na tyto kolizní záležitosti.

A je nějaký interpret, kterého si velmi na festivalu přejete, ale zatím se vám ho nepodařilo nalákat?
Většinou se nám daří je přilákat, pokud na ně máme peníze. To je vlastně ten největší problém. Když si někoho hodně přejete, musíte pak počítat, jestli si ho můžete dovolit, nebo ne. My jsme si svých několik snů splnili a určitě Colours i Twenty One Pilots patří do této oblasti. Co se budoucnosti týče, to nemůžu předjímat, protože na té teprve začneme pracovat.

Můžou se návštěvníci letošního ročníku těšit na nějaké novinky?
Zajímavé bude už zahájení festivalu, které si tentokrát chceme pořádně užít, když se akce dva roky nekonala. Zahájí ho s námi La Putyka. V rámci festivalu pak máme nachystaných několik překvapení, i vizuálních. Chceme si hrát trošku více než v minulosti a pomoci k tomu i našim návštěvníkům. Je to hlavně velká oslava toho, že svět Colours je zpátky.

Stíháte si vy sama za sebe festival vůbec užít? Zajít si na nějaký z koncertů?
Já na Colours pravidelně přijdu skoro o nohy, protože ujdu stejně jako naši návštěvníci, což je spousta kilometrů. Z toho nadšení pro hudbu to ale obíhám, co to jde a vždycky někde chvíli jsem. Stačí mi ke štěstí, když vidím, že to lidi baví a užívají si to, a jdu dál. Samozřejmě si ale některé koncerty užiju celé, o tom vůbec nepochybuju a budu ráda, když si společně se svým dramaturgickým týmem zařádíme na Twenty One Pilots.

Pokud se nepletu, Colours letos slaví dvacet let. Jste u festivalu v podstatě od samého začátku. Co se podle vás za tu dobu nejvíce změnilo? Co byste poradila svému já, když byla akce teprve na počátku této dlouhé série?
Festival především vyrostl. Vyrostl, zprofesionalizoval se… Náš tým tvoří mnohaletí přátelé, kteří spolu sdílejí i spoustu zahraničních cest na ostatní festivaly, vztahy mezi námi jsou velmi nadstandardní. A co bych poradila svému já? Že to dělá dobře, ať pokračuje. (smích)

Text: Andrea Štipčáková, foto: Colours of Ostrava
Témata: Zlata Holušová, Colours of Ostrava, festival, ředitelka