ROZHOVOR | MYDY: Chodit po Holešovicích jako parta nahých stříbrných mimozemšťanů je zážitek na celý život

Pojďme se při příležitosti vaší nové desky vrátit na začátek. Klub Na Rampě, Jablonec nad Nisou, váš první koncert. Co se vám vybaví jako první, když na něj zavzpomínáte?
Honza: Já osobně ještě víc než na první koncert, vzpomínám na večer o tři měsíce dřív, kdy jsme se právě v klubu Na Rampě rozhodli, že naši kapelu dáme dohromady. Seděli jsme tam na konci června s Mikym a Nèrem u piva a Miky nám poprvý sdělil svůj nápad, že bychom měli založit kapelu, která bude jezdit po celém světě. Než večer skončil, už jsme měli od Žofky zprávu, že do toho jde s náma a hned další týden Nèro s Mikym začali skládat první songy.

Jak se žije na šňůře | MYDY: Solty jako Šípková Růženka, vyrvaná palma z květináče pro Žofii Dařbujánovou i téměř vyhozená televize z hotelového okna

Miky: Mydy Rabycad! Pamatuju si na to obrovský vzrůšo, že se to fakt stane. Když už jsme věděli, že budeme mít koncert s kapelou, která hraje hudbu, kterou v té době hrálo naživo asi pět kapel na světě, o nichž bylo slyšet. Byl to nepopsatelnej pocit. A taky to, že se konečně všichni potkáme v jedný kapele.  Měli jsme krom toho fajn předpoklady pro to, abychom kapele zajistili hezký start díky tomu, že jsme byli místní a klub Na Rampě a jeho produkce nám dala důvěru, protože nás znala z jiných sestav i akcí, které jsem tam občasně tou dobou pořádal. Samozřejmě jsme se postarali taky o PR, kdy o nás napsala novinářka Hana Langrová, která reportovala o kulturním dění v regionu a rozhovor doplnily fotky od Niny Zardalishvili, které jsme s ní nafotili, abychom se měli hned zkraje čím prezentovat. Zpětně myslím, že každá tahle jednotlivost pro nás byla hodně důležitá.

Hrajete společně už deset let. Můžete každý vypíchnout jeden klíčový okamžik, který se vám zapsal do paměti nejvíc?
Žofie: Pro mě bylo klíčové naše druhé hraní na United Islands of Prague. Nejprve se mi vůbec nechtělo věřit, že opravdu budeme vystupovat na hlavní stage, a že jsme na plakátech napsaný větším písmem než Monkey Business! To jsem absolutně nedokázala pobrat. Pak jsem z toho začala panikařit, že na nás nikdo nepřijde. Až jsme nakonec vylezli na stage a tam bylo absolutně narváno. Pár tisíc lidí. Říkala jsem si: „Zatraceně, tohle už opravdu nejsou jen naši kamarádi, co nás chtěj podpořit.“ Bylo to poprvé, co jsme ze stage viděli tolik neznámých tváří pohromadě a byl to naprosto nepopsatelný zážitek. Tam jsem si řekla: „Holka, tady jde do tuhého.“
Solty: Pro mě to byl rozhodně moment, kdy jsme se po sedmi letech a stovkách koncertů, které jsem s MYDY odehrál jako „stálý host“, potkali ve studiu, abychom prošli záběry z focení promo fotek k singlu Deafening Silence a ti darebáci mi tam mezi řečí jen tak oznámili, že mě přijímají jako oficiálního pátého člena kapely. V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, co na to říct, jak jsem byl v šoku, tak jsem se drsňácky zeptal, co to vlastně obnáší, kromě toho, že na sebe přeberu pětinu kapelních dluhů. (smích) Na cestě domů mi to teprve celé došlo a musím přiznat, že i slzička ukápla. Pak samozřejmě focení vizuálu naší nové desky (smích).
M: Jeden vybrat neumím, ale ten pocit toho, že na nás chodí i lidi co neznáme, jsem vnímal jako obrovskou radost. Ať už to jsou United Islands, jak popisuje Žofka, nebo Glastonbury, Fusion Festival, turné v USA, Jižní Koreji, ... To jsou milníky, ze kterých má člověk radost a váží si jich, protože ne pokaždé se to zadaří.

Pokud srovnáte vaši první desku Let Your Body Move a aktuální novinku, jak se změnil váš přístup k tvorbě?  Je to zkrátka po deseti letech v něčem jiné?
Ž: Myslím, že teď už aspoň trochu víme, co děláme. Přeci jen při psaní LYBM jsme byli opravdu mláďata a tím nechci říct, že je ta deska snad špatná, nebo že bychom na ni nebyli pyšní, spíš jsme tak bádali a hledali se. Žánrově jsme se nejen posunuli, ale také ustálili. Zároveň jsme se konečně naučili nepodřizovat se pravidlům, jak by se hudba měla psát. Píšeme ji, jak ji cítíme, a to je naše jediné pravidlo.
M: Myslím, že se vyprofiloval náš celkový přístup od experimentů k myšlenkám i řemeslnost (hlavně Nèra, který technicky i umělecky produkci obstarává a na nové desce se již kompletně postaral kromě produkce nebo koprodukce každé písně také o mix).

Jde novou desku popsat jednou větou? Co je pro ni nejtypičtější?
Nèro: Optimismus.
H: To není jedna věta, to je jedno slovo. (smích)
Nèro: No jo, neumím číst, no. (smích)
Ostatní: (smích)

ROZHOVOR | MYDY: Cítíme teď neuvěřitelný zápal

Na první dobrou zaujme ne úplně tradiční vizuál vaší nové desky. Kdo přišel s tím nápadem? Jak úvodní fotografie vznikala?
Ž: Tak nějak dohromady. Kluci totiž jednou přišli se skvělým nápadem, že bych mohla být v našem posledním klipu nahá. No, nestalo se tak. Naopak jsem jim pak já nahrála, že když tedy nahota, tak všichni. Kupodivu nikdo neprotestoval a nám to krásně zapadlo do konceptu celé desky, jejíž proces tvorby pro nás byl velmi osvobozující a sbližující ještě víc než kdy předtím. Takové naše malé znovuzrození.
S: Bylo strašně roztomilý, jak i po tom všem, co jsme spolu už za ty roky prožili, jsme najednou z toho focení byli všichni trochu nervózní, pochopitelně nejvíc Žofinka. Museli jsme si dát pár skleniček prosecca na uvolnění. Nakonec se po chvíli prolomily ledy a moc jsme si to užili. Musím říct, že chodit dvě hodiny po Holešovicích jako parta nahých stříbrných mimozemšťanů je zážitek na celý život.

Koncertujete nejen v Česku, ale i zahraničí. Zahráli jste si na Szigetu i v Glastonbury. V čem se liší svět českých a zahraničních festivalů?
H: Dřív byl docela zásadní rozdíl v úrovni produkce, jak co se týká techniky, tak péče o kapely. To se ale v posledních několika letech dost posunulo, a i menší české festivaly jsou v současnosti na obstojný produkční úrovni. Nicméně pořád zůstává určitý konzervatismus českých fanoušků. Tuzemští hudební fanoušci neradi objevují nový interprety, radši pořád dokola poslouchají to samý, tím pádem i pořadatelé zvou na svoje festivaly pořád dokola ty stejný kapely. V zahraničí jsou běžní návštěvníci zvědavější, rádi si zajdou na koncert kapely, kterou neznají a line-upy festivalů taky podle toho vypadají.

Vaše koncerty jsou vždy spojené se show, extravagantními kostýmy i vystupováním. Kdo má na starosti dramaturgii večera a konečný vizuál? Jak na něm pracujete?
H: Spolupracuje na tom celá kapela a crew.

Vaše hudba byla vždy kombinací mnoha žánrů. Který styl je nejtypičtější pro vaši aktuální desku?
S: Za mě je nová deska taneční, energická, popová, ale zároveň často i dost rocková, což mě samozřejmě jako kytaristu těší. Kytara dostala mnohem více prostoru, než tomu bylo na předchozích deskách a například z finálního zvuku Terrace of 57th mám velkou radost.

Sedm songů produkoval hudební „renesanční“ umělec Matěj Belko. Je spolupráce s ním v něčem specifická?
S: Matěj je můj dlouholetý kamarád, spoluhráč z bývalé kapely a spolužák z konzervatoře. Vždy mě bavila jeho bezprostřednost, přímočarost, originalita a vlastně genialita, ať už se jednalo o hudbu nebo humor. Ve stejném duchu se nesla i produkce a společný čas strávený ve studiu. Kromě permanentně namoženého břišního svalstva ze smíchu byl Matěj obrovským přínosem jak produkčně, tak často i po tvůrčí hudební stránce, a to i díky tomu, že je skvělý muzikant a multiinstrumentalista. S Nèrem se výborně doplňovali a já hlasuju všema deseti, aby se tahle spolupráce v budoucnu zase zopakovala. Myslím, že mluvím i za zbytek kapely i Matěje. Bavilo ho to a má z výsledku radost.

Žofie, jak pokračuje váš sólový projekt – Zofie Dares? Plánujete další sólovou desku?
Ž: Plánuji, ale ještě na ní není ten správný čas a sama zatím nevím, kdy přijde. Možná měsíce, možná roky… Bude to překvapením pro nás všechny.

Co byste popřáli vašim fanouškům při poslechu nové desky?
S: Určitě, ať je nabije pozitivní energií, roztancuje jim střevíce a dělá jim alespoň z části takovou radost, jako z ní máme my.

A kapele do dalších deseti let?
H: Hlavně abychom se pořád všichni měli rádi, bez toho kapela správně fungovat nemůže.
S: Krom té lásky, o které mluví Honzík, nám přeju, ať vydrží nadšení a nasazení, které pro kapelu máme. Bez toho bychom taky nikam nedošli a věřím, že když nám to vydrží, bude to stát za to! Já za sebe můžu říct, že mě to baví čím dál víc a přeju nám všem, ať to máme stejně!
M: Love is One, jak zpíváme v poslední písni na desce!

Text: Alena Kaňová, foto: Alžběta Jungrová
Témata: MYDY, Žofie Dařbujánová, Nèro Scartch, Mikuláš Pejcha, Jan Drábek, Ondřej Slánský, V