BLOG: Mydy Rabycad na Festivalu International v Louisianě okem a uchem manažera a zvukaře Petra Blažka (2. část)

Na hlavní scéně byl stejný plán na zvukovou zkoušku jako první den - 30 minut před show. Opět jsem tedy domluvil, že vše připravíme už před prvním koncertem. Což bylo tentokrát o dost drastičtější, protože první koncert byl už v 11:45. Nezbývalo tedy, než si přivstat, na place být už v 9:00 a zkoušet do 10:30. Co se ale nezměnilo, bylo tajnůskářství stage managera. Když jsme tedy dorazili ráno na pódium, nebyl tam nikdo krom stage managera. A ten zase volal všem, ať si přestanou čistit zuby, snídat nebo rychle ukončí ranní "loučení" s manželkou a okamžitě přikvačí do práce. No nemilovali nás, ale byli to profíci a naštěstí nás tady nečekal další Otesánek.

BLOG: Mydy Rabycad na Festivalu International v Lousianě okem a uchem manažera a zvukaře Petra Blažka (1. část)

Do 10:30 jsme všechno měli jakžtakž připraveno a základní čtyřka mohla vyrazit na průzkum lokací v okolí Lafayette.
Jako vždy jsme si totiž na volné chvilky naplánovali nějakou tu práci, abychom využili čas a krásné americké scenérie. Tentokrát jsme se rozhodli udělat lyrics video ke skladbě My Time a navíc ve vlastní režii. Takže štáb byl jednoduchý: režie/kamera: Miky Pejcha, produkce: Jan Drábek, asistent of everything: Nèro Scartch a hlavní hvězda Žofie Dařbujánová. A my ostatní jsme jim pomáhali, jak jen jsme mohli - asistent kamery: Tomáš Pejša, dron operator: já, driver: Ondřej Slánský, kompars: Tommy Weed. Nicméně největší díl práce ležel na základní čtyřce a musím říct, že se s tím poprali jak starý mazáci. Celý den objížděli vytipované lokace a několik jich vybrali na dobu, kdy už bude po koncertech a bude čas vše naostro natočit.

DESET TISÍC LIDÍ POD PÓDIEM

Večer ale měl přijít zážitek, na který nikdy nezapomeneme - koncert na hlavní scéně festivalu, před kterou nás čekalo cca 10 000 lidí. A ti udělali atmosféru jak na koncertě slavné rockové kapely a nikoliv na world music festivalu (byť největším v Severní Americe). Obzvlášť v momentech, které jsou jak dělané pro interakci publika, se projevili vyloženě "americky" - zazpívali mocný sborový chorál Happy Birthday pro našeho bubeníka Tommyho, ve skladbě Where’s the fockin' backstage s námi poctivě hledali zákulisí a ve Final Discu skákali a zpívali jak největší fanoušci diska. Američani se prostě nebojí pustit svoje emoce ven a když se má křičet, tak nehledí napravo nalevo a řvou z plných plic. A to má každá kapela moc ráda.

Mydy Rabycad dobývají Ameriku: Okem a uchem manažera a zvukaře Petra Blažka (MR Kush)

Takže přes drobné technické problémy na pódiu měla skupina z koncertu skvělý pocit podpořený reakcemi bezprostředně po koncertě. Za kapelou i za mnou chodili nadšení fanoušci, že tento festival navštěvují pravidelně každý rok a naše vystoupení bylo to nejlepší, co tam zatím viděli. A dodnes nám píšou na sociální sítě své projevy lásky, takže je velmi pravděpodobné, že se na tento festival opět za čas vrátíme. Moje ego pohladilo, když za mnou přišli tamní zvukaři a moji zvukařskou práci ocenili jako nejlepší mix festivalu. Od kolegy profesionála taková chvála potěší, protože většinou ví, o čem mluví.

Byli jsme poslední kapela toho dne, a tak se nabízely dvě možnosti - jít na after party do Blue Moon Saloonu slíznout smetánku a oslavit zdařilý koncert, nebo jít odpočívat do hotelu. Druhý den nás čekalo natáčení lyrics videa, a tak celá kapela místo oslav zodpovědně odjela na hotel nasbírat alespoň pár dalších hodin spánku, protože začátek natáčení byl naplánován na brzké ráno. Musím ocenit, že kapela ke všemu včetně natáčení přistupovala hodně zodpovědně a umím si představit spoustu jiných muzikantských part, které by po takovém zážitku šly na panáka a ráno by skuhraly, pokud by tedy vůbec vstaly. Jestli jsme ale měli vše stihnout, nebyla jiná možnost.

Já jsem se navíc v noci musel naučit s dronem, protože s tím jsem nikdy nelítal, natož abych s ním točil záběry do hudebního videa. Takže jsem do tří ráno lítal na trenažéru, abych to druhý den nenapálil do stromu, rybníka, nebo nedejbože do naší zpěvačky. To bych měl problém.

POD DOHLEDEM ŠERIFA

Brzy ráno jsme vyrazili do okolí města Lafaytte na prověřené lokace a začali točit lyrics video podle připraveného scénáře. Bylo mi jasný, že se naše natáčení neobejde bez návštěv místního šerifa, ale nečekal jsem, jak rychle bude vždy na místě. Jednou jsme projeli po písčité cestě v polích nebo dvakrát obkroužili blok a už tam byli. Naštěstí nás nepřijeli vyhodit, ale jen zjistit, co na daném místě provádíme, protože nás vždycky střelhbitě nahlásili místní obyvatelé. Byli jsme podezřelí, což vlastně chápu. Takže jsme to šerifovi vždycky vysvětlili a on zase v klidu odjel.

VIDEOROZHOVOR: Mydy Rabycad na Žebříku - Na podzim chystáme velký věci

S dronem ve vzduchu mě nechytili, protože nefungoval. Takže já místo natáční jezdil opětovně do supermarketu, kde jsem nakonec z dvou dronů poskládal jeden funkční, ale to už byl zase večer. Naštěstí kapela jela podle časového plánu a měli natočeno, co bylo potřeba. Další den jsme se měli přesouvat zpátky do Houstonu a letět zpátky do Evropy. A těch pár detailů a záběry z dronu se dalo dopoledne zvládnout. Pokud tedy vstaneme v 5:00 a vyrazíme točit.

Takže zase nebyl prostor na nějaké oslavy, ale museli jsme sbírat síly na poslední den našeho výletu. Mě ještě čekala noční schůzka s naším agentem a plánování naší americké budoucnosti. A že jsme vymysleli velký věci, jak to tak v noci u lokálního pivka bývá. Ráno se opět podařilo všem vstát a s mžouravým okem vyrazit mezi rybníky s raky a rýží. Raků bylo všude plno, protože v Louisianě je rak tradiční pokrm a tento stát je v jejich produkci velmocí. Moje chvilka slávy s dronem měla přijít hned na začátku natáčení a já nejsem z těch, kteří by takhle brzo ráno byli zrovna vzhůru a připraveni k výkonům. Nakonec jsme poměrně rychle natočili scénu s dronem a já mohl nechat mlaďochy točit zbývající detaily.

ZPĚT DOMŮ

Vyrazil jsem pro celou partu nakupovat pohledy a suvenýry pro naše rodiny a v poledne jsme se potkali v hotelu.
Všechny záběry jsme stihli, rychle jsme vyklidili naše hotelové pokoje a vyrazili na letiště do Houstonu. Dokonce nám zbyl i čas pro návštěvu houstonského Walmartu, kde jsme dokoupili pár nesmyslů a dobrůtek pro naše blízké a vyrazili na letiště. Přestože cesta zpět byla opravdu dlouhá, "užili" jsme si ji. Oba lety jsme prospali, protože jsme byli úplně vyřízení z toho zápřahu, který jsme si v minulých dnech naložili. Probouzeli jsme se vždycky jen na jídlo. Ve Vídni jsme naskočili do naší dodávky a plní euforie a zážitků jsme jeli do Prahy. Domů jsme dorazili kolem páté ráno, což při našem časovém posunu znamenalo zhruba 10 večer, takže dobrý.

Tady bych normálně se psaním končil, ale rád bych ještě napsal o těch pár dnech, které po tomto výletu následovaly. Rozhodně jsme neměli naplánovaný odpočinek, ale další koncerty. Večer v den příjezdu do Prahy vystupoval klávesák Nèro Scartch se svým sólovým projektem na studentském Lesamáji a den poté jsme odlétali do Alžíru. V letadle jsem začal psát tenhle blog, ale rozhodně jsem ho už nestihl v letadle dopsat. V Alžíru jsme odehráli skvělý koncert pro tamní publikum a díky pohostinnosti české ambasády jsme si i trochu odpočinuli, to minimálně psychicky.

Po pobytu v tamním vládním hotelu Sheraton nutně potřebuju tu jejich matraci, na které jsem se po pár hodinách spánku cítil odpočatý. Po návratu z Alžíru jsme jeli rovnou do Plzně oslavit její osvobození americkou armádou na Slavnostech svobody.

Po tohle šíleném americko-africko-evropském maratonu už zbývala jediná povinnost - dva dny spát.

text: Petr Blažek, foto: Mikuláš Pejcha, Tomáš Konůpka, Lee Ann B. Stephen

Témata: Mydy Rabycad, USA, blog