Vydáno 09.01.2026 | autor: iREPORT
V roce 2025 vyšla na české scéně řada kvalitních alb. Mezi desítku těch nejlepších redaktoři a fotografové iREPORTu zařadili desky Davida Stypky, Tří sester, Pana Lynxe, The Prostitutes, BUKA, Rybiček 48, Hudby Praha, MIKOLASe, post-hudby, Kule, Panoptika a Bena Cristovao. Hlasujte i vy pro své oblíbené album uplynulých dvanácti měsíců. Více se dozvíte na www.anketazebrik.cz.
TOP 12 českých alb roku 2025 podle redakce iREPORTu. Patří Davidovi Stypkovi, Třem sestrám, Rybičkám 48, Panu Lynxovi i MIKOLASOVI
Čekala jsem album, které bude spíš vzpomínkovou propastí, a i proto jsem jeho poslech co nejdéle odkládala. Pak ale přišla nálada na Davidovy písničky a já si desku konečně pustila. A byla jsem opravdu překvapená. Většina skladeb je pozitivní, plná života a světla, přesně tak, jak to David ve svých písních uměl. Nové album je prostě pecka a jsem moc ráda, že si tyhle skladby můžeme poslechnout. Díky všem, kteří se na něm podíleli.
Tři sestry jsou jako barman, který se nesnaží štamgasty omráčit každý den novým koktejlem. Sází na jistotu a prověřené položky nápojového lístku. Hned v úvodu je vyřčeno krédo, pro soubor tak typické: „Dobrý den, něco si nalejte, ať vám chvíle není dlouhá.“ Velký digitální bratr tvrdí, že na oblíbené streamingové platformě jsem v roce 2025 nejčastěji použil tlačítko „play“ u alba Na Kovárně, to je nářez (1990). Na čelních místech by se určitě objevila i novinka Pub Art, kdyby vyšla aspoň o několik týdnů dříve.
Do nejmenších detailů propracovaná deska stvořená a nahraná špičkovým multi-instrumentalistou. Hudebně nemá (nejspíš nejen) na naší scéně obdoby. Hluboké spirituální texty, nádherně barevná muzika, nápadité aranže… Každá píseň na něm má své místo. Písničky si samy řekly o hosty, kteří jim dodávají tu špětičku koření navíc, jež dělá z lahodného hudebního díla gurmánský zážitek. Ale to pořád ještě není všechno. Dokonalost dodává originální tematická grafika.
ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Jsem hluboce anti-AI, je tam něco totálně toxicky oslizlýho
Hudba Praha vydala reedici svého alba z roku 1988, na kterém se neobjevily již natočené a připravené skladby. Prostor dostaly až nyní, osm původních skladeb doplňují tři novinky. Vrátil se původní zvuk a energie kapely, prostě radost poslouchat.
Za mě je jedničkou mezi loňskými alby deska BIG/BÝT kapely Rybičky 48. Má super zvuk a skvělé texty. I na několikáté poslechnutí na ní člověk najde něco nového. Ať už různé vokály, vyhrávky nebo vtípky, jako třeba rýpnutí do kapely Kabát hned v první sloce Kubovy mantry.
Po pár letech jsme se konečně dočkali nového alba Rybiček 48. Je tvrdší, rockovější, texty jsou hlubší a propracovanější než jejich předchozí věci. Ne nadarmo kapela říká, že je to ta nejlepší, nejtvrdší a nejvtipnější deska, kterou kdy vydala. A já nemůžu jinak než souhlasit.
ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): Své dítě nechci nikdy uhodit. Je to ta nejsrabáčtější věc
The Prostitutes jsou zpět a novým comebackovým albem dokázali, že jsou ve formě. Ne, že by boční projekty jednotlivých členů nebyly kvalitní, nicméně doby, kdy se jejich hudební cesty rozdělily, jsou naštěstí pryč. Nové album působí, jako by se nakonec podařilo najít tu správnou symbiózu a balanc mezi Adrianovým písničkářstvím, známým z jeho úspěšné sólové kariéry, a typickým kapelním post-punkovým indie soundem.
BUKA je alter ego rapera Viktora Sheena. Oproti minulé desce Imposter Syndrom, která byla taktéž povedená, se nyní BUKA vrátil k tradičnímu, ryze čistému rapu. Tím myslíme rap bez zbytečných příkras a autotunových efektů. Rapové bary nemusí prokládat zpěvem, který na desce téměř není. Nic proti trochu zpěvu v refrénech, ale BUKA ukazuje rap tak, jak ho známe z dřívějších dob, aniž by se zastavil v čase a působil pateticky. Texty jsou přesně tak akorát naštvané, jak v rapu mají být, zároveň se daří BUKOVI nesklouzávat k uplakanému sebeegocentrickému vyjádření. Reflektuje dobu, život a ulice, a to nejen Kladna, kde Viktor Sheen prožil své mládí. Dospěl a s ním i jeho tvorba. Ústředními tématy desky jsou existenční problémy, materialismus, vztahy k ostatním a k sobě.
RECENZE: Viktor Sheen představuje své alter ego Buka. Je odvážnější a vtipnější
Duo Dominik Zezula a Tomáš Havlen navařili po dvou letech opět skvělou a výraznou desku. Stylově se vrací k větší svobodě v experimentování a za vyzdvihnutí stojí rozhodně silné texty zaobírající se jak současným světem, tak i tím, který se skrývá uvnitř obou hudebníků. Za zmínku stojí i černobílé, minimalisticky zpracované videoklipy ke všem songům z desky - atmosféra z nich přímo sálá.
Druhé album příznačně nazvané II nezklamalo. Jako obvykle špičková a v našich podmínkách naprosto nevídaná produkce a až maniakální soustředění na detaily se zhmotnily v album, které CZ/SK scéna patrně nedocení v takové míře, jakou by si zasloužilo, protože zpěvák prostě není domácí celebritou v tom zdejším smyslu toho slova, a nezpívá česky. Nečekám proto, že by jeho směrem mířili Andělé, Vinyly nebo snad Slavíci. Nicméně všichni ostatní, kteří léta čekali na špičkový (nejen) pop z domácí scény, spokojeně stříhají ušima.
Druhé album Mikolase přináší spoustu nového. Je více poprapové a hraje si s každou jednou skladbou. Je zároveň syrové a trochu „messy“, ale v dobrém slova smyslu.
ROZHOVOR | MIKOLAS: V Japonsku neexistuje hate kultura. Druhé album chci vydat ještě letos
Album Septum přináší devět skladeb, které žánrově kombinují hip hop, rap a moderní pop. Jedná se o dynamické skladby plné energie, osobní zpovědi a silných emocí. Hudba je tanečně rytmická a zároveň melodická, což albu dodává svěží a současný charakter. V těch se zpěvák věnuje životním zkušenostem a osobním reflexím. Septum je moderní mixtape-style album, které ukazuje Benovu různorodost jako umělce, a představuje zajímavý počin na hudební scéně v roce 2025.
Panoptiko beru trošku jako zábavný, ale odpočinkový rock, s vynikající stage prezencí, ale i jako pohodovku do auta. Když bylo letos ohlášeno třetí album, byl jsem zvědav, zda bude Panoptiko pokračovat v tom, čím je známé, a rozhodně jsem nebyl zklamaný - nechybí chytlavé texty, ale ani onen punc divadelního jeviště.
Pro mě letošní český objev roku je kapela Kule a její EP Perfektní plán. Jasně, mohla bych tu říct, že je to trochu ovlivněné tím, že je to indie kapela a já se s členy znám i osobně. Ale ne. I kdybych je neznala, stále to pro mě bude letošní top 1. To se ti zdá, Souhvězdí beraní a Tanči jako Slavoj Žižek jsou mé nejoblíbenější písně i přesto, že každá vyzařuje úplně jinou energii. Zatímco Slavoj je taneční, elektronická, dalo by se říct, že až laděná do stylu Mandrage a jejich někdejší tvorby z dob Mechanika, To se ti zdá má nádech bezmoci, ztracenosti a melancholie obalené v též vlastně lehce elektronickém kabátu. Vrcholem však pro mě je píseň Souhvězdí beraní, krásná romantická píseň, u které při poslechu máte pocit, že se vcítíte do kůže frontmana a zažíváte ten pocit, o kterém zpívá, společně s ním. Kapela rozhodně stojí za poslech, a nejen toto EP, které se skládá jen z pěti písní, ale i jejich předchozí Radio Kule.
Text: redakce iREPORTu, foto: Radek Drbohlav, Jan Urbánek, Iveta Valentová, archivy Pana Lynxe a MIKOLASE
Témata: David Stypka, Tři sestry, Pan Lynx, The Prostitutes, BUKA, Rybičky 48, Hudba Praha, MIKOLAS, post-hudba,Kule, Panoptiko, Ben Cristovao
