ROZHOVOR | Carmen (United Flavour): Do naší tvorby vnášíme serióznost a vážnost

Carmen, když nemůžete teď hrát, čím se živíte?
Už asi 10 let pracuji flexibilně v mezinárodní asociaci, která se zabývá distribucí názorových článků světoznámých expertů do stovek novinových titulů po celém světě. Mám na starosti data a analýzy související s publikacemi článků v různých zemích a jazycích.

United Flavour interview: Dali jsme si dost načas, abychom si byli jisti, že za námi zůstanou opravdu dobré písničky

Máte ale vystudovanou žurnalistiku. O čem jste chtěla psát, když jste byla na studiích?
Můj děda i dva strejdové byli novináři, odmalinka mě to zajímalo. Vyráběla jsem si noviny, lepila fotky a dávala to rodině. Mým snem bylo, že se stanu válečnou zpravodajkou. Obdivovala jsem je! Nebylo jich mnoho, měli koule chodit do nebezpečných lokalit, riskovat život, aby veřejnost byla informována o aktuálním dění. Mě to fascinovalo.

Máte ráda adrenalin?
Vlastně ani ne. Riskovat svůj život, to mě přešlo. Nadchlo mě cestování a začala jsem více číst, mimo jiné také o cizích zemích a jiné kultuře. To se odráží i v textech United Flavour.

Kdybyste se nepotkala s Djeiem, tak byste se prý nestala zpěvačkou. Co je na tom pravdy?
Rozhodně bych nezpívala tak, jako teď. Hudbu jsem studovala ve Španělsku na konzervatoři ještě dříve než novinařinu. Pět let jsem se učila teorii, dva roky songwriting, osm let jsem hrála na klavír. Před ukončením univerzity jsem byla s kamarádkou v Praze, hned jsem se do ní zamilovala. Po univerzitě jsem se rozhodla v Praze chvíli žít. Nikdy by mě nenapadlo, že bych zpívala v reggae kapele a skládala pro ni písničky. Kultura reggae šla kolem mě, znala jsem akorát tak Boba Marleyho.

Pak jsem se v Praze potkala s Djeiem. Tehdy měl kapelu Hermakuti, ve které zpíval, a zrovna hledal backvokalistky. Potkali jsme se v jednom klubu. Slyšela jsem perkuse z ulice, šla jsem dovnitř, dala si víno a začala tancovat. On za mnou přišel a zeptal se mě, jestli nezpívám. A tak jsme se dali dohromady. Začala jsem číst o rastafari kultuře, abych věděla, o čem zpívám. Hudba je důležitá, ale mně jde především o texty a správné poselství. Djei je producent a vidí věci, kterých si nevšimnu, když zpívám a skládám. Po manželovi je to druhý člověk, se kterým jsem strávila nejvíc času v životě.

Je pravda, že řešíte vážná témata. Oproti tomu, hudba zní sluníčkářsky.
Reggae je pozitivní hudba, povzbuzuje, ale to neznamená, že musí být pořád happy. Máme "veselé písně", ale do naší tvorby vnášíme i serióznost a vážnost. Nejvíce se inspiruji tím, co se děje okolo mě, a také svými známými a kamarády. Každý máme v životě silné chvilky, ale i problémy, a musíme občas bojovat. Proto se tato témata odráží i v naší hudbě.

Bob Marley řekl: "reggae music is news" a s tím souhlasím. Obsahuje sdělení o věcech, které s vámi hýbají a nutí vás přemýšlet nezávisle na vašem náboženství nebo zemi původu, zasahuje všechny. To je vědomá hudba. Slova jsou stejně důležitá jako hudba samotná. A někdy jsou písně "veselé", ale mnohdy také ne.

Vrátím se k vaší na jaře vydané desce Here to Stay, která má vizuál jako stanice metra v reggae barvách. Jak vás to napadlo? 
Chtěli jsme něco, co by ukazovalo Prahu, kde žijeme, a kde vznikla naše mezinárodní kapela. Metro je typické, konkrétně se jedná o zastávku Muzeum. Není to tedy jen nějaká zastávka, ale měli jsme s tím záměr, protože muzeum doslova představuje sbírku historických uměleckých kousků, které tu zůstanou i po desetiletí, staletí, co už tu ani nebudem. My jsme se k tomu se svojí třetí deskou chtěli tak trochu přiblížit a dali jsme si na písních ještě víc záležet. S každou novou deskou nebo písní se snažíme zlepšovat. Pracujeme tvrdě, protože chceme, aby naše hudba, naše dědictví, stále žili, i když my už tu dávno nebudeme. Proto se album a jedna z písní na něm jmenuje Here to Stay.

Pražské metro je vlastně složené z reggae barev a tras v barvách zelená, žlutá, červená….
Nejdřív nás to nenapadlo. Ale hodně pracujeme s Big Family, pochází z Martiniku, žijí v Paříži, dokonce naše první tour po České republice byla s nimi. A zrovna oni nás upozornili na to, že pražské metro je v reggae barvách.

Deska má sedmnáct písniček. Není to na dnešní dobu moc?
Písniček je asi jen třináct, když si odmyslím intro, mezipísničky a outro. Když si vzpomenu na první desku, tak jsme tam měli snad dvacet dva písní, také včetně intro písní, meziher a outro tracků. Djei chtěl na nové album složit čtyřicet písní, abychom měli z čeho vybírat. Desku jsme vydali asi po sedmi letech, chtěli jsme na ni dát co nejvíc věcí. Zároveň jsme ale počítali s rezervou a měli něco v zásobě, abychom vydali i další singly a album a naši fans nemuseli tak dlouho čekat na něco nového. Ve studiu ale makáme furt, když nehrajeme.

Každý je jedinečný

O desce jste prohlásili, že se snaží podporovat sílu jedince, podpořit lidi, aby byli sami sebou. Co vás k tomu vedlo?
Dnešní doba tlačí na společnost, že musí nějak vypadat a nějak se chovat. Tlak na veřejnost ovlivňuje každého z nás. I když si myslíš, že je ti to je jedno, tak tě společnost ovlivňuje. Každý jsme jiný a to je to zajímavé, kdyby byl každý stejný, tak by to byla nuda. Vzkazujeme lidem, aby se nebáli být takovými, jakými jsou. Každý je jedinečný, a to je to krásné a magické. Ale není snadné najít si svou cestu a jít po ní.

Je tím pádem deska koncepční?
Ano, to by mohlo být hlavním konceptem, který spojuje celé album.

A co v písních můžeme najít?
Deska je pestrá. Obsahuje písničky pro pobavení a taneční jako třeba Candela, ale i vážnější. Intro dělal Bourama, přišel sem jako první Afričan ze Senegalu, měl kapelu Hypnotix. Potkal se Djeiem, když sem přijel poprvé. Bourama byl takovým průkopníkem tohoto stylu hudby v Čechách a pomohl otevřít prostor pro další, jako třeba pro nás. Controvert je trochu jiná písnička, která není vyloženě reggae. Jde o náš sen, chceme udělat koncert s orchestrem. Občas máme hostující nástroje. Zde jsou smyčce, které dělala speciálně moje sestra, skládala je a nahrávala ve Španělsku. Je to trochu jiné oproti našim typickým nástrojům. Píseň je o tom, že musíme bojovat proti tomu, co není správné, a jen nemlčet.

Na desce máme také písničku o domácím násilí Unika, kterou napsal kubánský rapper Al2 "El Aldeano". Featuring nám dělá francouzská zpěvačka Netna. Souljah, který hostuje s Al2, zpívá o těžkém životě, kdy musíš bojovat tvrdě a mít víru jako voják. No Voy a Cambiar, feat. Morodo, v překladu Nebudu se měnit, upozorňuje na to, že je důležité pamatovat si své kořeny. Protože když ti přijde do života vítr a bouřka, ale máš silné kořeny, víš, odkud jsi, víš kdo jsi. Kořeny ti pomůžou překonat překážky v nesnadných časech. Fuego, feat. Deadly Hunta (VB/Jamajka), je naopak o zlých lidech, kteří  na světě jsou. Je to vzkaz pro ně, že nás neobelstí, aby nám dali pokoj a drželi se od nás dál.

Jak se odrazila Praha do vaší hudby?
Do jazyku zatím ne. Skládám anglicky, španělsky, neumím česky tak dobře, abych mohla v češtině skládat písničky. Ale kdo ví, možná pro nás jednoho dne někdo napíše písničku v češtině a já ji budu zpívat! Jedinkrát, kdy jsem dělala něco podobného, bylo u spolupráce s Katem z Prago Union pro projekt Majestic, který produkoval Djei. Ale to jsem zpívala s Katem jen části jeho textů. Praha je opravdu krásné město, je hodně magická, mystická a pro mě je skutečnou inspirací. Do Prahy jsem se zamilovala hned při první návštěvě, furt ji miluju a stále něco nacházím.

Text: Hana Bukáčková, foto: Lucie Vysloužilová (Luce Photography)
Témata: United Flavour, reggae, Here to Stay