ROZHOVOR | Aneta Langerová: Slunce je pro mě symbol věčného života

Dočetla jsem se o vás, že posloucháte ráda rozhovory a baví vás poslouchat vzdělané a moudré lidi. Která osobnost či přímo rozhovor vás v poslední době nejvíce zaujal a o jakém tématu se hovořilo?
Na konci loňského roku jsem odjela do hor a měla prostor na tvorbu nových písní a také čas sama pro sebe. Když jsem chtěla na chvíli odpočívat, pouštěla jsem si nejrůznější rozhovory. Tenkrát jsem nadšeně poslouchala například rozhovory s filozofkou Annou Hogenovou, které mě zasáhly a podpořily v mém smýšlení a snaze jít za tím, co cítím někde uvnitř sebe.

LIVE: Aneta Langerová nechala své písně rozkvést v doprovodu symfonického orchestru

Zaujal mě i rozhovor s panem profesorem Rakem, který hovořil o kvantové fyzice a ač jsem toho o kvantové fyzice nevěděla mnoho, nastražila jsem uši a bez dechu jsem poslouchala. Hlavou se mi  honí spousta představ, a když píšu písně a vžívám se do různých příběhů, někdy mám pocit, že v tu danou chvíli žiju paralelní život, cítím něco, co neumím vysvětlit. Kvantová fyzika překračuje hranice běžného vnímání světa, a to se mi na ní líbí. Nemůžu vynechat ani rozhovor s kulturoložkou Kamilou Němečkovou, která mluvila o vývoji, významu a propojení náboženství a spirituality.

Bezesporu mezi moudré lidi považujete i své rodiče, dvě slunce, po kterých nese deska název. Má to ještě jiné odůvodnění? 
Dvě slunce jsou nadějeplný symbol. Pojmenovali jsme tak nejen album, ale i jednu píseň, kde se o dvou sluncích mluví jako o rodičích. Zpívám v ní, že každý z nás byl jednou dítětem, narozen z lásky dvou zlatých sluncí. Nejen symbol rodičů, tedy těch, kteří nám dali život, to nejcennější, co máme, ale i v ostatních písních mohou být dvě slunce vnímána jako dualita, jako je minulost a budoucnost, dětství a dospělost, osobní vnitřní dialog. Mezi dvěmi slunci vzniká svobodný prostor, kde je snění dovoleno. Slunce je pro mě symbol věčného života.

Co je vašim sluncem v těchto poněkud pochmurných dnech?
V první řadě je to vědomí, že mám kolem sebe svou rodinu a své blízké. Velkou radost mi činí také práce, kterou jsme odvedli za poslední dva roky s mým týmem, kapelou a Jakubem Zitkem (producent, spoluautor a klavírista, pozn. red.) na novém albu. Byla jsem tak ponořená do psaní písní a vymýšlení příběhů, že jsem to, co se děje venku, nevnímala tak intenzivně a nenechala jsem se strhnout do beznaděje. Stále věřím, že už budu zase brzy stát na pódiích a dělat to, co mě baví. Dny si zpříjemňuju procházkami, někdy si pustím film, jindy si poslechnu dobrou muziku.

TOP 7 videoklipů týdne: Marek Ztracený nahrál titulní singl k filmu Gump, Aneta Langerová láká na nové album a Žanet zve do světa barev

Album si nadělujete tak trochu symbolicky ke svým narozeninám. Zastáváte také názor, že člověk by se měl umět sám obdarovat a nečekat na ostatní?
Čekat na obdarování nevěstí nic moc dobrého. Myslím, že je zdravé zbavovat se očekávání, že nám někdo udělá radost tím, co si vysníme jen ve své hlavě. Podle sebe soudím, že pokaždé, když jsem něco očekávala, většinou se nic takového nestalo, ba naopak, když jsem nečekala nic, mile mě něco překvapilo. Umět alespoň tu a tam obdarovat sám sebe, je podle mě dobrý základ spokojeného života. Může to být i maličkost, udělat si dobré kafe, obdarovat se něčím úplně nemateriálním, třeba si dopřát kvalitní spánek nebo si doma zazpívat lidovku.

K novým písním musím dospět

Jste jednou z nejuznávanějších tuzemských zpěvaček. Minulá deska Na Radosti u veřejnosti i kritiky sklidila velký úspěch. Bylo další album pro vás jakýmsi závazkem? Cítila jste větší tlak na desku? Proto vychází po šesti letech? Nechtěla nic uspěchat?
U každé desky cítím velkou zodpovědnost, ale nesvazuju se tolik tím, co bylo. Vycházím ze svých aktuálních pocitů, které průběžně vnímám a snažím se na nich stavět. Když na ně zaměřím svou pozornost a věřím své intuici, vím, jakou cestou se vydat. Mojí motivací je naplnit svou představu.
K novým písním musím dospět. Když cítím, že je čas pracovat na novém albu, oznámím to všem, kteří se mnou spolupracují, a pustíme se do práce. Asi po čtyřech letech od vydání alba Na Radosti, mi v hlavě začaly znít nové melodie, napadala mě nová témata, cítila jsem obrovskou chuť tvořit.
Posledních šest let jsem trávila mnoho času se svou kapelou a smyčcovým triem na pódiu. Koncertům dávám ve svém životě velký prostor. Natočili jsme CD/DVD Na vlně radosti, také dva koncerty se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Na Radosti mělo stále novou podobu, bavilo mě pozorovat jeho vývoj.
Ráda se zapojuju i do jiných projektů, na které je čas právě v období mezi jednotlivými alby. Naposledy to byla spolupráce se slovenskou kapelou Korben Dallas. Vzniklo LP Konečně, ke kterému jsme plánovali i turné, ale společně jsme odehráli pouze jeden koncert, ostatní se musely, vzhledem k současné situaci, zrušit.

Vraťme se k vaší desce, kterou jste tvořila se spoluhráčem a producentem Jakubem Zitkem. V čem tkví jeho největší přínos?  
Kuba je skvělý muzikant. Je klidný. Má se mnou velkou trpělivost. Sám je autorem, ví, jak je těžké napsat dobrou píseň. Naučili jsme se tvořit i společně. Když přinese jeden z nás nějaký nápad, umíme ho spolu dokončit. Povídáme si o obsahu, vyznění, zvuku, o všem, co s písní souvisí. Dokáže mě vyslechnout, i když si někdy protiřečím, protože se snažím pojmenovat všechny ty emoce a někdy jsem sama se sebou v rozporu, ale i to je přínosné. Líbí se nám podobná hudba, rozumíme si, doplňujeme se. Nejen, že hudbu cítí, ale také umí napsat aranže jak pro malé smyčcové trio, tak i pro velký orchestr. Je mi zkrátka velkou oporou a jsem ráda, že jsme na sebe v životě narazili.

Album schválně není dokonalé a čisté, můžeme na něm slyšet různé ruchy. Které třeba? Byl to původní záměr?
Tu a tam možná někde v pozadí zapraskají kamna, ale je to téměř neslyšitelné. Scházeli jsme se na venkově u mého táty, kde jsme si vytvořili z malé místnosti improvizované studio, topili jsme tam dřevem, jinak bychom tam zmrzli, za okny neustále štěkal pes a bylo slyšet, když někdo šel kolem a začal mluvit nebo otevřel dveře. Tehdy vznikly hlavně demo nahrávky. Něco jsme nechali tak, jak bylo, ale většinu jsme přetočili v malém domácím studiu u Kuby, kterému říkáme Anténa.

Cítím posun k větší syrovosti. Chtěli jste se ještě víc vrátit k jádru, ke kořenům?
Syrovost byla jedna z hlavních představ zvuku celého alba. Soustředili jsme se na písně a jejich přirozenost. Když jsme cítili, že některým skladbám by slušely například smyčce, dechy nebo velký sbor, dopřáli jsme jim je.

Ona i deska samotná je o vnitřním prostoru, upevnění sebe samého, hodnot. Však jste i vy sama k tomu dodala: "Vítejte ve světě Dvou sluncí. V nekonečném prostoru, kde je snění dovoleno. Stačí se na chvíli ztišit a zastavit. Stát se tím, kdo pozoruje." Měla jste potřebu nadechutí, přehodnocení priorit v životě?
Měla jsem období, kdy jsem potřebovala zůstat ve svém vnitřním prostoru a upevnit se v něm. Udělat další krok v životě.

Album dává prostor i ke snění. Co se vám nejčastěji zdá či honí hlavou?
Jsou to různé představy, jejich společným jmenovatelem je většinou klid. Často si představuju, jak dělám více činností najednou. Bavilo by mě fotit, natáčet videa, chodit po horách, šít, sportovat, ale to se všechno nedá stihnout v jednom životě.

Titulní fotka na obalu vznikla u přehrady Nové Mlýny na Pálavě. Máte k tomu místu citový vztah?
Hledali jsem místo, kde bude větší plocha bez domů a silnic. Moje dlouholetá fotografka Helena Kadlčíková nám řekla o Nových Mlýnech, a tak jsme se tam vydali. Vodní hladina je úžasné zrcadlo, skrývá i něco tajemného, nevíme, co je pod ní, zároveň když je na obloze slunce, můžeme ho spatřit i na vodní hladině. Vidíme v tu chvíli oné dvě slunce.

Trochu to vypadá, že máte andělská křídla. Deska je nebesky čistá, upřímná, křehká. Náhoda, nebo skrytý význam?
Od začátku jsme chtěli vyfotit nějaký pohyb, abychom do fotografie dostali význam a důležitost prostoru, o kterém na albu zpívám. Důležité bylo pochopitelně i světlo a ten den vyšlo ranní slunce a foukal silný vítr, přesně to, co jsme potřebovali. Z vodní hladiny se stalo moře a vítr zvedal žlutý přehoz za má záda. Díky vyspělé technice se podařilo zachytit moment, který je živý, a prostor se stal i součástí postavy. Vyjadřuje propojení mezi vnitřním a vnějším světem. Pro mě je v této fotografii mnoho odkazů.

Podívejme se blíže na písně. Ve skladbě Dvě slunce se zpívá: "Co tě nezabije, to tě posílí". Řídíte se tímto sloganem? Nebo jaké máte životní motto?
Slýchávala jsem ho v dětství, jako povzbuzení při sportu, v životě. Před pár lety, jsem si ho trochu upravila na: „Co tě nezabije, to tě nezabije“, ale to se už bohužel do písně nepodařilo dostat. S původním námětem této písně přišel právě Jakub Zitko, který měl základní myšlenku dospělosti a odvahy a právě tento slogan měl být symbolem kuráže. Kdy malá Alka opouští své hnízdo a musí vykročit do života, a že to nemají zrovna jednoduché. Ostatně, žádné důležité rozhodnutí není jednoduché.

Píseň měla pracovní název Alky. Proč z něho sešlo? 
Dvě slunce nám pro tuto píseň přišly symbolické.

Bílý Den. Píseň o naplnění dne a vážení si toho, co jsem v životě dokázal. Měla jste to tak vždy nastavené? Inspirací byl váš otec. Čím byl pro vás vzorem?
Vážit si v denodenním shonu toho, co máme, není samozřejmé. Někdy možná chceme víc, než doopravdy potřebujeme. Nevím. Rodiče nám dětem často připomínali, že nejcennější je rodina a blízcí lidé kolem nás, ke kterým máme důvěru a oni ji cítí k nám. Máma už tu s námi není, dohlíží na nás někde shora, a táta to jistí tady na zemi. Je mi stále velkou inspirací a oporou. Je obklopen přírodou, která učí trpělivosti a pokoře. Jeho bohatstvím je každý bílý den.

Klip je poprvé černobílý. Proč toto načasování a zpracování? 
Byl to záměr od začátku, co jsme se bavili o klipu Bílý Den. Je to opět nějaká symbolika, která se mi moc líbila. Obrazy v černobílé víc ladili k příběhu celého klipu. Líbí se mi i propojení s klipen pro Dvě slunce, která jsou naopak barevná. Navzájem se doplňují.

V klipu sama nehrajete, ale byla jste u toho a fotila jste si atmosféru natáčení. Co ráda fotíte? 
Ráda fotím situace, tedy dokument, výrazy lidí, prostředí, které ke mně něčím promlouvá. Fotím si pro radost, chtěla bych tomu věnovat více času.

Tělo 2086 zní oproti zbytku jinak, je to nadčasová věc, která vystihuje poměrně dost současnost. Jak snášíte sociální izolaci? 
Jsem spíš introvert, mnoho lidí kolem sebe nemívám, tedy kromě koncertů, to je výjimka. Pohybuju se v blízkosti své rodiny a přátel, které smím vidět i za této situace. Ale chybí mi koncerty. Znovu jsem si uvědomila, jak moc si jich vážím a jak moc pro mě znamená, když můžu hrát a zpívat lidem. Také mi chybí život v ulicích, kdy se lidé setkávájí a povídají si. Procházet se v této době centrem Prahy, je opravdu zvláštní pocit liduprázdna.

Na desce najdeme skladby o lásce jako jsou Jak krásné je být milován či Závrať, ale obsahuje i písně Marie a Antonín o úmrtí. Odvíjí se příběhy od skutečných událostí?
Do každé písně promítáme něco ze sebe, ze svého života. Ať je to názor, pocit nebo prožitek. Někdy si dovymyslíme prostředí, nebo nás představy zavedou někam úplně jinam, kde jsme v životě nebyli. Vedou nás i příběhy druhých. Někdy se stane, že se příběhy i propojí a nakonec z nich vznikne jedna píseň. Je to pro mě velmi intuitivní proces a myslím, že pro Kubu také.

V písni Strom je použité latinské sousloví Ego sum, qui sum neboli "jsem, který jsem". Změnila jste se nějak vnitřně?
Myslím, že se stále něco proměňuje, i uvnitř mě samotné to není úplně stejné jako před rokem. Ale věřím, že základ zůstává stejný, jen se stále něčemu novému učím, vyvíjím se.

Tam kam je díky smyčcům balzám na duši. Jak dlouho vám trvalo sžít se s písní, na které jste se nepodílela?
Tam kam je báseň Tomáše Tajchnera, kterou zhudebnila Dorka Barová. Když jsem ji poprvé slyšela, věděla jsem, že ji chci zpívat. Byla mi blízká hned od začátku. Je to skladba, která posluchače doslova dovede za světlem. Smyčce a souzvuk jednotlivých hlasů jí dodávají lehkost.

Tato deska není jediná letošní novinka. S Korben Dallas jste přetavila dlouhobější koketování mezi vámi. Bohužel výsledek vašeho snažení vyšel celkem v tichosti, v pozadí vaší sólovky a pandemické situace. Jak probíhala spolupráce?
S Korben Dallas jsme se potkali poprvé u nahrávky, ke které mě kluci přizvali před několika lety, jejíž název je Sen. A naším snem bylo se znovu sejít a vytvořit více společných skladeb. Tento rok se nám to podařilo a vydali jsme EP Konečně. Jako hosta jsme přizvali i Dorku Barovou. Juraj Benetin a Lukáš Fila napsali krásných šest písní, kde se setkali naše tři hlasy v doprovodu kapely Korben Dallas.
Až neuvěřitelně se trefovali do témat, která jsou mi blízká. Práce na nich však probíhala odlišným způsobem, než jsem zvyklá. Nechala jsem se dobrovolně unést do trochu jiného světa a jsem za to moc ráda. Poznala jsem sebe zase z jiného úhlu a takové zkušenosti jsou cenné. Věřím, že i s nimi se v budoucnu ještě potkáme a vynahradíme si to, na co jsme se těšili možná ze všeho nejvíc, že budeme vedle sebe stát na pódiu.

Máte za sebou práci na hudbě k audioknize, hraní ve filmu. Chystáte něco dalšího?
Chystám se k vydatnému odpočinku a pokud situace dovolí, tak v únoru odstartujeme turné Dvě slunce. Věřím, že nám budou hvězdy nakloněny a budeme moct vyjít znovu na pódia, dělat to, co nás moc těší, také se setkávat a žít plnohodnotný život s tím, co k němu patří. To přeju nám všem.

Text: Hana Bukáčková, foto: Herbert Slavík (promo foto), Helena Kadlčíková (foto cover Dvě slunce a studio), Adam Koller (foto studio), Archiv Art Shock (foto z natáčení videoklipů)
Témata: Aneta Langerová, Dvě slunce, Na Radosti, Korben Dallas