RECENZE: David Gilmour na desce Luck and Strange exceluje. Zpívá s dcerou a většinu textů mu napsala manželka

David Gilmour

Luck and Strange

Skladby:
Black Cat, Luck and Strange, The Piper’ Call, A Single Spark, Vita Brevis, Between Two Points, Dark and Velvets Nights, Sings, Scattered, Yes, I Have Ghosts, Luck and Strange - original Barn Jam

11 skladeb / 61 min

Vydavatel: Sony Music Entertainment

Zajímavým rysem alba Luck and Strange je přítomnost rodinných členů. Dvaadvacetiletá dcera Romany nazpívala vokály například v písni Between Two Points, která působí jako dialog mezi generacemi. Příjemný, místy jemný a jindy dominantnější vokál Romany dodává skladbě až intimní atmosféru a hezky posluchače vnoří do příběhu. Oproti tomu písně jako Dark And Velvet Nights přinášejí tvrdší, bluesovější zvuk. Gilmour se v nich nebojí lehce přitvrdit a vyniká experimentálnější přístup producenta Charlieho Andrewa. Co se týče textové stránky desky, většinu textů složila Polly Samson – Gilmourova manželka.

David Gilmour a Roger Waters se po letech shodli. Stačila k tomu předělávka hitu Pink Floyd raperem Ice-T a Body Count

Jak je již u Gilmoura zvykem, i na této sólovce je úvodní skladba instrumentální. Black Cat je sólo, do kterého hraje klavírní part Richarda Wrighta (klávesista Pink Floyd), nahraný v roce 2007 – tedy rok před jeho smrtí. První "skutečná" skladba desky Luck and Strange je srdcem alba – mixuje blues s nádechem nostalgie a opět jí dodává Richard Wright na elektrickém pianu hloubku, kterou jistě fanoušci ocení. Tento song, původně nahraný již před více než dekádou, získal na nahrávce nový život a plně ukazuje Gilmourovu schopnost vracet se k minulým dílům, aby je ozvláštnil současnou hudební produkcí. K písni vznikl i videoklip, ve kterém vystupuje také na dobových záběrech a fotografiích právě Wright. Velice příjemná kytarovka, která pocitově skutečně vrátí posluchače zpět do éry Pink Floyd.

Závěrečná skladba Yes, I Have Ghosts, která vznikla v roce 2020, spojuje otce a dceru v křehkém duetu. Akustická kytara se snoubí s tóny jemné harfy, jež dává této skladbě nádech britského folku. Přidává tak na lehkosti a připomíná posluchačům, že Gilmour stále dokáže překvapit novými přístupy.

Hloubka Luck and Strange a tematická provázanost s osobním životem činí nahrávku mimořádnou. Odráží zralost hudebníka, který ví, kdy zpomalit a kdy nechat hudbu mluvit samu za sebe. Gilmourův hudební svět zde rezonuje v celé své šíři – od vzpomínek na zlatou éru Pink Floyd po inovativní záblesky současnosti. I když se jednotlivé písně od sebe často výrazně liší, celé album působí velice uceleně a mistr David Gilmour odvedl opět mistrovskou práci.

Text: Dominik Pavliš, foto: Anton Corbijn (Sony Music), IG Polly Samson, FB Davida Gilmoura
Témata: David Gilmour, Luck and Strange, Romany Gilmour, Polly Samson, recenze