ROZHOVOR | Tata Bojs: I když nebudeme jako Bowie, hraní nás stále baví. Naše tvorba je vždy upřímná, říká o nás víc, než si sami myslíme

V jedné recenzi na nové album vás nazvali „jemnými kluky, kteří bourají zdi“. Sedí na vás dnes tahle charakteristika?
Mardoša: Jestli jsme až takoví bořiči nevím, ale řekl bych, že se cítíme být jemnými kluky, kteří pracují se zvuky.

Příběh českého hitu: Tata Bojs - Tanečnice

Po šesti letech vyšlo album V původním snění. Když se na něj podíváte s odstupem pár týdnů od vydání, co o vás ta deska říká nejpřesněji? 
Dušan: Já myslím, že je brzy, že na ten skutečný odstup je třeba mnohem delšího času. Třeba až teď trochu zjišťuju, co o nás říká album Kluci kde ste? z roku 2007. Anebo se zeptejte fanoušků..
Mardoša: I když není naše tvorba vždy stoprocentně autobiografická, vždy je stoprocentně upřímná. Takže se obávám, že toho naše deska o nás říká mnoho. Možná víc, než si teď myslíme. Ale jak říká Dušan, na opravdový odstup si ještě musíme počkat. Alespoň ještě tak tři dny.

Název V původním snění je krásná slovní hříčka. Co pro vás ten název nakonec obsáhl nejlépe – filmovou iluzi, nostalgii, imaginaci, nebo něco úplně jiného?
Dušan: Všechno a nic, cokoli. Mám(e) rád(i), když je v tvorbě prostor pro tajemství a vlastní interpretace a emoce, a není všechno dopovězeno a dovysvětleno.
Mardoša: Snění, jak to metaforické, tak to opravdické, je jedna z nejlepších a asi i nejdůležitějších věcí, které náš mozek umí. Rádi se mu podáváme a ideálně k tomu zveme i posluchače desky. Filmy milujeme, jsou skvělým, i když ne jediným prostředkem k polapení a sdílení snů.
Milan: Snít je lidské. Každý z nás trochu sní nějaký svůj sen. A jestli naše nový album někomu pomůže najít ten jeho původní sen, tak je to skvělý.

RECENZE: Povinnost pro fanoušky Tata Bojs. Dokument plný archivních záběrů postavili na síle přátelství

Přijde mi, že je na novince slyšet typická tatabojsovská hravost, ale zároveň i určitá melancholie a temnější podtón. Byl to od začátku záměr?
Dušan: Tak je to vždycky otisk nějakých našich aktuálních stavů a nálad. Albový formát je vlastně takový časový dokument zachycující určité období našich životů. Proto mám, mimo jiné, alba rád. Definovat ale původní záměr v tvorbě je někdy dost obtížné, spíš si myslím, že funguje intuice a tyto věci… Ale jak postupují práce, tak se samozřejmě výsledný tvar líhne, až se zdá, že to celé začíná dávat nějaký smysl a dílky puzzle začnou do sebe zapadat. Tak ten stav mám strašně rád. Snad mluvím srozumitelně.
Mardoša: Mluvíš perfektně srozumitelně, líp bych to neřekl!

Milan někde zmiňoval, že vám dnes jde hlavně o upřímnost a přesvědčivost písničky. Podle čeho poznáte, že skladba už je „vaše“ a že na ní není potřeba dál pracovat?
Milan: Tak to už si nepamatuju, ale předpokládám, že jsem měl na mysli tu určitou neuchopitelnou a nenapodobitelnou “přesvědčivost” každýho aspoň trochu originálního umělce. Zkrátka, když si někdo na něco hraje, a to, o čem zpívá není prožitý, tak to většinou moc nefunguje.
Mardoša: Dušan někdy používá výraz, že je písnička "chycená". Což jde moment, kdy už spojíme nějaký hudební fragment s textovým, zahrajeme si to a víme, že už to máme. Což zdaleka není konec práce na písničce, svým způsobem nám v tu chvíli ta práce spíše začíná, ale už cítíme, že z toho prostě bude písnička. Že to má smysl dotáhnout.

ROZHOVOR | Milan Cais (Tata Bojs): Po letech zahrajeme naživo celé Nanoalbum a natáčíme hudební sci-fi dokument

Jak moc jste při vzniku téhle desky „viděli“ jednotlivé písně i vizuálně?
Milan: Spíš bych řekl, že se mi některý písničky v mysli zobrazují jako určitý barvy. Hodně to souvisí s náladou skladeb. Finální podobu třeba projekcí na koncerty a klipů řešíme, až když je píseň finální.

Jak důležité pro vás bylo, aby deska měla jednotnou vizuální identitu?
Milan: Docela dost. Vždycky je to pro nás důležitý. Vizuální podoba dává albu druhý, a dost důležitý rozměr. Na ní se pak většinou staví všechno, co je v souvislosti s kapelou vidět.

Zaujalo mě, že u Továrny na sny vznikly nezávisle na sobě dva textové světy. Stává se vám často, že se takto „potkáte“ bez domluvy na podobné náladě nebo tématu?
Mardoša: Ano i ne. Máme hodně společných zájmů a blízký vkus, takže někdy opravdu oba nezávisle na sobě zpracováváme podobné téma. Zároveň máme každý svůj rukopis, takže ne vždy jsou naše pokusy úplně kompatibilní. Zde se to ale propojilo úplně přirozeně a myslím si, že ani úplní znalci naší tvorby nedokážou určit, kdo z nás stojí za kterým veršem.

Továrna na sny působí jako jedna z klíčových skladeb alba – hudebně i významově. Cítíte to také tak?
Mardoša: Určitě. A příznačné je, že tato dvojpísnička byla jednou z posledních, která pro album vznikla. Krásně nám ho zarámovala.

Příběh českého hitu: Tata Bojs - Attention Aux Hommes

Píseň Slovní působí až intimně, Chybí prázdno je zase docela tvrdá. Baví vás tohle střídání tlaku a jemností?
Dušan: Ano baví, vždycky nás to bavilo.
Mardoša: Ano, je to tlak.
Milan: Práce s kontrastem je v jakékoliv formě umění moc důležitá. Skoro bych řekl zásadní. Když jde navíc ruku v ruce s obsahem, je to čistá krása. 

Ve skladbě Umělá vám hostuje Sára Vondrášková aka Never Sol. Podle čeho poznáte, že nějaký hlas nebo host do konkrétní písně patří?
Mardoša: Odhad, intuice a také to, že se hostu do hostování chce, že ho/jí písnička baví. Nebyl jsem u natáčení Sářina zpěvu, ale když jsem slyšel výsledek, byl jsem nadšený.
Milan: Každý zpěvák nebo zpěvačka vyzařuje určitou energii a někdy prostě cítíte, že by to pro danou věc mohlo zaklapnout. Pak tam jsou ještě další techničtější věci jako tónina, rozsah, ale ten primární pocit je stejně nejdůležitější. Se Sárou to prostě tak nějak zapadlo. 

Kdybyste potkali paní z fotografie na holandském kakau, co byste jí řekli?
Mardoša: Jaké to je držet v rukou nekonečno. A určitě bych ji poprosil, jestli by mi trochu neodsypala.

Ani po těch letech koncertování nikdo z nás nebere jako “rutinku”

Na zvuku alba se podílelo více lidí v rámci mixu. Bylo těžké uhlídat, aby deska zůstala soudržná?
Dušan: Nebylo to tak těžké, jak by se mohlo zdát. Tento “systém” se nám líbí a deska je díky tomu barevnější a zajímavější. Já osobně mám tyto spolupráce velmi rád. I z lidského hlediska. A ve světě je tento způsob práce běžný. Navíc jsme měli velmi šikovné spolupracovníky. Sledovat, jak se dá dívat na jednu věc různýma očima, nebo tady spíš ušima. To mě baví. 

LIVE: Tata Bojs brzy oslaví čtyřicet, klukovskou energii ale neztrácí. Ve Foru Karlín pokřtili nové album

Křest alba ve Foru Karlín byl vizuálně dotažený do detailu. Když připravujete takhle velký koncert, začínáte víc od hudby, nebo od obrazu a atmosféry?
Milan: No hudba je vždycky základ. Začínám tím, že poskládám setlist. To mi většinou u takhle velkých a důležitých koncertů trvá několik dní. A s tím pak i přemýšlím, co by se v daný moment mohlo vizuálně odehrát. Je při tom třeba vzít v potaz strašně moc aspektů. Světla, dynamika písniček, projekce, gradace koncertu, kontinuita, a hlavně vývoj a dávkování vizuálních efektů. To všechno musí dávat dohromady nějaký smysl.

Nové písně jste ve Foru Karlín zasadili vedle starších zásadních skladeb. Které z novinek podle vás naživo nejvíc vyrostly a které vás třeba samotné překvapily?
Mardoša: Měli jsme v tomto ohledu trochu “strýčka” v podobě loňského EP25, takže čtyři nové písničky se za ten rok poměrně pevně usadily v našem koncertním repertoáru. Další tři jsme přidali nyní a i zbývající písně máme v plánu postupně na koncertech zařazovat. A například Bůh má problém nebo Novej člověk podle mě fungují naživo stejně jako osvědčené starší položky repertoáru.

Užili si večer naplno, nebo jste měli strach, aby vše – i technicky – dobře dopadlo? Padá vám třeba po tolika letech kámen ze srdce?
Dušan: Ano, i po letech padá kámen ze srdce, a vlastně ten pád je čím dál větší, čím větší jsou očekávání… Takže zážitek z takového večera je směs těšení, zděšení, obav, radosti i úlevy.
Mardoša: Přesně tak. Těšení se a obavy, stejně jako radost i úleva jdou ruku v ruce. Na jednu stranu už bychom možná mohli být dost ostřílení, abychom to tak “neprožívali”, na druhou stranu jsem rád, že to ani po těch letech to nikdo z nás nebere jako “rutinku”.
Milan: Je to stres a časovej press. Nejhorší na těchto “velkých” koncertech je, že se nedají v klidu vyzkoušet všechny scénický věci, který tam třeba mám vymyšlený. O nějaký generálce už ani nemluvím. Často se mi stává, že jsem před koncertem z toho psychicky vyčerpanější než po koncertě fyzicky. Když se to pak nějakou záhadou všechno relativně povede a je po všem, ten kámen, co padá ze srdce, je velkej jako skála přinejmenším.

Tata Bojs jsou jedna z mála českých kapel, u kterých publikum skoro automaticky očekává nejen hudbu, ale i promyšlený vizuální koncept. Cítíte to dnes jako radost, nebo už trochu i jako závazek?
Mardoša: Řekl bych, že oboje, protože si to vlastně nijak neodporuje.
Milan: Přéééésněěěě! (smích)

LIVE: Tata Bojs pokřtili album naskenováním do 3D virtuální reality. Žijeme v budoucnosti?

Hodně se dnes mluví o zahlcení, informačním smogu a potřebě vypnout. Na albu se to otiskuje třeba v tématu prázdna. Co pomáhá vypnout vám osobně?
Dušan: No právě se vypnout. Asi nejlepší je být offline v kombinaci s fyzickou námahou nejlépe někde v přírodě, taková klasika. A pak fotbal, jeho sledování mě uklidňuje.
Mardoša: Mě například uklidňuje vystřihování obrázků na obal cédéček. Ale to je, uznávám takový hodně nerdský a trochu ocd způsob vypnutí. Každopádně jakákoliv akce s rodinou, jako je výlet, oslava nebo jiná společná činnost má sice ke klasickému odpočinku daleko, ale je skvělým způsobem přepnutí na jiné “rádiové vlny”.
Milan: Já možná trochu paradoxně určitým způsobem vypínám u té mojí druhé práce, což je malování. Někdy je to až terapeutická činnost. A pak mě taky dost baví čumět do krbu, ideálně když tam hoří oheň, a držet v ruce sklenku vína.

Co podle vás dnes odlišuje autentickou kapelu od kapely, která jen dobře napodobuje?
Mardoša: Na první pohled / poslech možná nic. Ale z dlouhodobějšího hlediska čisté napodobování dlouho nikoho nebaví, řekl bych.
Milan: No to je to, o čem jsem mluvil před chvilkou. Když něco není původní, autentický, tak to není přesvědčivý, důvěryhodný, a tudíž to přestává bejt zábavný. 

RECENZE: Tata Bojs umí napsat hit i na desáté řadovce. Album Jedna nula není jen o jedničkách a nulách, má potenciál přitáhnout nové fanoušky

Za dva roky oslavíte čtyřicet let existence. Přemýšlíte o tom čísle nějak?
Dušan: Já jsem v kapele asi jen šestadvacet let, takže jsem ještě mladík. Myslím, že to vnímáme hodně skrz děti, tam opravdu vidíme, jak to letí. V rámci kapely ale musím říct, že i když nebudeme jako Bowie, tak nás to stále baví.
Mardoša: Jestli se toho ve zdraví a plné funkčnosti dočkáme, tak budeme moci opět obměnit náš slogan a prohlásit, že jsme “nejmladší, čtyřicet let stará kapela.”
Milan: A nebo “kam až ti Tatáči - hanspauskou káru dotlačí?“ (smích)

Zpracovala: Šárka Blahoňovská, foto: Petr Kopal, Lukáš Kadeřábek
Témata: Tata Bojs, Milan Cais, Mardoša, Dušan Neuwerth, V původním snění, Never Sol, Forum Karlín