ROZHOVOR | Tito Larriva (Tito & Tarantula): Večer, na který nezapomenu? Jednou jsem z koncertu v Česku odcházel jenom v ručníku

Když se řekne Tito & Tarantula, většina lidí si okamžitě vybaví Od soumraku do úsvitu. Jak se vám po tolika letech žije s tím, že právě tahle jedna věc zásadně ovlivnila vnímání celé kapely?
Jsem za to vděčný. Člověk tvoří hudbu a doufá, že si najde své posluchače. Někdy si k nim ale najde cestu naprosto nečekaným způsobem. V našem případě v tom hráli roli upíři.
Nevnímám ten film jako něco, co by nás omezovalo. Díky němu lidé objevili naši kapelu a mnozí se pak začali zajímat i o další naši tvorbu. Hráli jsme už před filmem a spoustu hudby jsme vydali i po něm. Pokud někdo přijde na koncert, protože zná After Dark, a odchází s tím, že objevil několik dalších našich písní, je to skvělé. Rádi hrajeme skladby, které mají lidé v oblibě, ale na pódiu je celá kapela a máme toho mnohem víc, co můžeme nabídnout.

RECENZE: Kniha Tarantino - Retrospektiva představuje výlet do hlavy geniálního blázna

Vzpomínáte si ještě na moment, kdy jste poprvé zjistili, že se vaše hudba objeví ve filmu Roberta Rodrigueze? Co to tehdy pro kapelu znamenalo?
Robert nás natočil při hraní After Dark a záznam ukázal Quentinovi. Pak mi zavolali, že budeme ve filmu. Ta píseň už tehdy existovala, nevznikla až dodatečně pro konkrétní filmovou scénu.
Spolupracovali jsme také na filmu Desperado, takže hudba a filmy už tehdy začínaly být součástí jednoho společného příběhu. Nedalo se předvídat, kam to povede. Člověk dělá svou práci, užívá si spolupráci s lidmi kolem sebe a doufá, že z toho vznikne něco dobrého. V našem případě se na to lidé ptají ještě po tolika letech. To je pozoruhodné.

Píseň After Dark se díky filmu stala kultovní záležitostí. Změnil se váš vztah k té skladbě tím, jak velký život dostala mimo samotnou kapelu?
Když se píseň dostane k lidem, každý si do ní promítne vlastní zážitky a zkušenosti. Vy jste ji sice napsali, ale nemůžete určovat, co bude znamenat pro ostatní. Pro někoho je After Dark právě tou scénou z filmu. Jinému může připomínat koncert nebo člověka, se kterým tehdy byl. To mě zajímá. Když ji hrajeme, vidím, jak ji lidé poznávají a reagují na ni, někdy ještě dřív, než vůbec začnu zpívat. Hrál jsem ji už mnohokrát, ale pokaždé do ní posluchači vnášejí něco nového, co tam předchozí večer nebylo. Díky tomu zůstává živá.

Jak vlastně vzniklo vaše propojení s Robertem Rodriguezem a Quentinem Tarantinem? Byla to náhoda?
S Robertem mě seznámil Cheech Marin. Zajímavé je, že Robert už mou hudbu znal. Když mu bylo čtrnáct, byl fanouškem kapely Cruzados, a Quentin zase znal film, ke kterému jsem v roce 1980 složil hudbu. Naše cesty se tedy propojily ještě předtím, než jsme spolu začali pracovat.
Svou roli v tom samozřejmě hraje štěstí. Někoho potkáte, padnete si do noty a něco z toho vznikne. Někdy se ale ukáže, že se vaše starší práce dostala k danému člověku už dávno, aniž byste o tom věděli. Když jsem hrál s Cruzados, rozhodně jsem nepřemýšlel o tom, že se jednou budu podílet na upírském filmu.

LIVE: Vousáč z Texasu se přiřítil do Prahy. Billy F. Gibbons ze ZZ Top představil v O2 universu desku Hardware

Za svou kariéru jste prošli různými sestavami a různými obdobími. Co podle vás musí zůstat zachované, aby to pořád byli Tito & Tarantula?
Nemám žádný seznam pravidel. Spousta věcí vzniká díky šťastným náhodám, když se lidé potkají a zjistí, že jim to společně funguje. Můj hlas a písně jsou součástí kontinuity, ale lidé, kteří je hrají, do nich musí být schopni vložit i něco ze sebe. Jinak by nemělo smysl, aby tam byli. Punkové roky mě naučily být otevřený nápadům a nebát se zkoušet nové věci. Toho bych se chtěl držet i nadále. Kapela musí být živým organismem, a to znamená dovolit jí, aby se vyvíjela.

Dnešní hudební svět funguje úplně jinak než v době, kdy Tito & Tarantula začínali. Co vám na současném způsobu fungování hudby vyhovuje a co vám naopak chybí?
Líbí se mi možnost, že vaši hudbu může někdo objevit prakticky odkudkoli. Skladba, kterou jste nahráli před mnoha lety, si najednou může najít nového posluchače. To je krásné.
Chybí mi pozornost, kterou lidé věnovali celé desce. Sedli si k ní, četli si texty a informace na obalu a poslouchali ji víckrát, než si udělali názor. Dnes je k dispozici tolik hudby, že je snadné přeskakovat od jedné věci ke druhé. Nechci ale předstírat, že dřív bylo všechno skvělé. Každá doba má své problémy. Mě pořád zajímá psaní písní, nahrávání a hraní na pódiu. A to mi dává dost podnětů k přemýšlení.

Teď přicházíte s Best of Tour 2026. Jak těžké je vybrat písně, které mají reprezentovat tolik let historie kapely?
Je z čeho vybírat, ale koncert má jen omezenou délku. Chcete zahrát skladby, které fanoušci očekávají, a zároveň dát prostor i něčemu, co by je mohlo překvapit. Nové album PUNK LUCK thru 5 decades propojuje různé etapy mé hudební dráhy – The Plugz, Cruzados, Tarantula, filmovou hudbu i písně ve španělštině. Když se k tomuto materiálu vracím, uvědomuji si, kolik toho mám za sebou.
Důležité ale je, aby setlist fungoval jako celek. Hrajete pro lidi v sále a chcete je na chvíli přenést někam jinam. Pokud zapomenou na své starosti a odcházejí s úsměvem, znamená to pro mě víc než snaha vměstnat do koncertu všechny etapy své kariéry.

Existuje skladba, kterou jste na koncertech hráli tolikrát, že vás už nebaví, ale fanoušci ji pořád chtějí slyšet?
Chápu, proč se na to lidé ptají, ale nemám fanouškům za zlé, že chtějí slyšet svou oblíbenou píseň. Naopak by mě mrzelo, kdyby o ty známé skladby neměli zájem. Je potřeba si uvědomit, že někdo v publiku vás třeba vidí úplně poprvé. Nebyl s vámi na všech předchozích koncertech. Právě pro něj může být tenhle večer výjimečný.
Důležité je při hraní zůstat soustředěný na přítomný okamžik. Naslouchat ostatním muzikantům, vnímat publikum a dát písni život. I to patří k naší práci. A nemůžu si stěžovat, je to docela dobrá práce.

RECENZE: Santana s mnoha hosty kvality alba Supernatural nedosáhl, ale nezklamal

A naopak – máte nějakou píseň, o které si myslíte, že by si zasloužila mnohem větší pozornost, než jaké se jí dostalo?
Je spousta písní, které bych chtěl, aby lidé objevili. Raději jim ale nechám prostor, aby si našli vlastní favority, než abych jim říkal, které skladby dosud přehlíželi. I proto mě baví vracet se k archivním nahrávkám na albu PUNK LUCK. Některé z nich nikdy nedostaly pořádnou příležitost dostat se k posluchačům. Teď si lidé mohou poslechnout různé stránky mé tvorby a sami se rozhodnout, co je osloví.
Píseň nemusí být hitem, aby pro někoho měla význam. Někdy vám někdo vypráví o skladbě, na kterou jste sami roky nemysleli, a vy si uvědomíte, že si žila vlastním životem, o kterém jste vůbec nevěděli.

V listopadu vaše zásadní skladby zahrajete v pražském Lucerna Music Baru. Do české metropole se vracíte po několika letech. Jaké vzpomínky máte na české publikum a na své předchozí koncerty u nás?
Na zdejší lidi i jídlo vzpomínám rád. Z jedné předchozí návštěvy České republiky mi navíc utkvěl v paměti večer, na který nikdy nezapomenu. Po koncertě se vytopily sprchy a já nakonec vyšel z klubu ven jen v ručníku, zatímco všichni ostatní stáli venku. To byl tedy odchod! Nerad bych uvedl špatné město, ale na tuhle příhodu rozhodně nezapomenu.
Každé publikum má svou vlastní povahu a baví mě poznávat, jaký večer nás společně čeká. Těším se, až se vrátím do Prahy, zahrajeme naše písně a uvidíme, kam nás koncert zavede. Snad tentokrát odejdu v kompletním oblečení.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: archiv Press Code
Témata: Tito Larriva, Tito & Tarantula, Roberta Rodriguez, Quentin Tarantino, Od soumraku do úsvitu, After Dark, Lucerna Music Bar