ROZHOVOR | Beata Hlavenková: Co album, to překvapení, reflexe nového způsobu vyjádření

Jste šestou českou hudebnicí (po Aiko, Ewě Farne, Lenny, Annabelle a Vladivojně La Chie),  jejíž tvář se objevila v rámci kampaně EQUAL od Spotify na billboardu na Times Square v New Yorku. Jak moc vás to potěšilo, překvapilo?
Je to hezké, běžně na Times Square nevisíte. (smích)
Tenhle rok byl plodný, vyšly mi dvě alba ve zcela jiných žánrech, tak je fajn vědět, že se to někde takhle otisklo a bylo zaznamenáno.

ROZHOVOR | Ewa Farna: Autenticita je u umělce nejdůležitější. Chci na scéně zastupovat poctivý český pop

To je pravda, rok 2021 byl z vaší stránky nabitý. Ven se dostal film Zátopek s vámi udělanou hudbou a také další deska Žijutě.
Rozhodně se snažím. Víte, v určitém věku začnete více vnímat rychle ubíhající čas života, bilancujete, přemýšlíte nad smyslem svého bytí, nad svými dary a taky se možná více učíte žít právě teď a tady, protože to je nakonec jediná skutečná realita.

Letos kolem vás možná znělo: „Když nemůžeš, tak přidej víc“? Má Beata lepší výkony, když je v úzkých?
Ani ne. Vlastně nesnáším, když mi ujíždí vlak a já jedu na dřeň a naskakuji na poslední vagón. Ale je pravda, že se mi v létě ze všech nervů objevil poprvé v životě na rukách atopický ekzém, na který jsem nikdy netrpěla. Tehdy jsem věděla, že musím zvolnit, a že ne všechno musím nutně držet pevně v rukách…

Už jste dělala filmovou hudbu ke dvěma snímkům Davida Ondříčka. Zjistila jste díky této zkušenosti něco o sobě?
Vůbec. Každý film má svoje flow, svůj rytmus, tempo, očekávání, úskalí, barvy, obrazy. Byla to vlastně stejně náročná práce. Asi mi trochu pomohlo, že už to byla druhá spolupráce, ale rozhodně to neznamenalo míň času a práce. Ale mám pocit, že se to podařilo a ten čas vyplatil.

Na Zátopkovi jste se odrazila od jeho rychlosti běhu (tepu za minutu) a vášni pro lidové písničky. Prohlásila jste, že skladatel by měl sloužit celku a že není dobře, když soundtrack leze ven. Hudba by měla sloužit obrazu. Jak se daří vybalancovat tyto roviny?
To musí posoudit každý divák. Já dělala maximum dle svého vkusu, dle vzdělání, zkušenosti. Věřím, že ten opravdu lehký odraz lidové hudby zarezonuje. A třeba se tak i děje, v těchto dnech mě oslovil jeden hollywoodský skladatel, který Zátopka viděl a zamiloval se do soundtracku. Je to člověk, který je zároveň výborným pianistou, improvizátorem a má toho hodně za sebou. To jsou krásná nová setkání a zkušenosti. Uvidíme, co bude dál.

Máte doma několik cen. Jak by se vám líbilo ocenění Český lev?
No comment... (smích)

Když jsme u těch cen. Za desku Sně jste získala cenu Anděl v kategorii Sólová interpretka za nejvydařenější album roku 2019. Nebylo to pro vás větší břímě při práci na Žijutě? Nebo vám to přidává více na svobodě a důvěře, že to, co děláte, je dobře?
Tak bohužel jsem se ještě nenaučila zcela oprostit od očekávání, která vycházejí jak ode mě, tak od okolí, kritiky, fanoušků apod. Ale opět - dělám to tak, jak to v té chvíli nejlépe umím a cítím. Nejsem lenivá, pohodlná, zajímají mě nové způsoby práce s hudbou atd. A prostě věřím, že si to vždy najde své posluchače. Někteří třeba narážejí na abscenci klavíru v písních, na který jsou zvyklí. Někteří naopak vnímají posun v produkci a moderním zvuku. Můj jazyk tam pořád je jasně slyšet. Od toho se oprostit nemohu a ani nechci. A další album bude klavírní. Takže to mám pěkně naplánované. Baví mě hodně cesta Sufjana Stevense, co album, to překvapení, to reflexe nového způsobu vyjádření. A já taky nemám ráda stereotypy či jistý vyšlapaný chodníček.

Co se názvů týče, Žijutě mi zní jako protipól Sně. Je to tak i po obsahové stránce?
Není snad ani tak protipólem, jak spíše více uzemněnou výpovědí. V textech se dotýkám prozírání, toho banálnějšího, které je slyšet i ve větší přímočarosti vyjádření, přece jen nejsem básnířka, ale píšu si nově písňové texty. Zároveň jsou tam náznaky vnitřních modliteb, přání atd.

Předchozí deska Sně čerpala ze zhudebněných básní. Nyní jste se soustředila na vlastní texty. Chtěla jste docílit větší autentičnosti, tedy méně snu a více reálného života? Texty jdou ve vaší tvorbě celkově do popředí. Co bylo tak klíčové, že jste se rozhodla, že budete více psát? Co bylo spouštěčem?
Spouštěčem byly písně Prameny a Žena z alba Sně, ke kterým jsem si napsala vlastní text. A taky debaty s Petrem Borkovcem, jehož tři básně jsm zhudebnila na albu Sně. Tam vzešla myšlenka, že je dobré zkusit se vyjádřit sám a též přece jenom písňový text má lehce jiná kritéria než báseň. A já ráda prozkoumávám nové věci.

Řekla jste, že cílem není kvantita, ale proces. Jak na něj vzpomínáte?
Proces je to, co mě naplňuje. V okamžiku cíle se opět začínám nudit a hned tzv. pošimrávám po nových nápadech, konceptech, albech, spolupracích atd. Neumím být v klidu. Napadá mě toho opravdu hodně, ale dokážu zprocesovat tak 20 %. (smích)

Na předchozí desce byl jako váš hudební partner uveden Oskar Török. Nyní máte na desce jedenáct hostů, třeba Thoma Artwaye a Davida Stypku jste potkala na songwriting kempu. Co vám dávají tato setkání?
Na předchozí desce byl též mým parnetrem Patrick Karpentski (jinak spoluproducent všech mých alb), který se ale objevil jen ve třech písních. Na základě zvuku alba Sně jsem se pak rozhodla, že k Oskarovi ještě přiberu pro živé hraní Patricka a na basu a na mooga Miloše Klápště. (Moogy - basové linky jsem si na album nahrávala sama.) Takhle jsme začali hrát, tedy v omezené míře kvůli covid světu, ale baví mě to neskutečně. To byl jeden z důvodů většího zvuku, který jsem třeba vytvářela právě mimo jiné s Patrickem a samozřejmě Lenkou Dusilovou a Viliamem Bérešem pro Baromantiku. Tohle je zase oblouk zpátky, ale pro mé vlastní písně a vyjádření. Píseň s Davidem Stypkou jsem už psali k filmu Dukla61. Nikdy nedokončili. Na songwriting kempu mě tehdy řekl, ať to doděláme. Tam jsem se též skamarádila s Tomem, který byl třeba u mého nahrávání zpěvů s Pavlu Fendrichovou.

Skladba Láska, tvl! s Otou Klempířem na desce není. Proč? Nezapadala do konceptu?
Ano, ta je zcela mimo rámec a koncept. Chystáme spolu jiný. Přece jen jeho textový svět je zase lehce jinde, hledáme průsečíky v rámci vzájemné fascinace. Na albu Žijutě má ale krásný recitativ v písni Sovám.

Dvě písně jsou ve slovenštině. Co vás k tomu vedlo?
Více jsem začala zpívat ve slovenštině. Třeba píseň Archív dní na alba Baromantiky z roku 2013 je mnou zhudebněná báseň a taky zpívaná. Pak jsem měla nikdy nerealizované trio OOO se Slováky a těm je právě dedikována první píseň Oka mih, kterou jsem měli v reperotáru. Navíc mám slovenské kořeny, tatínek se narodil v Piešťanech. Mám ráda zvuk slovenštiny. Píseň Pořád je to tak vznikla právě s Lukášem Duchovičem z OOO, napsal prvotní text, který jsme si pinkali a pak udělal finální sound design písně. Ta je jedna z mých nejoblíbenějších.

Je tam jedna zhudebněná báseň Emily Dickinson, přeložená Evou Klimentovou do češtiny. Proč právě od ní a tato báseň?
Studovala jsem M.M. v USA na UMASS ve městě Amherst, rodišti Emily Dickinson. Její básně jsem chtěla zhudebnit již dříve, ale do chvíle alba Žijutě jsem nenašla klíč. Ono se to někdy stane až časem. A proč tuto báseň? Prostě mě hned zaujala…

Na této desce pracujete hodně se svým hlasem a skladby mají větší aranžmá a zvukový design. Předchozí album bylo jakýmsi překonáním strachu, kdy jste se svým zpěvem odkopala a šla s kůží na trh. Někdo tuto desku řadí mezi nejpřístupnější z vaší diskografie. Co vás vedlo k tomu, se více otevřít? Chtěla jste se více zpřístupnit?
Mám pocit, že má muzika je stále přístupná. Stačí se jen posadit a chtít se nechat jejími tóny unést. Pak opravdu není třeba řešit, jestli je to na čtyři nebo na pět dob. Když používáte slova, ano, muzika je ještě o něco přístupnější. Když používáte vlastní, lehce přímočařejší, může to znít ještě přístupněji. Nevím. Vždy jsem o sobě říkala, že mám ráda dobrý pop. A já ho vnímám takto. S vlastním kořením. Ne na první dobrou, i když mě to tak zní. (smích) Jdu po finálním zvuku tak dlouho, až mě pustí to vypustit ven. Neřeším, co je víc, co je méně atd…

Na desce jste si vyzkoušela pro vás neobvyklý způsob kombinace různých záznamů, vrstvení. Jak se vám s tím pracovalo oproti jiným technikám?
Spíš jsem nacházela nějaké jiné zvukové možnosti. Taky jsem měla spoustu času, který jsem trávila ve studiu, a tím pádem jsem si mohla editovat různé věci, nahrávát zvuky, vrstvit, stříhat vlastní hlasy, exeprimentovat... Naštěstí, anebo naneštěstí jsem měla deadline odevzdání. (smích)

Text: Hana Bukáčková, foto: Pavel Horák, Anežka Horová, Facebook interpretky
Témata: Beata Hlavenková, Žijutě, Sně, Baromantika, Patrick Karpentski, Zátopek, Dukla61, Thom Artway, David Stypka