Vydáno 13.12.2021 | autor: Andrea Štipčáková
O tom, jak se žije na šňůře, jsme si už popovídali s Pokáčem a No Name. V aktuálním díle seriálu se vydáme za kapelou Slza, která se před sedmi lety proslavila písní Lhůta záruční. Jejími zakladateli jsou Lukáš Bundil s Petrem Lexou, který nám z koncertního zákulisí formace prozradil něco více.
Jak se žije na šňůře | Slze ponorka nehrozí. Na pódiu to nejvíc schytává její basák Kuba
„Před každou koncertní sezónou se potkáme s celým naším týmem, tedy od managementu přes zvukaře, techniky, osvětlovače až po muzikanty, kteří s námi hrají. Shrneme uplynulou sezónu a probereme, co bychom mohli v té další vylepšit, upravit nebo přinést nového. Za poslední roky se nám podařilo sestavit super tým, který funguje skvěle jak na podiu, tak i mimo něj,“ vypráví zpěvák Slzy.
ROZHOVOR | Slza: V cizině jsme poznali úplně nový přístup k hudbě
Jak dodává, před samotným turné se kapela vždy zavře na několik dní do zkušebny a projíždí si celý playlist, aranže, zvuky i dramaturgii koncertu. „Když přibydou nové písničky, vymýšlíme, kam je v playlistu zařadit a které z těch starších naopak dát pryč. Člověk ale stejně zjistí nejlíp až po pár odehraných koncertech, jak ta daná písnička v playlistu funguje. Takže v něm musíme občas škrtat a přehazovat pořadí i v průběhu sezóny.“
Pokud nemají Petr Lexa s Lukášem Bundilem a dalšími členy sestavy dlouhé přejezdy, mají v podstatě volno až do večera. Zvukovky před koncerty dělat nemusí, o ty se starají jejich technici. Zpěvák si tak stíhá například zacvičit. „Nedávno jsme s ostatními zašli po koncertě v Ostravě na squash. Nejlepší způsob, jak nastartovat den a třeba i zahnat případnou lehkou kocovinu,“ směje se Lexa, který má před koncertem vlastní rituál. „Chci být na místě aspoň hodinu před, najíst se, protáhnout, rozezpívat, převléct a pak se jde na věc.“
Občas se Slze stane, že má v jeden den naplánovaný dvoják. „Jednou jsme v létě jeli ze Zlína do Aše. Takže z pódia rovnou do aut, pět hodin za volantem, žádný kafe na pumpě a dali jsme to jen tak tak. Nejšílenější na tom ale bylo to, že si několik fanynek dalo ten dvoják s námi, akorát vlakem. Doteď nechápu, jak to zvládly,“ obdivuje své příznivce zpěvák.
Vzhledem k tomu, kolik tráví band v autě času, by si jeden řekl, že v rámci crew už proběhla nějaká ta ponorka. „Nestává se to. Sedli jsme si skvěle jak po pracovní stránce, tak i lidsky, a když se sem tam objeví problém, člověk si to normálně vyříká a není pak důvod na žádnou ponorku.“
Ponorka se Slze vyhýbá i díky tomu, že v crew panuje dobrá nálada. Terčem vtípků bývá obvykle basák Kuba. „Nejen, že ho na každé děkovačce představím novým, vymyšleným jménem, ale občas ho taky během koncertu vyzvu k neplánovanému basovému sólu v místě, kde se to vůbec nehodí. Pak všichni ostatní z pódia utečou a nechají ho tam pořádně vypotit. Ale Kuba to bere sportovně. Jestli to čteš, tak se nezlob, máme tě rádi,“ říká se smíchem Lexa.
A jaký příběh z cest mu utkvěl nejvíce v paměti? „Troufnu si říct, že to má každá kapela u nás podobně. Třeba, když se člověk snaží s pomocí navigace objet kolonu na D1 přes okolní vesničky a skončí někde na polní cestě, kde to už nikam dál nevede. Nebo, když navigace hlásí dojezd půl hodiny po začátku koncertu, a vy musíte po telefonu prosit kapelu, která hraje na fesťáku před vámi, aby to trochu natáhla. Nás takhle jednou zachránili Jeleni. A našlo by se toho určitě ještě spousta. Člověk si o ty situace říká v podstatě sám, když tráví desítky hodin týdně za volantem.“
Text: Andrea Štipčáková, foto: Thomas Habr, Universal Music
Témata: Slza, Petr Lexa, Lukáš Bundil, Jak se žije na šňůře
