ROZHOVOR | David Herzig (Bert & Friends): Člověk by neměl úplně dospět. Možná sledujeme zánik světa tak, jak ho známe

Album Planeta Pluto otevírá tvůj osobitý hudební svět Spacestern. To je krásné spojení slov. Kdo ho vymyslel?
Já. Napadlo mě, když jsem zkoušel žánrově album zarámovat. Chtěl jsem vyjádřit vesmírný western, a to je Spacestern. Inspiroval jsem se lehce Tulákem po hvězdách.

A proč název Planeta Pluto?
Planeta Pluto už není planetou, na desce se odkazuji k jakémusi světu, který už neexistuje a pomalu mizí, na svět mého dětství a dospívání. V té mé minulosti byla Pluto planeta a postupně se to změnilo. V tom je ten vtip.

V minulosti si zejména tvořil elektronickou hudbu, a to pod pseudonymem Lotus Wash. Kdy se v tobě probudila potřeba tvořit tento žánr?
Trampskou poetiku máme rádi i s kapelou Bert and Friends, v Akamaféra a v Souhvězdí blíženců je nejvíc cítit její vliv. Byl to postupný přerod a směr, kterým jsem se chtěl vydat a prozkoumat, ale není to čistě trampské album, je protkané elektronikou. Dříve jsem tvořil striktně s elektronickými nástroji, ale po ztrátě veškerých dat v počítači jsem začal používat nástroje a spojoval jsem je s mluveným slovem. Nahrával jsem si různě co mi připadalo zajímavé, pak jsem to pouštěl přes elektroniku, a díky tomu jsem chtěl slyšet hlas, protože je to přístupnější pro posluchače.

V minulosti jsi vystupoval pod několika pseudonymy, například Lotus Wash. Proč ses rozhodl vydat desku pod vlastním jménem?
Původně se to celé mělo jmenovat Planeta Pluto, ale pak jsem si uvědomil, že často matu lidi různými jmény.

Pracuješ se syntetizátorem a s živými nástroji, jak probíhá takový proces tvorby?
Udělal jsem si základní loop (hudební smyčka, pozn. red.), beat a synťákový plochy a do toho jsem zpíval. Já to dělám tak, že hodně vrstvým.

Cítil jsi potřebu udělat vlastní desku?
Chtěl jsem si tím celým tvůrčím procesem projít. Tím, že jsem hudbu produkoval jiným lidem, viděl jsem spoustu přístupů a měl jsem touhu zkusit to sám.

A jak se cítíš v roli frontamana kapely?
To ještě nevím. První koncert bude zajímavý, snažím se na to dobře připravit, tak uvidíme.

Jednotlivé písničky z desky mají celkem dlouhé stopáže. Jaký byl hlavní záměr?
Žánr, ve kterém se deska line, má celkem pomalé tempo. Chtěl jsem, aby každá písnička byla určitým světem, do kterého se posluchač dostane a chvíli v něm pobude. Za minutu a půl by se to nepodařilo.

To se ti povedlo, někde by písnička už mohla dávno skončit, například ve skladbě Do Podzemí nebo Whistle Song, melodie se ale promění a ona pokračuje a graduje.
Jo, i Pěna dní by mohla po druhém refrénu končit, ale pak se tam objeví zvukový svět ze syntetizátoru, a to pokračuje minutu a půl, a tam už se ani nezpívá.

Mě fascinuje zvuk syntetizátoru, při poslechu mám často strach, že nepoznám, kde je a kde není.
A není to jedno?

A jak bys zvuk syntetizátoru popsal?
Elektronicky vygenerovaný jakýkoliv zvuk.

A k čemu by si takový zvuk přirovnal? Já k vesmíru. Což je zvláštní, protože jsme tam nikdo nikdy nebyl.
A ani se tam nešíří zvuk. Řekl bych, že je to pop kulturně zakořeněná věc, která pochází ze sci-fi, kde se zvuk syntetizátoru používá od šedesátých let. Elektronické zvuky nepodléhají přírodním zákonitostem, například mají nepřirozeně dlouhý dozvuk, který třeba na dechový nástroj neuděláš.

Deska uzavírá nějaký tvůj životní cyklus, je to o přerodu do dospělého života?
Doufám, stále ale přerod probíhá, ještě jsem úplně nedospěl a podle mě by člověk neměl úplně dospět.

Tenhle návrat do dospívání je podtrhnutý tím, že kapela, se kterou v rámci desky budeš hrát, je poskládaná z muzikantů, které znáš od dětství. Kde jste se seznámili?
Známe se úplně od útlého věku, kdy to ještě s hudbou vůbec nesouviselo. Kytarista Martin Hartl vyrůstal ve stejném paneláku, my si do dneška říkáme „sousede“. Bubeníka Otakara Žáka znám zase přes jiné známé, ale také z dětství.

Když jsi byl malý, co se u vás doma poslouchalo?
Tak třeba Pink Floyd a jejich album The Dark Side of the Moon jsem poslouchal pořád dokola. Pak jsem poslouchal Beatles, Greenhorns nebo Olympic. Hodně zásadní pro mě byl Petr Kalandra z kapely Marsyas. V dospívání pak Toxic Funk od Supercooo. Na konzervatoři jsme chodili jamovat s rapery. My jsme dělali beaty a oni do toho rapovali.

K písni Planeta Pluto je vydaný videoklip. Kde se natáčel?
V Kaolinových lomech. Tím, jak tam je bílý písek a průzračná voda, vytváří to iluze jiné planety, ale takovým až naivním způsobem. A totemová zvířata ve videoklipu jsou určitou symbolikou mé osobnosti s odkazem na mystické prvky.

O čem je píseň Pěna dní?
Pěna dní je o každodenním životě, který se může zdát obyčejným a nepodstatným, ale přitom člověka utváří. I opakující se maličkosti se stanou naší součástí a intenzivní pocity se časem obrousí a spláchnou do pěny. Spojení v textu „nějak nevoní, nic neváží“ je o té nenápadnosti.

V písni O labutích zpíváš: „Jako správnej stopař jsem chtěl najít ten lokál na konci vesmíru“. Co to znamená?
To je inspirované knihou Stopařův průvodce po Galaxii. Hlavní hrdina se ukryje v restaurantu na konci vesmíru a sleduje tam v bezpečí jeho zánik. Je to narážka na to, co se děje kolem nás. Možná sledujeme zánik světa tak, jak ho známe. Jsme u přerodu a zatím ho sledujeme z bezpečí.

V textech je spousta skrytých významů?
Baví mě si textově hrát se slovy, používal jsem různé obraty, občas i anglická slova, například hafo high od Huga Toxxxe nebo spojení money too, které zní jako Manitou, ale v tom kontextu má úplně jiný význam: „Nestačí ti zázrak, potřebuješ money too“.

Která písnička z desky je tvoje nejoblíbenější?
To je dobrá otázka. Hodně rád mám Whistle Song, tam se povedlo určité spojení zvuku a atmosféry. Ještě mám rád Good Bye Honey Pie, to byla jedna z prvních písní, která vznikla pro album a mám vztah k postavě v ní. Mám to pojmenovaný tak, že je o někom, kdo odchází z místa, kde vyrostl, a vydává se do neznáma.

Vyjde deska i na vinylu?
Bude limitka sta kusů, každý obal bude mít svůj vlastní originální vytištění obrázek od výtvarníka Lukáše Kalivody.

A kde tě teď s kapelou můžeme slyšet?
19. března mě čeká křest alba v Café V lese. Začal jsem se učit na banjo a chtěl bych se mu věnovat. Ještě máme jeden hudební projekt Borcov Kanada, se kterým už máme celkem nabitý plán na léto.

Text: Julie Fric Krauskopfová, foto: