ROZHOVOR | Tereza Černochová: Až budu mít svůj label, pojmenuju ho Diskopizda

Tvoje nová sólová deska vyšla po docela dlouhé době od té předchozí. Proč taková prodleva?
Já mám periody osm let. Jako fakt. Je to zvláštní, ale neumím to dříve. Původně jsem ani už nic sólově vydávat nechtěla, dokonce jsem nechtěla ani sólově zpívat. Ale ukázalo se, že v sobě mám pořád nějaké pnutí a zjistila jsem, že mám touhu zkusit něco autorsky. Takže jsem něco složila, a pak jsem to poslala pár osvědčeným lidem, kteří mě znají a dobře se vyznají v hudbě, a od nich jsem měla zpětnou vazbu, abych pokračovala dál a dělala co nejvíce své vlastní hudby. Pak mi jednou řekl Roman Holý, jestli to nechci vydat, že je škoda, abych ty nápady měla jen doma v šuplíku. Tím mě nahlodal, až jsem si jednoho dne řekla: „Tak jo, proč ne?“

LIVE: Monkey Business v Ostravě vzpomínali na Vaša Patejdla, bavili i J.A.R.

Album se stejně jako titulní písnička jmenuje Slečna náročná. Je to o tobě? Jsi skutečně slečna náročná?
Je to o mně. Na začátku jsem se tomu trochu bránila, protože v textu je, že se to o mně říká... Ona je tak dlouho sama, ona asi bude náročná.... Ona asi bude hrdá... a podobně. Ale pak jsem si uvědomila, že je to pravda – že jsem náročná – ale sama na sebe. Kdybych nebyla, tak nejsem tam, kde jsem. Tak nezpívám tak jak zpívám, a nemohla bych zpívat v Monkey Business, což je fakt náročné zpívání. Takže už jsem si na to zvykla. Už nereflektuju to, co si kdo myslí. Je jasné, že mě to občas zamrzí, nějaké tyhlety řeči. O tom je ostatně i písnička Ing. Čert – o nějakém soudu jiných lidí, kopání do druhých, kteří jsou snadno na ráně. Já si tím také prošla, naposledy v soutěži StarDance, a i když jsem věděla že to může přijít, a počítala jsem s tím, tak mě to stejně trošku semlelo.

Hrála ve vydání alba roli ambice ukázat se v trochu jiné roli, než jakou máš v Monkey Business?
Ta ambice není v tom to překlápět, abych se ukázala jako sólová zpěvačka, ale spíše to je bonus k Mankáčům. Zároveň však cítím, že potřebuji dělat i jiné věci, než jsou jen Monkey Business. Všechno se navíc sešlo skvěle i časově, podařilo se mi sehnat nějaké peníze, abych si desku mohla udělat podle sebe, po svém, tak jak já jsem chtěla, a nemusela jsem dělat žádné kompromisy, což je pro mě velice důležité. Než bych měla udělat kompromis, tak radši prchnu pryč, protože vím, že se pak dostanu do stádia, kdy budu nespokojená, což u mě nevěstí nic dobrého. Takže se vše povedlo a album je tady na stole před námi.

Hudebně i textově jde čistě o tvou autorskou desku?
Z osmdesáti procent ano. Ale mnoho částí vzniklo společně ve studiu, kdy Roman Holý jako zkušený muzikant navrhl nějaké změny, protože mi často říkal, že tohle takhle nebude fungovat, někdy mi rovnou řekl: „Terez, já tomu textu prostě nerozumím“, takže jsme jej pak upravovali. Stejné to bylo s hudbou. Někdy mi třeba říkal, musíš mít třetí sloku, dvě to prostě neutáhnou, a podobně.

Můžeš ten proces popsat nějak blíže?
Já nepracuji nijak koncepčně, ke mně vždy přijde nějaký nápad nebo zvuk a chci jej zhudebnit. Roman Holý mi půjčuje občas synťáky, se kterými si hodně vyhraju, objevovala a vytvářela jsem si různé vrstvy a sféry. Písničky na album se sešly až překvapivě dobře, nicméně nakonec jsem zjistila, že z dvanácti skladeb byly dvě nebo tři vystřelené někam jinam, až to bylo rušivé. Ke konci jsem tedy již přemýšlela koncepčně. Nakonec jsme se tedy s Romanem rozhodli pro trochu jiný způsob práce – zalíbil se nám třeba slogan Diskopizda, který vymyslel Pavel Mrázek. To je pro mě velmi silná věc a já přišla s hudebním motivem ve stylu disko, ačkoliv disko vlastně vůbec dělat neumím, neumím vytvořit ten groove, aby to s tebou něco dělalo, takže je to disko takové hodně naivní. A Roman přišel s nápadem to celé otočit. Ptal se mě: „Ty jsi byla disko girl? Chodila jsi na diskošky?“ A já mu na to odpověděla: „Samozřejmě, že ne, já to přímo nenáviděla.“ Já si pod pojmem disko představuji úplně něco jiného, než co se vžilo tady v Česku. Když jsme objížděli republiku se skupinou Black Milk, tak jsme většinou vystupovali na diskotékách, stihli jsme i dvě za večer, a ta hudba tam byla strašná. Takže jsme to otočili a vznikla z toho zajímavá, možná trochu zlá píseň o stárnutí žen, které chytají druhý nebo třetí dech někde na diskoškách nebo na Instragramu.

Písničky, nebo jejich základy, sis tedy skládala doma a dotvářely se ve studiu při nahrávání... Máš proto doma něco jako malé domácí studio?
Ano, postupně jsem si vybudovala takové menší studio doma a pojmenovala jsem ho Diskopizda. (smích) Až budu mít nějaký svůj label nebo vydavatelství, tak to bude Diskopizda, mně se to hrozně líbí. K tomu studiu - zhruba před sedmi lety jsem dospěla k tomu, že to musím zkusit, že si něco takového vybuduju. Moc k tomu není třeba, v dnešní době stačí dobrý program, mikrofon, bedny, zvukovku, sluchátka, a pak už je jen na tobě, jestli máš nějaký dobrý nápad. Takže to není klasické nahrávací studio, jak na něj jsou lidé zvyklí.

Jaký je tvůj postup při skládaní písniček. Vznikají při hraní na klávesy, klavír, nebo i na kytaru?
Na kytaru ne, na tu já neumím. Strunné nástroje mi nejdou. Já jsem hrála třináct let na klavír. Musela jsem zvládnout techniku a skládat pololetní zkoušky a byla jsem z toho dost vystresovaná. Počkej, jak to bylo... Nejprve stupnice, etudy, pak baroko, klasicismus, romantismus. Tohle všechno jsi musel přehrát v rámci zkoušky. Ale to gró, jak se doprovodit, to už nás nikdo neučil. Tak jsem klavír na dlouho odložila a vrátila jsem se k němu až u druhé desky, kdy jsem s tím začala více koketovat a koupila jsem si klávesy. A moje dcera teď chodí na klavír, tak s ní musím často cvičit, takže jsem se zpátky vrátila k tomu, že jsem si projela i hudební teorii. A beru to i jako svůj úkol do budoucna, se v tom dovzdělat. Takže nejvíce vlastní ze všech nástrojů jsou pro mě klávesy a klavír. Já mám strašně moc ráda zvuky, takové, které se mnou něco dělají. Proto miluju hudbu Romana Holého, ten je totiž totální fanatik do synťáků, má jich fakt mnoho. A on přesně ví, co mám ráda, takže mi vždy řekne – tenhle si půjč a zešílíš. (smích) Já pak slyším zvuk a ta evokace je okamžitá. Někdy se nad tím zamýšlíš déle, ale někdy to z tebe vypadne rychle – třeba Pánev byla hotova hned. Doslova hned.

Můžeš tedy trochu více rozebrat některé další písničky? Třeba zrovna právě Pánev?
Tam mi pořád v hlavě strašil bramborák. Můj partner mi říkal: „Hele, ty se prokážeš tak, jestli umíš uvařit dobrý bramborák. Jestli neumíš bramborák, tak já s tebou nebudu chodit.“ (smích) Tak dlouho mě s tím otravoval, až vznikl nápad udělat písničku o jídle – což je mimochodem i velké téma u nás v kapele, protože my toho s Monkey Business za rok objedeme poměrně dost, desítky koncertů i festivalů, a musím bohužel říct, že to stravování kapel u nás je absolutně katastrofální.

Matěj Ruppert má v televizi s jedním italským kuchařem i svůj pořad o vaření a cestování...
Pro nás je jídlo velké téma, je to pro nás společenská událost. Tedy, dvě třetiny kapely to tak mají, tu poslední třetinu to naopak vůbec nezajímá. Hodně řešíme, kde se najíme, aby byl den hezčí, hlavně u dlouhých přejezdů. Ale zpět k tomu bramboráku, který je i v textu. Přemýšlela jsem, jaký rým by se hodil na slovo bramborák, a napadl mě Radek Baborák, náš nejlepší klasický hornista. A pak už to jede. Jak říká Jiří Suchý: „Neví se, kde ten nápad vzniká, on prostě odněkud přichází.“ A jde o to, jestli máš mysl otevřenou, nebo ne. Někdy ten nápad zkrátka přijde hned.  Písnička Tváře žen přišla také hned. Tato píseň měla svůj předobraz v knize, a je to velice závažné téma – a ta původní předverze byla trochu mimo, Roman mi říkal: „Terez, to nemůže být žádná rozjuchaná písnička, to musí být melancholické, to ti jde.“ A já to poté měla za jeden den hotové. Pak jsou typy písniček, kde potřebuji pomoct, popostrčit, kde je důležité, aby tam byl člověk, který mi je mentorem. Když jsi na to sám, tak je skvělé, že máš svou svobodu, ale když jste na to dva, tak je zase skvělé, že tě tvůj sparing partner upozorní na něco, co třeba neslyšíš nebo si neuvědomíš.

Celé album se natáčelo ve studiu u Romana Holého?
Ano. Přesně před rokem jsem mu odevzdávala demáče se svou hudbou, a deska je teď venku.

Na albu je tvoje současná aktuální tvorba, nebo se na něj dostaly i starší písničky?
Je tam výběr za posledních několik let, třeba Nemedituj je asi čtyři roky stará písnička.

Na album přispělo i několik hostů, třeba přávě v písničce Nemedituj je v úvodu taková snová kytara, až mi to navodilo dojem Pink Floyd...
Tu kytaru nahrál Míra Chyška. Ptal se mě před časem, zda by nemohl na moje album něco nahrát. Já ho mám velice ráda, je skvělý kytarista, takže jsem mu říkala, že pokud se to do nějakého songu bude hodit, tak že určitě může. A právě v té písničce se to krásně spojilo s baskytarou, kterou nahrával Honza Jakubec, oni spolu často hrají, takže z toho vzniklo krásné napojení. Kdo mě pak úplně vystřelil do vesmíru, byl Oskar Török, který nahrál úžasnou trumpetu do poslední písničky pro Lauru, Pro moji dceru... Dodal písničce ještě vyšší, dojemnější dimenzi. Pak tam nahrál klávesové party Ondra Pivec... Já miluju stage piano, a on, vždy když přijede k Romanovi, nahraje nějaké hammondky nebo stage piano, on to vždy tak provzdušní západními akordy, má tzv. drahé akordy... Díky tomu, že hraje  černošské komunitě, s Gregory Porterem, tak je tím načichlý... Ještě tam mám Jirku Kučerovského, který hraje s Tomášem Klusem, ten si o to taky řekl, za což jsem ráda, když se někdo takhle přihlásí, že by si chtěl na něčem mém zahrát, a ještě tam je například Matěj Belko na basu nebo Tomáš Fuchs, skvělý groover na kytaru. Strašně jsem si přála, aby mi tam hrál Radek Baborák nějaký hornový part v Pánvi, ale z časových důvodů to nevyšlo, takže pak Roman vyhrabal nějaké starší sólo na saxofon Káji Růžičky, které se tam skvěle hodilo. Vždycky je důležité, aby písnička netrpěla. No a v tom měl nenahraditelnou roli Roman Holý jako producent.

V písničce Pánev zpívá i Bára Poláková...
My se často potkáváme a ona do písničky vnesla energii, která tam chyběla. Text jsem měla celý hotový, ale pořád jsem si říkala, že by to chtělo ještě něco, že by to sneslo nějakého hosta. Tak jsem jí napsala, ona zrovna byla ve studiu, a odepsala že velice ráda něco nazpívá a vetkla tam svůj verš „mává ti mává, Poláková Bára“, a to je přesně ono, takhle to má být.

Pánev už má i svůj velice vtipný klip, plánuješ i další?
Klip k Pánvi natáčel Zbyněk Raušer a velice se povedl. Natáčení klipů je ale velice drahé. Určitě bych chtěla klip na Ing. Čert, taky Diskopizda, ale všechno bude záležet na financích. Nejlepší by bylo mít na každou píseň vizuál, ale to je nereálné.

Budeš k desce mít i nějaké sólové turné?
Ne. Já jsem si to užila, než jsem v roce 2015 nastoupila do Mankáčů, a myslím si, že jsem se na nějakou dobu vyléčila. Netvrdím, že kdyby přišel někdo, kdo by to celé zaplatil, dovolil mi vybrat si kapelu a udělal k tomu propagaci, třeba tři čtyři koncerty, že bych do toho nešla, nicméně v této chvíli nic takového neplánuji. Finančně to je tak nákladné, že o tom vůbec neuvažuji. Já jsem plně vytížená u Mankáčů, směřuju tam veškeré své síly, připravujeme novou desku, a teď se ještě budu angažovat v koncertech k osmdesátinám mého táty.

Byl to tvůj nápad, uspořádat koncerty k nedožitému výročí tvého táty Karla Černocha?
S tím nápadem přišel Josef Buchta, vedoucí B-Side Bandu. Já jsem si podobný koncert absolvovala před deseti lety k tátovým sedmdesátinám, ale nebylo to tenkrát pro veřejnost, ale pro jeho kolegy. A mně už to tenkrát bylo trochu líto. Pak se stalo, že jsem byla nedávno na pivu na Bláhovce v Brně a u stolu jsme seděli s Josefem Buchtou. On se svým bandem udělali před časem společně s Vojtou Dykem tátovy tři písničky, Vojtovi tátova poloha skvěle sedí, je technicky velice zdatný. Táta zpíval poměrně vysoko, takže uzpívat to není vůbec snadné. A Vojta umí stejně jako táta zpěvem velice dobře vyprávět. Josef Buchta právě díky spolupráci s Vojtou poslouchal tátovu hudbu stále více a více a u toho piva navrhl, abychom udělali tátovi jako poctu čtyři koncerty. Rovnou navrhl, že to bude hrát jeho B-Side Band, že napíše aranže. A pak jsme tu myšlenku drželi a rozvíjeli a teď je to tady.

Půjde tedy o koncerty se spoustou hostů. Ty hosty jsi vybírala sama?
Tohle je týmová věc. Dělali jsme výběr společně. Josef a agentura, která to pořádá, jdou do velikého rizika. Musíš si uvědomit, že táta už tady není téměř šestnáct let, zemřel v roce 2007. Doufáš, že na něho lidi nezapomněli.

Můžeš koncerty a hosty blíže představit?
Půjde o čtyři koncerty ve velkých halách – začínáme 10. října v Hradci Králové, o den později v Ostravě, 1. listopadu v Praze a 5. listopadu v Brně. Co se týká hostů, měli jsme ten výběr docela zúžený. Musíš si uvědomit, že spousta tátových kolegů už tady také není. Já jsem strašně ráda za Marii Rottrovou a Helenu Vondráčkovou, protože kromě toho, že jsou to užasné zpěvačky, jsou to ženy, které se s tátou fakt znaly, určitě dobrou půlku jeho života šly profesně s ním. Marie bude zpívat v Praze a Helena v Ostravě. Pak je tam mladší generace, Bára Basiková s Leonou Machálkovou, ty k nám také nezávisle na sobě chodily, navštěvovaly nás s tátou doma. Pak jsem ještě toužila mít na koncertech nějaké jméno z jeho generace, a před časem jsem se potkala s Michalem Prokopem a nabídla mu to, protože jsem věděla, že měl tátu rád, a rovnou si vybral písničku. Pak tam budou Peter Lipa, Matěj Ruppert a Ondřej Ruml.

Příběh českého hitu: Karel Černoch - Zrcadlo

Z té starší generace mě ještě napadají třeba Jiří Korn nebo Petr Janda...
No jasně, ti také byli oslovení mezi prvními, ale oba mají tolik práce – Olympic slaví šedesát let, Petr také slaví osmdesátku, a oni pořád hrají, a Jirka Korn má teď také plno svých koncertů, takže tam to bohužel nešlo skloubit časově.

Poslední otázka – Monkey Business připravují novou desku a jak mi před časem říkal Matěj Ruppert, bude poprvé celá v češtině. Jaký na to máš pohled a v jakém stadiu teď jste?
Myslím si, že je to správná a v této době jediná možná volba. Je to velice důležité. V devadesátých letech a na přelomu tisíciletí tahle hudba měla zelenou, myslím tím i se zpěvem v angličtině, lidé chtěli Západ. Teď je to ovšem přesně naopak, lidi angličtině nerozumí. I u těch notoricky známých písniček nám přijde, že posluchači nám nerozumějí. A v jakém je nová deska Monkey Business stádiu? Nedávno jsme měli zrušený koncert kvůli velké bouřce, tak jsme ten čas využili, sedli si a vytvořili koncept. Já se na to strašně moc těším, ale zatím tedy nemáme vůbec žádné termíny nahrávání, to musí vzniknout spontánně, to nejde naplánovat.

Text: Aleš Materna, foto: Anna Kovačič
Témata: Tereza Černochová, Slečna náročná, Monkey Business, Roman Holý