Vydáno 22.07.2020 | autor: redakce
Samir Hauser pověsil kariéru generačního šansoniéra na hřebík a vrhl se do samoty. Alespoň na chvíli. V době pandemie nového koronaviru se uchýlil do divočiny, v níž našel nového přítele, aby o něj vzápětí přišel. Povinnosti ale Samira dostihly i v exilu lesa a už 25. července vystoupí s kapelou Vanessa v Gauči ve Stromovce. Redakce iReport získala deníky osamoceného umělce a následující přepis poodhalí, co koncertu předcházelo.
ROCK BLOG | Samir Hauser: Volání divočiny aneb Příprava na koncert Vanessy v době pandemie
Ve městech řádí smrtící virus a já teď žiju v divočině. Já a Džek. Džek je můj pes. A rasa? Vypadá trochu jako pudl, ale může to bejt cokoliv. Vlastně si nejsem vůbec jistej, jestli je to pes. Klidně to může bejt zatoulaná vovce. Džek za mnou jedný noci přišel, oči mu tak divně svítily ve tmě a na verandu položil králíka. Od tý doby je tady a nehne se vode mě na krok. Zvyk sem si na něj. A teď vám řeknu, jak sem se tady na tom konci světa vlastně vocitnul. Ve chvíli, kdy sem viděl, jak lidi začínaj šílet, rozhod sem se, že se přesunu na sever. Pryč vod civilizace. Koupil sem si starej srub, kterej dřív musel patřit ňáký slavný country hvězdě. Všude samej totem, na stěnách kůže a starý fotky trempů. V hajzlu nasráno. Ale pořád lepší než tam u vás – ve městě.
Nikdy bych nevěřil, jak si začnu vážit vobyčejnýho vohně. Zvlhly mi sirky a ztratil sem zapalovač, naštěstí mám křesadlo, starý noviny a hromadu pilin. Trvá to tak půl hodiny, než voheň zapálím, ale zlepšuju se. Mám ze sebe radost. Dostal jsem chuť na něco do nosu. Bohužel tady nic neseženu. Můžu si dát možná tak před zrcadlem pěstí.
Vobčas mám pocit, že v chajdě straší. Když zapálím krb, tak po stěnách poskakujou takový stíny. Vypadá to jak z ňáký estrády, nakonec mě to začalo bavit. Už se těším na další díl.
Nemáme už co jíst. Konzervy došly a houby nerostou. Zkoušel sem jíst mech. Nelze. Dneska sem byl s Džekem v lese a chytili sme plcha. Plch je taková myš, která je podobná veverce. Stáhnul sem ho a upek k večeři, masa na něm moc nebylo, ale nebyl špatnej. Chutnal skoro jako myš.
Viděli sme člověka! Džek zahvízdal, tak sem vytáh flintu a vyšel před srub. Tam dědek s košíkem. Uviděl mě, zařval a zdrhnul. Šel sem se podivat do zrcadla. No faktem je, že už sem tady dva měsíce, a ještě sem se nemyl a nečesal. Vypadám dost hrozně. Zejtra se umeju dole v potoce, aspoň ksicht, abych neděsil houbaře.
Dneska sem zkoušel šňupat drcený zaječí bobky. Je to dost podobný tomu, co znám z Prahy od Bressana.
Udělal sem voheň venku. Seděli sme u něj s Džekem a já zazpíval pár chlapskejch fláků s kytarou… temně hučí, v mojí kládě… no, znáte to. Podival sem se na Džeka a zjistil sem, že to je vlastně velmi pohledná mladá dáma. Tak sem mu dal pořádně za uši. No… ráno to byl bohužel zas můj starej Džek a vod tý doby mám pocit, že se mi vyhejbá. Vlastně sem ho dva dny neviděl.
Neni tady elektrika ani internet. Takže večer sedim u krbu a přes den chodim po lese a hledám něco k jídlu. Moc toho tady není, ale dá se… borůvky, lesní jahody, vobčas hlemejžď a když mám štěstí tak plch nebo hříbek. Většinou ale vařim jen kopřivy s kůrou. Nestěžuju si. Hlavně, že nechcípám na nemoce jako vy tam.
Bohužel, dneska mi připomněli, že musím v sobotu do Prahy, protože mám koncert ve Stromovce. Tak snad v tom městě nezhebnu, už sem si vodvyk. Doufám, že mi mezitim nasypali prachy na Startovač, ať si můžu pořídit novýho psa. Džek už se bohužel nevrátil.
Lesní manekýn, Sami Hauser
