RECENZE: Post-hudba na novém albu ukazuje současnou trápící se společnost

Post-hudba

My všichni tady a teď

Skladby:
Opusťte pompeje, 90s kids, Spousta krásných aut, Nouzový východ, Poslední holubi/Andrés Iniesta, FOMO, nejlepší brankář na středozápadě, Vrostl strom, Hotel Palace boa Vista, Hranolky, kečup, seriál

10 skladeb / 31:36 min

Vydavatel: Bad Names

Přesně po dvou letech od posledního alba napadlo dvojici Tomáše Havlena a Dominika Zezulu, že se ve světě událo mnoho a byla by škoda se na to nepodívat trochu melancholickou optikou. Zápisky o dění po roce nula, který, jak zpívá Zezula v úvodní Opusťte Pompeje, jsme zvládli přečkat, pokračují tam, kde na posledním albu skončily. Onen rok nula znamená v řeči kapely covidovou pandemii. Píseň o tom, že jsme se z toho jako společnost pořád nedokázali oklepat a nastupují problémy nové. ,,Za kopcem požár v baráku povodeň - má vůbec cenu se snažit?" Bezmoc a dost možná i otupělost vůči novému dění, si v hned v úvodu podávají ruce a dávají tušit, že tahle pražská parta pokračuje v tom, co jí jde nejlépe. 

RECENZE: Post-hudba natočila desku, která dokonale popisuje pocity současné doby

Dost kriticky se Post-hudba na novince dívá na současnou společnost. Spousta krásných aut by mohla být vlastně taková synth-popová obžaloba kapitalismu. Jednoduchý beat, který drží dostatečné tempo po celou dobu a klade důraz na refrén, který vynikne především díky vícehlasému vokálu. Mohlo by se zdát, že jde jen o laciné plivání po úspěšných podnikatelích a jejich širokém vozovém parku SUV, že z toho může čpět závist až hanba. Jenže texty Dominika Zezuly jsou v tomto mnohem sofistikovanější. Při opakovaném poslechu zjistíte, že hlavním motivem písně je lidská sobeckost, na kterou ať už v rámci ekologie nebo mezilidskách vztahů doplácíme my všichni. Podobně na tom je i Nejlepší brankář na středozápadě. Jde sice o melancholičtější skladbu, která po hudební stránce místy působí trochu monotónně, ale výslednou message vám naservíruje přímo na komoru. 

Pokud se novinka v něčem zásadně liší od předchozích nahrávek, je to určitě úbytek syrovosti. Tentokrát jsou písně mnohem více učesané, mají klasickou stavbu a kladou důraz na refrény. Nečekaně to ale není na škodu. Jednotlivé písně jsou přehledné, dobře zapamatovatelné a celá nahrávka má spád. Refrény tvoří vícehlasé vokály a v mnoha případech píseň oživují. Příkladem budiž Hotel palace boa vista. Začátek se nese v hudebním minimalismu a nepravidelnosti, vše zarámuje refrén, který uhání s ryze tanečním beatem. 

Hledat škatulku pro novinku pražské party by byl opravdu oříšek. Pořád je to vlastně tradiční písničkářství, které se však narodilo v devadesákách. Proto vše řídí beaty, ale jen do té míry, aby nerušily samotné sdělení a neshazovaly tvorbu někam ke stereotypnímu popu.

Až bude jednou někdo pátrat po tom, jak se žilo mileniálům ve třetí dekádě tohoto tisíciletí, poslouží Post-hudba, jako subjektivní, ale všeříkající zápisky o náladě a vnímání světa jedné generace. Těžko říci, jestli Post-hudba nahrála, své dosud nejlepší album. Ve srovnání s těmi předchozími dělá totiž úkrok trochu jiným směrem. Máme sice únor, ale na jazyk se mi vkrádá troufalá myšlenka, že tohle bude jedno z nejlepších alb letošního roku. 

Text: Tomáš Kocian, foto: archiv kapely
Témata: post-hudba, Tomáš Havlen, Dominik Zezula, My všichni tady a teď, recenze