ROZHOVOR | Pražský výběr: Novou desku máme v computeru, chybí jen texty

Vydáno 23.01.2022 | autor: Jarda Hudec

Potkat se s kýmkoliv z Pražského výběru se nepoštěstí každý den a dostat takřka celou sestavu v jeden čas na jedno místo se při vytíženosti jejích členů rovná malému zázraku. Naše povídání se točilo kolem tří témat: koncertního filmu Pražský výběr: Symphony Bizarre, kultovního alba Straka v hrsti a následné komunistické perzekuce, a budoucnosti Výběru včetně úvah o vydání nové studiovky. Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Vilém Čok a Jiří Hrubeš byli nad očekávání sdílní a natolik zábavní, že se rozhovor brzy změnil ve velmi živou diskuzi, která místy připomínala interní kapelní poradu nebo klábosení v šatně po koncertě.

ROZHOVOR | Pražský výběr: Novou desku máme v computeru, chybí jen texty

Steven Mercurio se do naší hudby zamiloval

V úvodu nejčastěji padalo jméno věhlasného amerického dirigenta Stevena Mercuria, který měl v roce 2016 lví podíl na přeměně Výběru v opulentní symfonické těleso na dosud největší show kapely trefně pojmenované Symphony Bizarre. Tahle zkušenost probudila ve spolupracovníkovi Stinga, Bocelliho či Dominga, pendlujícím mezi newyorskou Metropolitní operou a ČNSO, jeho rockové pudy. Až tak, že začal jezdit s Pražským výběrem na koncerty! „Prostě se do muziky Výběru zamiloval,“ dodává Michal Pavlíček. Ostatně znáte nějakého klasického dirigenta, který by během představení vyměnil taktovku za elektrickou kytaru a sázel před svým orchestrem jeden rockový riff za druhým? Tak to je maestro Mercurio, který prý dokonce „šlape na paty Vilému Čokovi“, jak v nadsázce utrousil Michael Kocáb.

ROZHOVOR | Michael Kocáb: Na střihu filmu Pražský výběr – Symphony Bizarre jsem strávil tři tisíce hodin

Přenést unikátní koncertní událost na plátna kin bylo úkolem právě pro Kocába, který má s filmovým střihem bohaté zkušenosti. Ve svém postprodukčním studiu strávil nad tímto projektem tisíce hodin: „Vyrobit z toho film mi trvalo pět let.“ A teď si přeje ještě jednu O2 arenu s Pražským výběrem - tentokrát v ryze rockovém podání.

Komunisti nám paradoxně pomohli k největšímu vzestupu

Ze žhavé současnosti skokem o čtyři dekády zpět. Rok 1982 se do historie Pražského výběru a potažmo celého tuzemského rocku zapsal tím nejvýraznější písmem. A nutno dodat, i nejčernějším. Čtveřice mužů, kteří teď sedí naproti mně, tehdy natočila Straku v hrsti, jak se této kultovní desce podle jedné ze skladeb říká. Její vydání sice komunističtí cenzoři nepovolili, ale díky jednomu ze zvukařů se nahrávka dostala ven a mezi fanoušky v celém Československu „se šířila jako atomová bomba“, jak trefně poznamenal Michael Kocáb. Brzy ji měl na magnetofonovém pásku, byť často v nevalné kvalitě, prakticky každý!

Stejnojmenný film Juraje Herze a rychle rostoucí popularita fenomenální kapely byly pro bolševiky takovým strašákem, že na její koncerty pořádali policejní zátahy, aby zanedlouho „Pražáky“ úplně zařízli. „Totální frustrace, no future.“ komentuje tehdejší bezmoc Michal Pavlíček. Jak se muzikanti vyrovnávali s tvrdými postihy a nemožností vystupovat a tvořit? To si poslechněte! Jiřího Hrubeše to dokonce dohnalo až k emigraci: „Když jsem natočil asi pátou desku, pod kterou jsem nemohl být podepsán, radši jsem odjel do Anglie.“

Nová deska? A nějakou jinou otázku bys neměl?

Po hořkosladkých vzpomínkách na osmdesátá léta jsme poslední třetinu našeho setkání věnovali budoucnosti Pražského výběru. A i to je, svým způsobem, citlivé téma, neboť je známo, že nad tím, kdy, v jaké podobě a zda vůbec má vyjít nové album, se tito pánové dohadují už léta. Původně se o něm vůbec bavit nechtěli, ale snad i díky pohodové atmosféře a dobrému rozpoložení všech aktérů jsme se dozvěděli mnohem víc, než jsme čekali.

„Celý repertoár na desku máme v computeru. Chybí jen texty," ujal se slova Kocáb. Odstartoval tím poměrně vášnivou debatu, plnou nápadů a zcela nových informací, ale i méně vážně míněných poznámek a dokonce narážek na soukromé aktivity a ambice zejména hlavních dvou protagonistů. Vzájemné špičkování mezi oběma Michaly ostatně provázelo celé společně strávené odpoledne. Kdo tyto persony zná, dobře ví, že specifický druh humoru, hecování, rivality, kolegiality a kamarádství k nim patřily „odpradávna“.

Nevím, jaký pocit budete mít po shlédnutí tohoto rozhovoru vy, ale já po něm nabyl přesvědčení, že nejlegendárnější z českých kapel ještě rozhodně neřekla poslední slovo a tento rok bude dělat svým fanouškům radost nejen zmíněným filmem nebo strhujícími koncerty…