RETRO 90s| Když Bruce Dickinson vyrazil na sólovou dráhu. V Norimberku o něj nebyl příliš velký zájem

Bruce Dickinson
Norimberk, Resi
21. 9. 1994

Samotnému koncertu ještě předcházelo mini unplugged vystoupení v hudebním oddělení obchodního domu Saturn, spojené s následnou autogramiádou. Na místě jsme netrpělivě přešlapovali už hodinu předem, protože jsme čekali, že o tuto akci bude mezi početnými Dickinsonovými fanoušky velký zájem. Ale ouha, před maličkým pódiem mezi regály s cédéčky nás na Dickinsona čekalo asi třicet (z toho devět Plzeňáků).

ROCKBLOG: Bruce Dickinson ve válečném Sarajevu: Film, ze kterého mrazí

Šli jsme se tedy pro jistotu podívat ven před obchoďák, jestli jsme si nespletli hodinu začátku, když najednou vedle nás zabrzdil taxík, vystoupil Bruce Dickinson a volným krokem směřoval k zadnímu vchodu. To se ví, že mu to neprošlo jen tak hladce. Foťák cvakal jako o život. Dickinson nám ochotně zapózoval a s úsměvem zmizel za dveřmi. Následovat obrat na místě, povedl vedoucího výpravy a útok na druhé patro, kde jsme snadno dobyli naše původní stanoviště.

Asi za čtvrt hodiny se na dvě přichystané stoličky posadili Bruce Dickinson a kytarista Alex Dickson. Vzali do rukou španělky a spustili Tears Of The Dragon a Change Of Heart. Nádhera! Maličký Dickson nebyl za kytarou skoro vidět, ale už podle prvních zahraných tónů bylo jasné, že si Dickinson nevybral do své kapely špatné muzikanty. Poté pozdravil fanoušky a přidal Hell No, které dohrál po poruše na Dicksonově kytarovém combu opravdu unplugged.

Nato jsme se všichni přesunuli k jedné z pokladen, kde za okamžik začala autogramiáda. Když opadla první vlna podpisuchtivých fanoušků, nadešla naše chvíle. „Ahoj Bruce, přijeli jsme za tebou z Česka a tady ti předáváme malý dárek od všech tvých fanoušků.“ Dickinson je becherovkou příjemně překvapen, děkuje, podepisuje se na všechno možné, a nakonec se s námi společně několikrát vyfotí. „Díky, uvidíme se na koncertě!“ To si piš, že se uvidíme, proč jsme asi přijeli?

RETRO: Iron Maiden v 93' poprvé v Česku, loučení s Brucem

Před halou Resi, která během roku prodělala přestavbu, takže se její kapacita zmenšila na polovinu, se nás moc nesešlo, ale ještě pořád doufám, že návštěva bude slušná. Nebudu vás napínat, nebyla. Odhadem tři stovky diváků je na Dickinsona málo. V pohodě a bez fronty se tedy dostáváme do haly a můžeme si vybrat, odkud budeme koncert sledovat.

Nakonec zaparkujeme tak tři metry od pódia, na které úderem dvanácté hodiny nastupují supportující Skin. Naživo jsou o hodně tvrdší než z desky a od prvního akordu je jasné, kdo tuhle partu táhne. Kytarista Myke Gray a zpěvák Neville MacDonald jsou fakt skvělí, což ovšem neznamená, že by rytmika nějak zaostávala. Výsledkem je docela příjemný bigbít, sice nic nového pod sluncem, ale zahraný s chutí a pořádným drajvem. MacDonad se neustále usmívá, pobíhá po celém pódiu a snaží se vyhecovat trochu ospalé norimberské publikum. To zareaguje až v samém závěru zahřívací půlhodinky, to už se ale MacDonald a spol. loučí a na pódium přibíhá parta techniků, aby jej připravila pro dnešního headlinera.

Do tmy problikávají modrá světla a ozývají se první tóny Dickinsonovy kytary. Poznáváme úvodní skladbu Cyclops, ale naše nadšení vzápětí ochlazuje dost špatný zvuk, linoucí se z místní aparatury, která viditelně (slyšitelně) nestíhá. Než se objeví Dickinson, podívejme se na sestavu jeho mezinárodního týmu.

Na levém křídle nastupuje kytarista Alex Dickson (ex-Gun), která nás o svých kvalitách přesvědčil už odpoledne v Saturnu (vidět ho můžete i v novém klipu k písní Shoot All The Clowns). Uprostřed hraje italský bubeník Alessandro Elena, který nezapře, že vyrůstal mezi jazzmany, a po jeho pravici pak tvrdí muziku excelentní basista Chris Dale (ex-Atom Seed), ďábel s tváří andílka. Celé to sice vypadá jako firma Dickinson a synové, ale nedejte se zmýlit jejich klukovskou vizáží, jsou to muzikanti par excellence. Zmatené jsou jen místní fanynky, protože neví, na koho z nich se zaměřit dřív. My jsme ovšem přijeli na muziku, pojďme se tedy věnovat jí.

Dickinson je ve skvělé formě, zpívá uvolněně a bez chyby, ale trochu nás zaskočila jeho nová image. Je milý, usměvavý, bezprostřední a klidně si mezi písněmi povídá s publikem, které tvoří hlavně starší ročníky, zjevně skalní fans Iron Maiden. Kdo čekal, že se bude vzpomínat na jeho bývalé působiště, byl notně zklamán. Výlet do minulosti se sice konal, ale týkal se jen alba Tattooed Millionaire, z něhož zazněly Born in 58 a jako přídavek na závěr jeho titulní melodie. Jinak se hrálo skoro celé album Balls To Picasso, největší ohlas měla samozřejmě balada Tears Of The Dragon, kterou zazpívala s Dickinsonem celá Resi. Koncert pak zakončily dva přídavky, Sacred Cowboy a už zmíněný Tattooed Millionaire. Být lepší zvuk, byl by náš zážitek bezchybný. Takhle nám ještě dva dny pískalo v uších, a Dickiho jsme víc viděli, než slyšeli.

Hned po úvodních tónech jsme spěchali k zadnímu vchodu, abychom Chrisovi a Alessandrovi předali zbývající dárky v plechovkách. Následuje poslední společné focení, v rámci možností si ještě pokecáme, ale co je pro nás nejdůležitější, dáváme si s Alessandrem sraz za deset dní před koncertem v Augsburgu. „Čekejte v šest hodin u našeho autobusu, ale jen když zase přivezete ten váš… oh yeah, Gambrinus!“ Slibujeme a loučíme se s oběma muzikanty. See you in Augsburg! Obracíme se na Plzeň a těšíme se na další setkání s Dickim a Comp.

Text původně vyšel v časopisu Report č. 11/1994. Prolistujte si celé číslo.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.  

Text: Radek Leitl, foto: archiv Rock Reportu (ilustrační)
Témata: Bruce Dickinson, Iron Maiden, Alex Dickson, Alessandro Elena, Chris Dale, Myke Gray, Neville MacDonald