ROZHOVOR | Richard Krajčo: Mám pocit, že se blížíme k názorové diktatuře. Na novém albu se mi líbí úplně každá písnička

První, co mě zaujalo na vašem novém albu, byl obal s ostravskou scenérií a nápisem Halywůd. Kdo je jeho autorem a kdo přišel s tím nápadem?
Ten nápad vzešel z kapelové diskuze. Myslím, že to bylo takhle: v době, kdy jsme již měli písničku Halywůd a připravovali CD, byl náš saxofonista Nikos na střeše Lucerny, odkud je krásný výhled na Pražský hrad a rozhlednu a říkal nám, že tam na Petříně úplně viděl ten nápis Halywůd. Pak jsme o tom diskutovali a došli k tomu, že to je fajn nápad, umístit ho na nějaký vršek, ale že to musí být u nás v Ostravě. A tak nás napadla halda Ema. Já pak hledal nějaké fotky, které bychom mohli použít, a objevil jsem jednu úžasnou od fotografa Borise Rennera. On fotí nádherné fotky průmyslové Ostravy, stojí za projektem Ostravaci.cz, vyšly mu i fotografické knihy Ostravaci všem a Ostrava včera a dnes. Tak jsem mu zavolal, zda bychom si pro obal nemohli tuto fotku vypůjčit, seznámil jsem ho s konceptem, že Halywůd musí být na naší ostravské hoře a on k naší radosti souhlasil.

RECENZE: Kryštof se na Halywůdu nehoní za aktuálními trendy, písně jsou beztarostné a plné optimismu

Na album jste zařadili čtyři starší písničky, které hrajete již na koncertech, a přidali k nim šest nových. Něco podobného nedávno udělali i Mig 21. Neuvažovali jste o desce sestavené kompletně z nových písniček?
Původně to tak mělo být. Deska totiž měla vyjít už loni, ale kvůli covidu se vše posunulo. Prvním singlem měli být Hvězdáři, a pak měla vyjít Vánoční s Karlem Gottem, která měla avizovat nové album. Kvůli té situaci jsme ale desku posunuli až nyní na podzim. Právě vyšlé písně by totiž už byly notně zaprášené, protože už by to bylo dlouho od chvíle, kdy jsme je vypustili do světa. (smích) Chtěli jsme, aby fanoušci, kteří o to mají zájem, měli vše zkompilované na jednom nosiči.

Já se musím přiznat, že se mi nejvíce líbí písnička Milan Baroš, jež si často doma se synem, který také hraje fotbal, pouštíme…
A za tu dostáváme největší sodu. (smích) Vždyť přeci podle mnohých kritiků to nemá tu uměleckou kvalitu a podobně. Ale musím přiznat, že se z ní stal až neuvěřitelný „sportovní“ virál – a děti ji milují, kamkoliv přijedeme, všude ji chtějí zahrát. A když jsme s Karin dělali silvestrovský stream, nechali jsme lidi hlasovat, které naše písničky chtějí zahrát – sešly se tisíce hlasů a tato písnička skončila, po Srdce nehasnou a Vánoční, na třetím místě. Takže na to, že ta písnička původně vznikla jako legrace, zároveň jako pocta Milanovi pro jeho rozlučku, tak se z toho stalo něco absolutně nečekaného. Dokonce je naší nejposlouchanější písní na Spotify, což značí, že lidi ji mají opravdu rádi.

Poprvé jsme se potkali před dvaceti lety v době, kdy jsem byl tvrdý rocker a metalista. Vy jste s kapelou Kryštof vystupovali v TV pořadu Ladí neladí a já tam byl přizván jako hudební kritik, psal jsem tehdy články a recenze pro metalový časopis. Tenkrát jsme se před kamerou do sebe docela pustili…
Ladí neladí si pamatuju. A to jsi byl ty? (smích) Bylo to naše první televizní vystoupení s debutovou deskou a tenkrát jsi nám taky dával docela sodu… Tak teď ti to můžu vrátit. (smích)

Klidně můžeš. Nicméně pravdou je, že musím přiznat, že jsem se tenkrát mýlil – nevěřil jsem, že spolu pohromadě vydržíte takovou dobu, a že se z vás stane jedna z nejúspěšnějších kapel v Česku. A také s odstupem času připouštím, že některé písničky jsou velice povedené… Asi jak člověk stárne…
Jak člověk stárne, otupí se hrany. (smích)

Dobře řečeno – otupí se hrany. Při té příležitosti se chci zeptat, zda se již otupily mezi tebou a Tomášem Klusem? Viděl jsem váš loňský koncert na Konopišti a hráli jste tam i písničku Cesta, kterou jsi nazpíval právě s Klusem. Viděli jste se od té doby? Vyříkali jste si již nějaké vaše spory?
My se zatím nepotkali. Tomáš evidentně jede po úplně jiné dálnici než my, takže jsme ani neměli moc příležitostí.

Příběh českého hitu: Kryštof – Lolita

Na nové desce máte duet Hvězdáři, ve kterém zpíváš se Simou Martausovou. Kde a jak jste ji objevili?
Ona objevila nás. Napsali mi, že se jí líbí naše tvorba a zda bych pro ni něco nesložil. A já, když jsem dodělal písničku Hvězdáři, okamžitě mě napadlo, že by to mohl být takový milostný rozhovor dvou lidí, kteří jdou od sebe, a začal jsem to rovnou psát i slovensky. Pak jí to poslal a ona byla dost překvapená, že to má rovnou ve slovenštině, zalíbilo se jí to a šla do toho. Duet je vždy takové okysličení, navíc slovenština zní pro nás Čechy sexy. (smích)

Napadlo mě, zda neuvažuješ vydat někdy v budoucnu desku duetů, když už jich máš tolik…
To mě nenapadlo, ale... popřemýšlím. Dobrý nápad… (smích)

Máš ještě duety s Karlem Gottem, s Lipem a mnoha dalšími…
Jasně, i s Milanem Caisem, Jarkem Nohavicou, s Jardou Švejdíkem, Lenny. Ty duety – já si tím vždy dělal radost, je to určitý otisk doby, i když někdy to může přinést i komplikace, když se například cesty těch umělců rozejdou. Ale máš pravdu, jednou by taková kompilace s mými duety vyjít mohla, to může být zajímavé.

Jak došlo ke spojení s Lipem?
V tom měl tentokrát prsty on. Oslovil nás s tím, že už má písničku hotovou. Nám to přišlo velice zajímavé, spojení hip-hopu a našeho soundu. A mně se moc líbila myšlenka té písničky. A její text.

Na novém albu máte sedm zcela nových písniček, které jste ale nahrávali v různých studiích, s různými producenty. Můžeš přiblížit proces nahrávání?
Původně jsme měli celou desku natáčet ve Francii, dokonce jsme měli objednané nahrávací studio 150 kilometrů od Bordeaux, deset kilometrů od pláže. Čekaly nás krásné tři týdny, které jsme si měli užít, ale kvůli koronaviru to vše padlo. A pak nám došlo, že to tak asi mělo být a že půjdeme českou cestou a budeme dělat s klukama, kteří nás tu baví. Došlo tím pádem na spolupráci mapříklad s Martinem Šebestíkem alias Arminem Effenbergerem nebo s Lukášem Chromkem.  
K natáčení jsme využili různá studia a občas se stalo, že se spolu i potkali, a tak jsme to skloubili a nahrávali dohromady a vzájemně se obohacovali o postupy, pohledy a nápady. Tři písničky měl na starosti taky fiedlerski, čili Ondra Fiedler, jednu písničku Hned teď nám produkoval Angličan Yoad Nevo, to bylo ještě před covidem a letěli jsme do Londýna, a jednu písničku Ondra Žatkuliak. Myslím si, že nakonec ta pestrost může být výhoda, protože když produkuješ celé album, tak tě to může i otupit, začneš se opakovat se zvuky a aranžemi. Kdežto takhle, když dělali každý zhruba tři písničky, snažili se tam dát ze sebe to nejlepší.

Britského producenta Neva jste si vybrali sami?
Ne, Yoad Nevo si naopak vybral nás. Dnes si mnoho známých zahraničních producentů hledá práci i mezi většími kapelami v bývalé východní Evropě, není problém si dnes vygooglit větší kapely třeba v Polsku, Maďarsku nebo u nás, a pak jim nabídnout spolupráci, pokud o to stojí. Takže nás oslovil a pozval do Londýna. Původně jsme s ním měli udělat dvě písničky, ale na desku se nakonec dostala jen jedna, tu druhou jsme kvůli covidu nestihli dotočit. Bude na té další.

Vybírali jste z většího počtu písniček?
Bohužel. Jsem skladatel ekolog. Bez odpadu. Ale když už jsem skládal a věděl jsem, že Francie padla, psal jsem je už s myšlenkou, kdo je bude produkovat. Například Armin měl kapelu Cartonage, dělal retro a umí retro, tak jsem mu nabídl písničky, u kterých jsem chtěl mít sound jako z osmdesátých let.

Máš blízký vztah k retru a k tomuto eighties stylu hudby?
Když jsem napsal písničku Vohul basy, u níž je rekapitulační text, v němž vzpomínám na dětství, cítil jsem, že by měla být právě v tomhle retro stylu. Pro mě je to otisk doby. Když přišla vlna osmdesátých let zpátky, my už se o to pokoušeli na desce Srdcebeat písničkou Vysněnokrajina. Už ta je v takovém retro soundu, ale nyní jsme se do toho opřeli trochu víc. Taky díky tomu, že nám to Martin Šebestík umožnil. On opravdu naplnil naše představy. Vlastně je i předčil. A to je přeci ten nejlepší výsledek. Není to žádné připosrané „jako osmdesátky“ a hlavně: je to jiné.

Kryštof v půlce turné zavítali na trutnovské Bojiště, hráli hit za hitem

Poslouchal jsi také zahraniční vzory? Byl jsi Depešák?
Jasně, byl. Depešák, ale miloval jsem i The Cure, U2, Oceán, a byl jsem velký fanoušek Helmutovy stříkačky. To byly zásadní kapely, které jsem poslouchal, a když vznikal Kryštof, tyhle mě nejvíce ovlivnily. Ale když už jsem poslouchal Depeche Mode, neboli tenhle synth pop, tak ses dostal k Mission, Duran Duran a dalším… A z toho jsme vycházeli.

Na albu je i písnička Chci žít, která až nápadně svým stadiónovým chorálem připomíná jeden hodně profláklý hit kapely Queen, nebo jiný podobný od Petera Nagyho…
Jo, jo, to je dobře. Je pravda, že my jsme si ten beat vzali jako určitý vzor, vyšli jsme z něj. Je to takový protest song. I když to je možná silné slovo, je to určitý vzdor-song. Začínám mít totiž pocit, že se pomalu blížíme k jakési názorové diktatuře. Pořád nám někdo říká, jak máme žít, co máme dělat, jakým autem jezdit, co si myslet, co uznávat a ve chvíli, kdy máš trochu odlišný úhel pohledu, tak jsi prohlášený za problémového, skoro za „fake news“. Probíhá tady „svoboda“ s cenzurními prvky. Buď si myslíš, co my, nebo tě „smažem“.

Na albu je i písnička Do nebe se propadám, ke které prý chystáte nový klip?
Ano, je to balada, a ten klip bude točit moje žena Karin. Složil jsem ji právě pro ni. Obsahově je asi největším vyznáním, které jsem kdy napsal, ale Karin to, předpokládám, uchopí trochu jinak. Asi to bude zase emotivní smršť. To umí, což ukázala například v klipu k písničce Zůstaň tu se mnou nebo v Ty a já.

Na titulní písničku Halywůd jsem zaznamenal i dost negativních reakcí…
Ano, pár jsme jich zaznamenali. Ale na to jsem si už zvykl. A nijak se nás to nedotýká. Nám se líbí každá písnička na té desce, a to je nejdůležitější. Co může být krásnějšího - máš kapelu třicet let, pořád jste kámoši, nehádáte se, baví vás spolu hrát, a pak natočíte desku a na ní se vám líbí každá písnička. Paradise.

Co turné k albu, připravujete jej?
Plánujeme, ale nebude to hned bezprostředně. Pokud totiž covid dá, tak v říjnu bychom chtěli odjet dlouho odkládané akustické turné, máme dvě odložené vyprodané O2 arény, a pak jsou tady Kryštof kempy, už dva roky se na ně čeká. Naši fanoušci mají v této chvíli v rukou přes sto tisíc lístků, které si nakoupili, tak jsem i klukům říkal, že si nejsem jistý, zda je máme zahlcovat novým turné, dokud neodehrajeme tyhlety koncerty. Ale něco k desce určitě připravíme.

Zpracoval: Aleš Materna, foto: Petr Hrubeš, Jaroslav Fikota, Eva Vintrová
Témata: Kryštof, Richard Krajčo, Halywůd, rozhovor