ROZHOVOR | Vojtaano: Nedělám nic, co by mi bylo proti srsti

Vychází tvé písně často ze stand-upů? Nebo jsou jen dobrým pojítkem či inspirací? Ptám se v souvislosti s písní Kde tě mám?, která vychází výstupu o zpěvácích trpičích…
Mám songy, který vznikly přímo ze stand-upu, jako jsou Tančím o samotě, Nestárnem nebo právě Kde tě mám?. Většinou mě ale napadne prostě nějaký téma, který mnou rezonuje a mám pocit, že by se v něm mohli vidět i ostatní. Pak se rozhodnu, jestli je to spíš na písničku, na stand-up, nebo na obojí. Poslední dobou ale víceméně rovnou přemýšlím nad písničkou. Má podle mě o něco delší životnost než stand-up.

ANKETA | Klub, kde jsem doma: Jirka Zemánek z Wohnout po párty v Kotelně vyhazoval nábytek z hotelu a Marpo si Pod lampou užil první stage diving

Klip je plný bizarních artefaktů, které kopírují chování těchto sladce naladěných a prožívajících zpěváků. Stalo se třeba něco kuriózního při jeho natáčení?
Při scénách točenejch na Staroměstským náměstí mě sledovali turisté a museli si říkat, že tyhle sladký zpěváci už to fakt přeháněj. Nějaký Češky pak prohodily: "Tak to bude ale až moc velkej doják, ne?" Trochu jsem se styděl a zachraňoval, že je to parodie, že to tak vážně nemyslím, ale asi mi to nevěřily.

Jak dlouho v průměru trvá, než vymyslíš stand-up? A jak dlouho písničku? Co je třeba jednodušší?
Nemá to u mě absolutně žádný pravidla, někdy napíšu písničku za hodinu, jindy za rok. Stand-up má tu výhodu, že ho můžu upravovat podle reakcí diváků. Písničku prostě vydám a doufám, že se někomu bude líbit. I když mám vlastně možnost aspoň vyzkoušet písničku na koncertě, a když funguje, tak má třeba šanci i v digitální podobě. Ale ani to není pravidlo, takže nikdy nevíš…

Co tě štve na boybandech?
Teď už vůbec nic. Každej se živíme, jak umíme. V pubertě jsem ale samozřejmě žárlil na všechny tyhle zpěváky a boybandy, že jsou trapný a holky jim to žerou. Teď už jen s úsměvem sleduju, jak v muzice tyhle sladký vzorečky pořád fungujou. Můžeš vlastně dokola vydávat songy na jedno téma a bude to makat. Buď lásku nemáš a hledáš, nebo jsi ji měl a ztratil. Fanynka si řekne: "Jé, to můžu bejt já, ta nová láska, kterou hledá…"  Já už jsem lásku našel, a jelikož se snažím, aby moje texty byly autentický, tak si z tohohle tématu můžu už jen dělat srandu. Navíc za ty roky, co se se svojí muzikou zkouším protloukat, jsem se naučil respektovat každýho hudebníka, kterej se na scéně udrží dýl než sezónu.

Na co jsi ty balil holky?
Na básničky. Ale ne klasický zamilovaný, ale právě trochu vtipný, neotřelý, aby moje básničky nezapadly mezi těma od jinejch kluků. Docela to makalo. Celkově jsem vždycky zkoušel asi nejvíc holky omámit humorem, ale ne vždycky to je dobrej nápad. To jsem bohužel zjistil až v dospělosti. Taky jsem praktikoval balící fintu - budu na ni čumět, dokud něco sama neudělá, a kupodivu to občas fungovalo. Taky jsem dost nechával tyhle věci řešit moje opilý já. To fungovalo taky, ale nevím jak, to si nepamatuju.

Na koho máš příště spadeno? Do koho se textově, či obrazově opřeš?
Vůbec nevím. Mám docela chuť teď pro změnu udělat něco ostřejšího, ale do ničeho se netlačím. Rozhodně chci ale teď dělat zase víc kytarový věci. Na tvorbě hudby k filmu Vyšehrad jsem se vyblbnul v elektronice, teď se chci vrátit ke kořenům gangstafolku. Spadeno na nikoho nemám, mám v plánu se textově opřít spíš do života než do někoho.

Složil jsi Liťák, což je hymna pro FK Litoměřice, město, ze kterého pocházíš. Šlo o píseň na zakázku?
Zástupci klubu mě oslovili, jestli bych nějakou hymnu pro tým nesložil. Souhlasil jsem pod podmínkou, že to udělám zadarmo a trochu po svým, abych se právě vyhnul tlaku tvorby na zakázku. Nakonec jsme ale s týmem stejně všechno konzultovali, a tak si myslím, že vznikla sice hymna na zakázku podle představ klubu, ale taková, za kterou si stojím i já. Jsem s ní spokojenej a doufám, že hráče nakopne a fanoušky bude co nejdýl bavit poslouchat.

Co ty a fotbal? Ptám se i kvůli tomu, že jsi složil Lavinu pro Vyšehrad, a pak následně zpíval Derby s Jakubem Štáfkem.
Fotbal jsem hrál chvilku i aktivně, ale jsem především fanoušek a divák. A trochu vybíravej. Sleduju vlastně jen Ligu mistrů a velký mezinárodní turnaje. Přiznám se, že nejsem srdcař, co by musel vidět každej zápas český ligy. Pozici mojí oblíbený Slavie se snažím sledovat trochu důsledněji, ale stejně mi občas musí aktuality hlásit kamarádi.

Jsi patriot (k Litoměřicím)?
V několika písničkách už jsem Liťák propálil, svoje stand-up vystoupení jsem často uváděl: "Ahoj jsem Vojta, přijel jsem k vám z Litoměřic." Mají prostě navždycky místo v mým srdci, i když už tam jezdím jen sporadicky, navštívit kámoše. Zažil jsem tam věci, na který nikdy nezapomenu, ale už skoro dvacet let žiju jinde a zpátky mě to netáhne. Když se mě ale někdo zeptá, odkud jsem, vždycky automaticky řeknu - z Liťáku.

Jsi především judista. Co složit hymnu k judu?
Já si vždycky říkal, že jednou určitě udělám nějakou sportovní hajpovačku, ale neměl jsem představu, pro koho by měla bejt. Nechal jsem to osudu, a když se ozval tým z Litoměřic, nemohl jsem odmítnout. Když nad tím přemýšlím, tak by mi taková hymna zrovna k judu nějak neseděla. Japonci k tomu sportu přistupujou jako skoro ke všemu, s úctou. Na začátku se soupeři ukloníš, na konci pogratuluješ k případný výhře. Všechno s rozvahou a v klidu. Do toho si pouštět nějakou rockovou nakopávačku, no nevím. Určitě bych ale rád v budoucnu udělal nástupovou hudbu pro fightera MMA. Když se nikdo neozve sám, tak si asi vyberu nějakýho oblíbence a vnutím mu to.

Přesuneme se k jinému sportu. Jak často tančíš o samotě? Klip k této písničce je velmi povedený. Jak dlouho jsi ho secvičoval? Nebo to byla improvizace?
Už vůbec netancuju. Při natáčení  klipu jsem narazil na svoje limity, a už to asi nemám chuť překonávat. Byla to improvizace, ale po každých natočených dvaceti sekundách jsem to půl hodiny rozdejchával. Teď už se jen příležitostně, a hlavně bezpečně, pohupuju do rytmu.

Improvizuješ rád (slovně)?
Bezpochyby.

Dříve u tebe převládalo hraní. Nyní spíš zpívání. Je to proto, že už tě nebavilo být někým jiným, a že ti někdo přikazuje, co máš říkat?
Spíš mě nebavilo, že mi chodily jen samý podobný nabídky na účinkování v dalším nekonečným seriálu. Nepřicházel žádnej projekt, ze kterýho bych si vyloženě sednul na zadek, ale říkal jsem si, že se aspoň něco děje.
Chvilku jsem prostě bral všechno a doufal ve vývoj, postupně mě to ale přestalo bavit a začal jsem si víc vybírat. A jelikož těch dobrejch nabídek a projektů je málo, tak pomalu z obrazovky a divadelního jeviště mizím. Jsem ale spokojenej, nedělám nic, co by mi bylo proti srsti a třeba jednou ještě něco velkýho přijde. Manželka říká, že na mě čekaj krásný role, ale až budu starej. Tak ještě v klidu počkám a mezitím složím pár písniček a objedu republiku s kytarou.

Zpíváš více i proto, že vidíš, že písničkáři bodují a slaví úspěchy?
Myslím, že největší úspěch u nás pořád slaví spíš klučičí party, kapely. Když si pustím skoro jakýkoliv český rádio, tak stopro uslyším něco od Chinaski nebo Mirai. Písničkáři jsou podle mě pořád spíš na okraji, ve velkejch médiích moc prostoru nemaj. Samozřejmě existujou výjimky. Naštěstí se ale divácká a posluchačská pozornost dlouhodobě přesouvá na internet, a tam jsme si všichni rovni.

Například Pokáč píše tematicky, téměř denně a na „zakázku“. Taky bys to dal?
Takový tempo jako on bych asi nezvládl, nemám v plánu to zkoušet. Pravidelnost a povinnost s ní spojená mě trochu děsí. Já rád tvořím v klidu, kdy chci, a ne třeba každý pondělí. I proto hudbu na zakázku dělám spíš výjimečně. Určitě bych ale ještě moc rád dělal hudbu k dalšímu filmu, nebo divadelnímu představení. Krom hraní na kytaru mě totiž to sezení doma u počítače taky začalo hodně bavit. Přijdu si trochu jako vědec v laboratoři, baví mě všechny ty programy, pedály, audio vychytávky…

Dvě nové písně a nula sprostých slov. Neměkneš náhodou?
Jo, celkově hrozně měknu.  Ale taky jsou to takový fáze. Teď už mě zase trošku chytá rapl na něco ostřejšího. Dlouhodobě už to bude spíš měknout, ale takovej level jako Kde tě mám? překonávat nebudu. Když už jsem rozjel svůj hudební styl, tak ten gangstafolk nemůžu úplně zabít samejma slaďárnama.

Píseň Jeden rok vznikla s Fast Food Orchestra, se kterými jsi vyjel turné, ale kvůli covidu se nedojelo a chystá se pokračování až na podzim. Jak jste se dali dohromady?
Jo, s Fastfoodama jsme se potkali v Rooftop Studiu. Půjčil jsem si Adama na nahrání partů na trumpetu do mýho songu a padli jsme si do noty. S Fidem pak byla skvělá domluva i hudební chemie, šlo to samo. Celá kapela je složená z výbornejch muzikantů, naživo jim to neskutečně šlape. Hudebních featuringů taky moc nedělám, ale náš společnej song vzniknul jednoduše, organicky, z radosti a myslím že se fakt povedl. Tak doufám, že tu tour ještě dojedem.

V písni se zpívá: „Jeden rok, co nás posune dál“. Jak ses posunul za poslední rok, potažmo dva? V čem ses zlepšil? Co jsi o sobě zjistil?
Pandemie mi přinesla spoustu životních změn. Jednou z těch hlavních je, že jsme se přestěhovali z centra Prahy na úplnej okraj, do chatový oblasti. Bydlíme teď v podstatě na samotě u lesa. Chodím teď mnohem víc ven a mnohem míň dovnitř. Už několik let nechlastám, ale teď jsem to ještě upgradoval, už vůbec nechodím do společnosti. Zjistil jsem o sobě, že mi to vůbec nechybí, že je mi dobře v klidu, doma, u krbu, na zahradě, v lese. Za poslední dva roky jsem byl asi tak jednou v kině, dvakrát na schůzce v nějakým podniku, na návštěvě u známejch, jinak nic. Stačí mi občas vyjet na svůj koncert v klubu nebo na venkovní akci, tam nasát atmosféru, pokecat s pár lidma, a pak už se těším domů. Zlepšil jsem se tak třeba ve venčení psa, v sekání dřeva a v nošení tepláků.

Moderuješ dva roky v rádiu. Jaká je to disciplína? Je to pro tebe výzva?
Já šel na hereckou školu taky hlavně proto, že na ní byl jako další hlavní obor moderování. Hodně jsem to v tý době chtěl dělat,  ale herectví mě nakonec chytlo mnohem víc. Moderovat nějakou akci jsem schopnej, ale popravdě mě to moc nebaví. Je to většinou moc povinností, údajů, jmen a málo srandy a freestylu. V hudbě, ve stand-upu i třeba v divadle se vyblbnu prostě víc.
Jestli se ale ptáš na moderování na rádiu Evropa 2, tak tam mě to baví právě proto, že to není moc moderování. S Nastym a Arnym máme naštěstí za úkol jen bejt vtipný, a ne něco důležitýho sdělit. Navíc máme jen minimum zakázanejch témat a slov, obrovskou volnost. Myslím, že to nás na tom baví nejvíc, je to zkrátka víc stand-up než moderování.

Říkal jsi, že když nebudeš hrát, bude nová deska. Je to na pořadu dne? Hádala bych, že asi ne, protože jsi poslední desku vydal před rokem...
To jsem říkal a asi to tak nakonec i bude. Teď už se sice zase hraje a nebudu mít tolik volna jako při tý první vlně, ale zase jsem teď v takovým dobrým aktivním rozpoložení. Nemám v hlavě žádnej koncept dalšího alba, spíš mám prostě jen chuť skládat a hrát nový písničky. Tak budu psát, občas pustím nějakej singl ven a když budou prachy, natočíme klip. Pak budu hledat nějaký propojení a vznikne nový album. 
Už teď na jaře, v období premiéry Vyšehrad: Film, ale taky vyjde soundtrack k filmu plnej mojí hudby. Budou tam úplně nový songy v různejch žánrech a jazycích, pár starších hitovek, možná tam dáme i ukázky scénický hudby z filmu. Bude to zas úplně něco jinýho, těším se na to.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv Vojtaana
Témata: Vojtaano, Jeden rok, Kde tě mám?, 2020, Liťák, Tančím o samotě, Fast Food Orchestra