Vydáno 07.03.2018 | autor: Roman Jireš
V té přemíře hudby, která se na posluchače valí ze všech stran, jsem měl skotskou kapelu Franz Ferdinand zařazenou do škatulky britpopu. Jistě, jejich eponymní debutová nahrávka z roku 2004 ověnčená mnoha britskými cenami s peckami jako Take Me Out nebo This Fire byla více než dobrá, ale pořád to byla jen další ostrovní kytarovka slibující několik hitů, nikoliv však vzbuzující chuť poslouchat celá alba. O to větší a příjemnější překvapení připravila skupina pojmenovaná podle následníka rakousko-uherského trůnu úzce spojeného s Čechy svoji novinkou Always Ascending.
RECENZE: Franz Ferdinand na nové desce upozadili kytary. Je to ku prospěchu věci
Skladby:
Always Ascending, Lazy Boy, Paper Cages, Finally, The Academy Award, Lois Lane, Huck And Jim, Glimpse Of Love, Feel The Love Go, Slow Don't Kill Me Slow
10 trax / 39:52 min
Vydavatel: Domino Records
Když nepočítáme projekt FFS, ve kterém se členové kapely spojili se Sparks, od jejich posledního počinu Right Thoughts, Right Words, Right Action se na nové písně čekalo pět let. Franz Ferdinand za tu dobu změnili obsazení, odešel jeden ze zakládajících členů - kytarista Nick McCarthy, nahradil ho Dino Bardot a sestavu doplnil klávesák Julian Corrie. Ale hlavně kapela upozadila kytary a aplikovala do své tvorby prvky elektronické hudby.
Taneční styl úvodní titulní skladby Always Ascending ještě může vypadat jako ojedinělý experiment, ale čím více se noříme do nového alba, tím více je jasné, že to Franz Ferdinand s posunem ve svém stylu myslí vážně. Na jednu stranu zní velmi současně, na druhé v písních jako Lazy Boy nebo Finally zvukem kláves připomenou osmdesátkové formace typu Duran Duran. V inovacích jde však skupina v čele se zpěvákem Alexem Kapranosem ještě dále, když do skladby Huck And Jim zařadila rapový part nebo do možná nejlepší skladby tohoto alba Feel The Love Go přidala i saxofon hostujícího Terryho Edwardse.
Od úvodní písně, která nenechá nohy v klidu, až po závěrečnou baladu Slow Don't Kill Me Slow, která vnímavého posluchače přibije do křesla, nabízejí Franz Ferdinand velmi pestrou, ale logicky vystavěnou kolekci skladeb. Kytary v nich sice ustoupily syntezátorům, ale důležité je, že se při tom neztratila živost písniček a emoce. Tomu napomáhá také skvělý hlas Kapranose, který má místy barvu vokálu Davida Bowieho. Při jeho poslechu bychom neměli zapomínat ani na Kapranosovy texty. V písních jako The Academy Award nebo Lois Lane se pouští do závažnějších témat vzájemného vztahu člověka a okolní společnosti.
Hledat nové cesty a postupy v době, kdy za sebou máte úspěšné desky, jistě vyžaduje odvahu, která nemusí být odměněna žádoucím výsledkem. Žánrová proměna, ke které se odhodlali Franz Ferdinand, se také díky spolupráci s producentem Philippem Zdarem vydařila. Na příjemné ploše necelých čtyřiceti minut se přitom nejedná o samoúčelný stylový kotrmelec, ale o citlivé obohacení dosavadní tvorby. Franz Ferdinand budou znít jinak než v roce 2006 na festivalu Love Planet v Praze, ale jejich nové album je tou nejlepší pozvánkou na 9. březen do Fora Karlín.
Text: Roman Jireš
Témata: Franz Ferdinand, Always Ascending
4,00
čtenáři
hlasuj
