ROZHOVOR | Roman Holý: Chci se pokusit J.A.R. stabilizovat, ale pochopím lidi, který řeknou, že už to nejsou JAŘi

Kdo je Strážce klidu? Cítíš se být strážcem klidu místa, odkud jsi, tedy od pomyslné brány Šumavy?
Být Strážcem klidu je velmi těžká disciplína. Upřímně řečeno, já bych jím velmi chtěl být, ale málokdy se mi to daří. Název Strážce klidu je spíš myšlen ironicky, protože já jsem tu první desku natočil v covidu a v rozvodovém řízení. Nepamatuju si, že bych zažil nějaký temnější období. Ano, Strážcem klidu snad jednou opravdu budu, zatím jsem jen strážce prdu. 

RECENZE: Roman Holý na své první sólovce příjemně překvapuje i jako zpěvák

Haha, naštěstí názvy tvých sólových desek jsou přece jen poetičtější a pozoruhodnější, podobně jako texty písní, z nichž je díky prvnímu singlu a klipu nejznámější refrén „Když se o tebe pokouší ďábel, vyluxuj si pokojík, dej si Pribináček a rohlík“. To by se mohlo zavést do školních zpěvníků jako taková výchovná píseň. To ti říkala tvoje maminka, abys nedělal lumpárny?
Síla a zároveň prokletí písní spočívá v tom, že některé jsou velmi jednoduché a prosté a nepotřebujou vysvětlení, zatímco jiné jsou zakuklené a  komplikované. Vysvětlovat by se ale taky neměly. Kouzlo je v interpretaci a v tom, jak si to každej přebere. Setkal jsem se třeba s názorem, že ta písnička je o onanii, což opravdu není. Celý to začalo úplně tak, že jsem úplně zhulenej s Martinem Šírkem, což je můj kamarád od dětství, vymejšlel v hospodě hovadiny a připadalo nám to ten večer vtipný. To je čistá dadaistická volovina, bez hlubšího významu, natož výchovnýho. Měl jsem dlouho hotovej jenom refrén a moje producentka Tereza Černochová říkala: "To je tak krásná nálada, udělej z toho celou písničku, dej tam sloky, když tam máš ten pokojíček.“ Udělal jsem to v podstatě jako moje vyznání všem těm mým dětským zálibám, který vlastně trvají dodnes. 

Strážce klidu je spíš myšlen ironicky, protože vznikl v covidu a během rozvodu

Aha, každopádně ten Pribináček a rohlík tomu daly korunu…
Ty dobrůtky tam původně nebyly, to je vlastně až doplněnej refrén. V tý prapůvodní verzi se písnička objevila ve filmu Martina Pohla alias Řezníka Párty Hárd, kterej mám mimochodem velmi rád.

Další věc, která pravděpodobně posluchače zaujme, je přítomnost řady hostů. To ostatně platí i o albu Strážce klidu vol. 1, ale v souvislosti s tou aktuální deskou se nelze nezeptat: Jak se ti podařilo ke spolupráci získat legendu české kinematografie Libuši Švormovou (ročník 1935)?  
Tohle to má trošku delší genezi. Já jsem měl na konzervatoři obor, kterej se jmenoval melodram a učil mě ho tenkrát manžel Jitky Molavcový Alfred Strejček. A mě ten melodram, hlavně díky jemu, tenkrát velmi zaujal. Melodram je vlastně přednášení textu do hudby – buď ho někdo doprovází na piano, nebo to může bejt i s větším tělesem. Je to podle mě zajímavej žánr, kterej v podstatě zmizel a skoro se už neprovozuje. A já už mám minimálně deset let v hlavě nápad, že udělám desku melodramů a že do nich obsadím ty nejlepší hlasy, který mi se celej život neskutečně líbily, protože jsem na nich vyrostl a ty herce jsem velmi obdivoval. Bohužel jsem se k tomu nerozhoupal a půlka těch lidí už bohužel není. Včetně pana Munzara. 

ROZHOVOR | Roman Holý: Skládat hudbu pro sólovou desku Strážci klidu Vol. 1 mě bavilo více než cokoli jiného

Už jsem měl demo snímky, pojmenovaný jako Libuška nebo Luděk, podle jmen těch slavných hlasů. A paní Libuška je pořád velmi svěží, tak jsem ji oslovil a ona na to kývla. A stal se zázrak! Aniž by vlastně věděla, do čeho jde, co bude dělat, tak jsme se sešli ve studiu, ona si sedla, vzala si text, já jsem pustil hudbu, mávl jsem na ni a stal se zázrak. Absolutní. Ona to takhle dala na první tejk. 

Tak mě napadá, že jsi nikdy nedělal jazz, dokonce jím možná trochu opovrhuješ, ale přitom seš jazzmany obklopen už od devadesátých let. A i v sestavě těch, kteří přispěli na tuhle nahrávku, je ryze jazzový kytarista David Dorůžka.
To je pravda, já skutečně žádným fanouškem ortodoxního jazzu nejsem. Ale když je hudba trochu jazzem šmrncnutá, to naopak vítám.

Takže radši fusion?
Ano, v tomto žánru mám mnoho oblíbených umělců. Je pro mě důležitý, aby v hudbě bylo pár procent jazzu, ale i pár procent punku a nějaký rebelie. Mám ten koktejl prostě takhle namíchanej od mala a on se bez jazzu vlastně namíchat nedá. Mám moc rád divný harmonie a snažím se vymýšlet takový, který nejsou úplně běžný. Léta jsem toužil po střetnutí s opravdu prvotřídním jazzovým kytaristou, a to se mi podařilo až teď s Davidem Dorůžkou. Přišel, zavřel oči a vysmahl to tam neuvěřitelně. Mám radost, protože pojede se mnou jako jeden z kytaristů na turné. 

LIVE: 17. listopadu se tady sejdeme vždy, hlásili J.A.R. v narvané Lucerně. Vystoupil s nimi i Dan Bárta

Tak to si teď nakousl minimálně další dvě témata: Za prvé by mě zajímalo, jak natáčení probíhalo po produkční a organizační stránce. Na desce zpívají a hrají kromě výše uvedených Lou Fanánek Hagen, Mucha, Orion, Jiří Korn, Tereza Černochová, Prago Union a Mirek Chyška. A ti všichni za tebou přijeli do tvého sušického studia?
Takhle to mám nejraději, ale často to nejde. Dneska má každej muzikant nějaký mini studiíčko doma, takže to může poslat. Ale nejlepší je vidět se osobně, protože to je většinou spojený s pivem a s nějakým lidským zážitkem. Takže někdo nahrával u mě doma a někdo to poslal.

Pro mě je svatej grál prvotřídní písnička

Když pominu vyloženě lidský aspekt, je i přes možnosti dnešních technologií stále velký rozdíl ve formě takové spolupráce? Že jste společně v jednu chvíli na jednom místě, můžete využít kouzla okamžiku, vzájemné interakce, hecovat se, ladit nuance, cizelovat ten výsledek do posledního detailu… 
Já si myslím, že ten rozdíl je obrovskej. Upřímně řečeno, mně se po tom stýská. Dřív jsme trávili při nahrávání desek dva měsíce společně ve studiu a bylo to fakt úplně jinak, protože jsme všechno prožívali společně, často se dohadovali, každej si chtěl prosadit to svoje. Společná byla i radost, když se něco povedlo. Zažívali jsme neskutečný věci.
Ty cesty jsou různý, ale pro mě je svatej grál vždycky prvotřídní písnička. Když máš dobrej nápad, uděláš ji kdekoli.

Ale okolnosti vzniku se mohou promítat do výsledku a i díky invenci a interpretaci těch, kteří to nahrávají, může z původního dema nakonec vzniknout něco jiného. Máš – jako producent a autor – předem naprosto jasno o výsledku? Za časů společného natáčení třeba s J.A.R. asi nastávaly situace, kdy se to vymklo původní představě, když do toho „štěkalo“ dalších deset lidí, haha?
Já si vzpomínám, že konkrétně u písničky J.A.R. – Bulháři, jak jsem ji za jednu divokou noc totálně překopal, promazal a úplně přearanžoval. K lepšímu, myslím si, od toho původního demáče. Takže tam to takhle probíhalo. Teď už se to děje míň, protože mám poměrně jasnou představu, jak bych chtěl, aby to bylo. Na starý kolena jsem začal víc pracovat víc s minimalismem a s větším vzduchem v hudbě. Desky J.A.R.u jsou kolikrát těžký, komplikovaný, je tam hodně nástrojů, zatímco na deskách Strážce klidu pracuju víc s dírama a s tichem.

A konečně to druhé nakousnuté téma: koncertní kapela. Teď už máš dvě alba čili dostatek repertoáru na koncerty.
To se rýsuje už dlouho. Některý muzikanti, když slyšeli tu první desku, říkali, že by bylo skvělý to hrát naživo a přihlásili se do služby.  Takže já jsem měl vlastně kapelu už v době, kdy to ani nebylo na pořadu dne. Ta sestava je skvostná! Teď jde jenom o to, abych já ze sebe nějakým způsobem setřásl strach z toho, že se budu muset naučit celý ty dvě desky nazpaměť. To jsem nikdy nedělal, mám z toho trochu vítr.

To je určitě výzva, stát se, jak říkáš, na stará kolena, sólovým zpěvákem a frontmanem na pódiu…
Já zpívám pořád, ale že bych někde sám táhl celej koncert, to jsem ještě nezažil a nevím, co to udělá. Abych na to měl nervy….

Sám ale za mikrofonem nebudeš, že? 
Bude tam víc hlasů, samozřejmě. Ale já budu muset bejt lídr. Ale chystám se na to a chtěl bych si to užít. Mělo by to bejt v krásných divadlech, pěkně na sezení, s prvotřídní kapelou, tak jsem si to vysnil. Sestavu kapely bych zatím radši ještě neprozrazoval, ale doufám, že brzy vyjedeme.

Budoucnost J.A.R.u je značně nejistá

Přestože tvá sólová deska vznikala dřív, než došlo na přelomové události v J.A.R., není nakonec všechno špatné aspoň k něčemu dobré? Měl jsi víc času věnovat se Strážci klidu a samozřejmě Monkey Business, protože tradiční podzimní turné J.A.R. letos prakticky nebylo.
Ono si to dost lidí asi myslí, ale s tímhle ta deska vůbec nesouvisí. Já jsem ji měl už hotovou a připravenou předtím. Mimochodem, pár tracků jsem posílal Otovi (Klempířovi - pozn. aut.). Chtěl si to poslechnout, moc se mu to líbilo… To nemá s tím J.A.R.rem nic společnýho. Potom přišel den D, blesk z čistýho nebe a všechno se změnilo.
Budoucnost J.A.R.u je značně nejistá, protože člověk by neměl, myslím si, dělat věci na sílu, to nikdy hudbě a umění obecně moc neprospívá. Jsem trochu zklamanej a lehce dezorientovanej a přiznám se, že mě to velmi zasáhlo, protože ať je to jak chce, je to dlouhý léta moje dítě. Vypiplali jsme si ho od naprosto neúspěšných začátků, kdy se nám lidi posmívali, přes pěkný desky až k hodně slušně hrající kapele. Tak to s člověkem a celou kapelou pěkně zamávalo. My to jen tak určitě nevzdáme, ale musíme vymyslet nějakou cestu, která bude pro nás dávat smysl.

RETRO 90s| Roman Holý: Máme J.A.R. „just for fun“

Vypadá to na tři možnosti, jak to s J.A.R. může dopadnout: Jedna možnost je, že dokážete nahradit roli Oty Klempíře.
To je jistý.

Vylučuješ tedy, že by se Oto Klempíř do J.A.R. vrátil?
Na to nebudu odpovídat.

Ok, nikdy neříkej nikdy, ale pravděpodobné to teď rozhodně není, tak je tu druhá možnost, že zůstanete u jednoho narozeninového koncertu v Lucerně, koncipovaného podobně jako letos. A nejhorší varianta je ta, že už hrát nebudete vůbec, protože fanoušci nebudou chtít jinou než původní sestavu i s Otou. 
Promiň, ale já jsem toho zářným příkladem, protože já jsem změny u svých milovaných kapel taky nenáviděl.

Vždyť vím, že třeba Van Halen bez Davida Lee Rotha pro tebe přestali být opravdovými „Van Haleny“…
Van Halen mě bez Rotta úplně přestali zajímat. Říkal jsem si: co to, proboha, děláte? Zkrátka se museli rozejít.

Takže se negativní reakci části fanoušků J.A.R. nedivíš.
Myslím, že pochopím lidi, který řeknou: to už nejsou JAŘi, na to kašlu. Na druhou stranu, když najdeme nějakou slušnou variantu, slušnou náhradu, člověka, kterej umí textovat a mně se podaří udělat nějaký dobrý písničky s novou energií… Mimochodem, já jsem hned druhej den po Lucerně začal v dost velký kocovině dělat první demáč na novou desku J.A.R.u. Mám už jich několik a jen tak to nevzdáme, protože ta naše cesta byla krásná, velmi dobrodružná a navíc máme velkou ekipu lidí, který nás mají rádi, a na to se prostě nemůžeš úplně vyprdnout. Když se to podaří, budeme rádi… Člověče, asi žádná z mých milovaných zahraničních kapel takhle dlouho nevydržela! Jsou případy v historii, kdy ty druhý a třetí sestavy těch kapel byly minimálně pro velkou část fanoušků lepší než ty původní. Já to mám třeba takhle s Genesis, daleko radši máme novější desky s Phillem Collinsem než ty s Gabrielem. Nebo Deep Purple mám taky radši s Coverdalem a Glennem Hughesem. A tak bych mohl pokračovat. Takže to není nemožný. Samozřejmě, že třeba Supertramp už mi nikdo nevrátí, tam měli zůstat dva zpěváci, sakra. Rozhádali se, všichni se nakonec rozhádají. 

RETRO: Jak řádili J.A.R. v roce 1994?

A jak jste si domluvili spolupráci s Danem Bártou?
Ještě nijak. V Lucerně jsme měli hezkej rozhovor, ale ne o nějaký budoucnosti, spíš o tom, jak jsme si uvědomili, co jsme spolu všechno prožili a co to vlastně pro nás znamená. Nebo pro mě určitě, ale byli jsme takový napojený. Byla tam taková rozjitřená nálada. Ale rozhovory o budoucnosti nás teprve čekají. Dan teď jede první klubový turné, kde se ukáže, co si může dovolit… Kejvli jsme si na to, že se bude podílet na desce, což mě velmi potěšilo. To si vlastně ani neumím představit jinak. Já ti to řeknu takhle. Je mi líto se na to vyprdnout, ale když se to nepovede, tak to zařízneme.
Toužím udělat silnou novou autorskou desku v tom pozměněným stavu, a samozřejmě ji  koncipovat tak, aby se celá dala hrát živě. A kdyby se do toho Dan mohl vrátit, byť jako host třeba třetinu programu nebo jenom na venkovní prostory a na nějakou klidnější pasáž, tak bych to považoval za úžasný. Plus bysme vždycky museli asi zahrát těch pár starších hitů. 

ROZHOVOR | Dan Bárta: Můj sluch byl zkrátka zranitelnější a opotřebovanější, než se zdálo. Ucho se utrhlo

Jak hodnotíš spolupráci s koncertními hosty J.A.R. Ondřejem Rumlem, Panem Lynxem, Terezou Černochovou a Matějem Ruppertem?
V první řadě je mou milou povinností všem těm zúčastněným úžasným bytostem poděkovat za to, že nám ty nasmlouvaný koncerty pomohli zachránit. Bylo to těžký, ale zvládli to báječně. Chtěl bych se pokusit kapelu stabilizovat, ideálně s Danem, kterej tam zkrátka patří. A najít novýho rappera.

Jeden rapper J.A.R. zkrátka nikdy nestačil a stačit nebude. 
Určitě ne. Kdyby to bylo jenom na Michalovi (Viktoříkovi - pozn. aut.), tak pro mě by se z pohledu producenta a skladatele nalomila statika celý kapely. Repertoár je vymyšlenej na dva lidi, který se přetlačujou, a na jednoho pěvce, kterej vlastně tím, jak je dobrej ve zpívání, umožňuje ostatním být trochu zhovadilí v textech, svým kultivovaným projevem to pak mírní. Když je tam rapper jen jeden, bortí se to.

Pořád hoříme, pořád nás to baví

Pokusit se nenechat padnout J.A.R. a uspořádat turné Strážce klidu – to jsou tedy tvé priority a hlavní výzvy pro rok 2026?  
Mám spíš na prvním místě osobní touhy a přání, aby moje rodina zůstala v bezpečí, zdravá a šťastná. Hodně myslím na svoje děti a na to, v čem žijeme a kam spějeme nebo nespějeme. Ale nepřestávám mít radost z toho, jak máme bezvadné fanoušky. Vlastně si to začínám poprvé v životě uvědomovat. Nikdy jsem to neřešil. Až poslední dobou si uvědomil, že máme za sebou poměrně dost slušnejch desek a já jsem na většinu z nich vlastně docela pyšnej. To mě naplňuje takovým zvláštním klidem, což ale neznamená, že nemám nebo nemáme nervy se ještě o něco pokoušet.  Máme ještě spoustu neprobádanýho území, takže určitě budeme dělat na J.A.R.u, pak na desce Mankáčů, Tereza Černochová bude dělat desku… Pořád hoříme, pořád nás to všechno baví. 

Jak už jsme zmínili, obou alb Strážce klidu se účastnila plejáda hudebníků, ale jestlipak se i ty momentálně podílíš na muzice jiných?
Moc ne a je mi to vlastně líto. Je tady dost lidí, který se mi hudebně líbí a když po mně někdo něco chce, jdu do toho. Ale často to nedopadne, protože se mi třeba něco nepozdává a nejsem schopen se pak do toho úplně položit…
Nevím, jak to dopadne, ale slíbili jsme si s Muchou, že něco společně napíšeme a vyprodukujeme. Velmi si rozumíme, napsala mi na mou desku pěknej text O pytlíku a bříšku. Je velkou fanynkou J.A.R.u a tam se to všechno propojuje. 

Příběh českého hitu: Monkey Business - My Friends

Ale míváš také nabídky na komponování scénické hudby…
Ano, tu práci mám rád. V tom všem marasmu a hnusotě, která se koncem roku vylila z břehů normálnosti a zaplavila naše všední dny smradlavou vodou, se mi vlastně přihodila velmi příjemná věc. Osud mi postavil do cesty člověka, se kterým si opravdu výjimečně rozumím. On na mě zařval s takovým šíleným výrazem a úsměvem: „Miláčku, my spolu budeme dělat divadlo!“ A já jsem na něj jenom čuměl… A dneska úplně nadšenej, protože spolu děláme experimentální projekt ve Spirále - divadlo, tanec, box, krump, rap, gospel, divnosti. A pokud to všechno dopadne, dojde i na dva hororový filmy, což je pro mě úplně nejlepší zpráva, protože já horor miluju. A ten chlapec, kterýho tímto přibírám do pokojíku mých miláčků, je Viktor Tauš.

Strážce klidu je do jisté míry nostalgickou oslavou Šumavy a návratů do dětství a míst, kde seš doma. Ovšem ty jsi také vyrůstal na moři - díky tátově práci námořníka jste každoročně trávili řadu měsíců na lodi. Tak mě až překvapuje, že jsem tohle téma v tvé hudbě dosud nezaznamenal.
Tys mě teď přivedl na nápad, kterej mě opravdu upřímně nikdy nenapadl. To, co jsem tam jako malej kluk zažil, je totiž něco naprosto úžasnýho, jak ze sci-fi filmu, na moři jsem byl od dětství až do patnácti let a je vlastně trochu s podivem, že jsem vlastně o tom nikdy nic nenapsal. Jednu jedinou zmínku máme na konci písničky Žárlíme na Romana, že „nejvíc žárlí Roman sám na Tichý oceán.“ Protože ten oceán mi bral tátu, kterýho jsem strašně chtěl doma a on byl prostě věčně někde pryč. Mám po něm doma deníky, on si psal padesát let na moři každej den jednu stránku toho, co zažil. A tam mimo jiné popisuje rok 1968, moje narození, základní školu, zkoušky na konzervatoř, první divadlo, první kapelu. To všechno je tam napsaný, jak jsem se dozvěděl od mý matky. Takže díky, určitě to udělám. 

Text: Jarda Hudec
Foto: Roman Černý, Valeria Semenová, Honza Urbánek, Veronika Mašková, David Kraus, archiv Romana Holého
Témata: Roman Holý, J.A.R., Monkey Business, Dan Bárta, Oto Klempíř, Tereza Černochová, Mucha, Libuše Švormová, David Dorůžka, Viktor Tauš