ROZHOVOR | Jamiroquai: Jsme si jistí, že se naši dlouhodobí fanoušci budou v Praze dobře bavit

Ahoj Matte, zdravíme tě z Prahy. Vypadá to, že v Jakartě je pořádné horko... Mohl by ses v krátkosti představit čtenářům iREPORTu?
Matt: Zdravím všechny fanoušky v Česku. Ano, máme tady v Jakartě pěkně teplo. Já jsem Matt Johnson a na klávesy s Jamiroquai hraju už 21 let. A vedle mě sedí Derrick Mckenzie, který je v kapele za bicími už od samotného počátku, od roku 1993.

Jsme moc rádi, že se vám podařilo si na nás najít čas. Máte dneska ještě nějaký koncert?
Matt: Jo, hráli jsme tady již včera, a hrajeme znovu dnes večer na Java Jazz festivalu.

Takže v Jakartě nehrajete s Jamiroquai?
Matt: Ne, na festivalu představujeme moji vlastní hudbu, Derrick přijel hrát se mnou, stejně tak i zpěvačky Valerie a Hazel, které obvykle zpívají doprovodné vokály s Jamiroquai, a taky pár dalších muzikantů, kteří ale s Jamiroquai nejsou nijak spřízněni.

Jamiroquai strhli O2 arenu vlnou funku, Jay Kay s indiánskou čelenkou na hlavě roztančil celou halu

A kolik lidí bylo včera večer na koncertě, jak velké jste měli publikum?
Matt: Nejsem si jistý, v naší hale bylo možná tisíc lidí, je to dost velký festival, hrálo se v mnoha různých halách a sálech.
Derrick: Jo v naší hale muselo být asi tak 600 lidí, řekl bych.
Matt: Možná jo. 

Takže o dost méně, než na kolik jste normálně zvyklí, když hrajete ve Wembley nebo na podobném místě? 
Derrick: (směje se) Jo.

A je to velký rozdíl, když hrajete nějaký menší koncert, nebo velkou akci na stadionu?
Derrick: Je to jiné, když hrajeme s Jamiroquai, což je světoznámá kapela. Matt dělá svoje vlastní věci teprve posledních pár let, takže tohle je jedno z jeho prvních vystoupení jako sólového umělce. Upřímně řečeno, je docela pecka přilákat 600 lidí na svůj první asijský koncert jako sólový umělec. A stejně to vypadalo, když jsme hráli nedávno v Amsterdamu, bylo úplně vyprodáno.  Takže nás těší ohromná podpora hudby, kterou dělá Matt sám za sebe.
Matt: Někdy, když hrajete v menším klubu nabitém k prasknutí, může to být víc vzrušující než v obrovských arénách, které jsou trochu neosobní. Ale hrát pro velký dav je samozřejmě taky šíleně vzrušující, prostě obojí má něco do sebe. Chci tím říct, že hudba je hudba a my chceme hrát bez ohledu na to kde a jak.

Teď otázka trochu na tělo. Když hrajete s Jamiroquai, necítíte se upozaděni, když v čele stojí Jay Kay se svým energickým projevem a svými čelenkami a klobouky, a vy jste schovaní za ním?
Matt: Jay je úžasný frontman a díky němu kapela Jamiroquai vznikla, je to jeho projekt, který řídí a žene vpřed od začátku, takže si tu pozornost a uznání rozhodně zaslouží, a navíc je to opravdu skvělý umělec. A tohle vlastně platí o všech kapelách, je jedno, v jaké hrajete. Vezměte si třeba Coldplay, kde jsou všichni členové naprosto rovnocenní, rozhodují se a řeší vše společně, ale lidi si stejně nejvíc pamatují Chrise Martina, to je prostě přirozená věc. Ale když se opravdu zajímáte o nějakou kapelu, tak o ní víte úplně všechno. Takže je nám jasné, že lidé, kteří opravdu milují naši hudbu, nás znají všechny. Ale myslím, že frontmani přirozeně přitahují pozornost a my máme prostě štěstí, že máme vepředu někoho, kdo opravdu umí... A kdo je fakt frajer, kdo má v sobě takovou tu jiskru, víš, co myslím, není moc umělců, kteří mají takový osobitý projev jako Jay, a to dělá Jamiroquai výjimečnými. Stejně jako Rolling Stones mají Micka Jaggera. Potřebujete někoho takového, aby to mělo sílu.

A jaké to je hrát vlastní koncerty, kde najednou nejsi schovaný za frontmanem, ale jsi sám vepředu a v centru pozornosti?
Matt: Jo, je to jiný, ale jde mi to dost dobře. Já už koncertuju tolik let, že nejsem vystrašený z davů nebo vystresovaný z toho, jaké by mohly nastat situace. Hraní miluju, že je to pro mě prostě vždycky skvělý. Jdu na pódium s tím, že mám vše pod kontrolou, ale je to hlavně zábava, rád jamuju a hraju s kámošema. Prostě se bavíme a vzniká skvělá kolektivní atmosféra.
Derrick: Je to jako jít do hospody.

Ostatně Jamiroquai také začínali v klubech…
Derrick: Jay začal celou věc sám, dá se říct, že vznikala na jeho kuchyňském stole. Pak se dal dohromady s Tobym (klávesista Toby Smith v kapele působil do roku 2002 a v roce 2017 zemřel - pozn. red.) a začali psát společně. Následně se přidal ještě basák Stuart Zender a kapela se začala pomalu rozjíždět. Ale Jay byl vždycky centrem hudby od samého začátku.

Toby Smith z Jamiroquai - Příliš mladý pro smrt

Matt: A když vyšlo první album Emergency On Planet Earth, bylo to velmi svěží oproti tomu, co se v té době hrálo. Tehdy bylo všude plno nablýskané pop music a najednou vyšlo něco, co má skutečnou hudební podstatu, navíc na pódiu stál mladý kluk, který tam poskakoval jako šílenec. To opravdu upoutalo pozornost, dost se to vymykalo.

Ano, bylo to tak jiné, tak naprosto jedinečné a tenhle druh funku od 70. let nebyl nikde slyšet.
Matt: Myslím, že to bylo takové obrození hudební scény a kapela Jamiroquai byla součástí tohoto obrození, které probíhalo v Londýně. Samozřejmě v té době vznikly i jiné kapely, které dělaly něco podobného, ale Jay vynikal, měl skutečně veliké charisma a spoustu dobrých melodií.
Derrick: A pořád kapelu posouval dopředu.

Jay vás nikdy nepřesvědčil, abyste taky začali vystupovat v klobouku? 
Matt/Derrick (smějí se): Ne, my v klobouku nevypadáme tak cool jako Jay!

RETRO: Koncert Jamiroquai v Praze v roce 2002 připomínal diskotéku, předskakovali Monkey Business

Jste jedním z headlinerů festivalu Metronome Prague. Pamatujete si vaše poslední festivalové vystoupení v Česku? Na Colours of Ostrava v roce 2017…
Matt: Jo, to byl dobrý koncert, zajímavý, protože uprostřed něj přišla strašná bouřka a přívalový déšť. Pamatuješ si to? (obrací se na Derricka) Bouřka s hromy a šíleným deštěm, najednou bylo pod pódiem prázdno. Mysleli jsme, tak to je konec, ale pak přestalo pršet a najednou byli všichni zpátky a my jsme odehráli zbytek koncertu.

Na co se můžeme v Praze těšit, co budete hrát, zazní i největší hity?
Derrick: Budeme hrát od všeho trochu, nové i staré věci. Zahrajeme bezpochyby i hity jako Cosmic Girl nebo Virtual Insanity, projdeme to napříč všemi alby, z každého zahrajeme něco.
Matt: Ano, určitě budeme hrát hodně klasických písniček. Myslím, že to bude víc organické, než když jsme byli na turné k albu Automaton. Jsem jistý, že dlouholetí fanoušci se určitě budou skvěle bavit.

A teď otázka, kterou asi slýcháte často. Máte nějaké plány do budoucna, například nové album nebo nějakou novou nahrávku?
Matt: Ano, pracujeme na nových písničkách. Začali jsme psát, je to sice pomalý proces, ale věřím, že se to rozjede.

Už jste na scéně celkem dlouho. Neunavuje vás občas všechno to cestování spojené s koncertováním? Nemáte toho někdy dost?
Derrick: Baví nás to, protože děláme práci, kterou milujeme. Zároveň cestujeme a máme možnost navštívit spoustu hezkých míst, a je to vlastně docela příjemné.  Rozhodně to není práce od devíti do pěti, není to jako práce v pojišťovně a podobně. Troufám si říct, že všichni to zvládáme a nemáme čas na únavu, protože si užíváme to, co děláme.
Matt: A teď už nejezdíme dlouhé šňůry, kdy strávíš v autobusu měsíce přejížděním z jednoho koncertu na druhý. To se dá dělat, když jsi mladý a je ti dvacet, ale pak už to fakt není zábava.
Derrick: Momentálně jezdíme na turné maximálně na tři týdny, možná měsíc.
Matt: Jo, nikdy nejezdíme na delší dobu.
Derrick Pak se vrátíme domů a máme minimálně týden pauzu, než zase vyjedeme.
Matt: A taky máme čas si užít okolí míst, kde hrajeme.

Co vaše rodiny, partneři, jsou s tím v pohodě?
Matt: Jak říkám, v dnešní době nejezdíme žádná dlouhá turné. Jo, dřív to samozřejmě problém byl. Teď ale máme všichni rodiny, děti, takže Jay, ani nikdo jiný, nechce jezdit ven na měsíce v kuse. Ideální je na nějakou dobu vyrazit, hrát hudbu, bavit se, pak se vrátit na dostatečně dlouhou dobu domů. Když je to v rovnováze, je to udržitelné.

Máte nějaké nové ambice, třeba místa, kde byste chtěli hrát, nebo zkusit jiné žánry... Momentálně hrajete na jazzovém festivalu…
Matt: Jo, ale nehrajeme tu jazz, ale jazz funk, takže to není tak úplně změna. Jsme v podstatě stále funkoví hudebníci. Co se týče nových věcí, nedávno jsem začal svůj vlastní kanál na YouTube, který se stal populární, momentálně mám asi 120 tisíc odběratelů. Takže jsem trochu rozšířil svoje pole působnosti. Je to moc zajímavá zkušenost, která mě posouvá zase trochu dál, ale zároveň je stále propojená s tím, co dělám – s hudbou. Jinak nemám nějaké zásadní ambice, které by přesahovaly tenhle rámec.
Derrick: Pro mě je hlavní hrát, taky chci dělat vlastní samply.  Samozřejmě dávám svoje věci na Youtube jako Matt, to je v dnešní době důležité. Láká mě taky udělat vlastní merch, brand spojený s mým jménem, mou hudbou a DJováním.

Derricku, řekni nám o svých začátcích, vím, že jsi začal bubnovat už v raném dětství.
Derrick: Jo, začal jsem asi v pěti letech, ale ne s bubny, mlátil jsem máminými šatními ramínky do podlahy, první bicí soupravu jsem měl až v osmnácti. Takže jsem se sice učil, jak hrát na bicí mlácením do židle, ale zvládnul jsem základy natolik, že jsem začal hrát s několika kapelami. Ve čtrnácti jsem byl poloprofesionál, dostával jsem peníze za koncerty, ale pořád jsem si musel půjčovat bicí, abych mohl jít hrát. Zároveň jsem si našel první víkendovou práci, kde jsem vydělával pět liber za celý den a šetřil jsem si peníze. Když mi bylo osmnáct, tak jsem si konečně koupil první bicí soupravu. No a pak už se to tak nějak samo rozjelo. Následně jsem si samozřejmě musel pořídit auto na převoz bicích…

Máte, co se týče hudby, tradici v rodině? Jsou vaši rodiče nebo sourozenci muzikanti?
Derrick: Můj táta se věnuje hudbě a pár lidí z máminy strany jsou muzikanti, ale nikdo z nich nehraje profesionálně. Jen jsme to asi vždycky měli v sobě, tu rytmiku. Prostě je to dědičné, řekněme, že to máme v krvi.

Bylo to tak i u tebe, Matte?
Matt: Můj táta měl hudební obchod, takže to máme tak nějak v rodině. Prababička byla profesionální koncertní pianistka. Byli jsme tři bratři, já jsem k hudbě tíhnul nejvíc. Všichni jsme se muzice věnovali, ale já jsem byl ten, kdo měl největší talent. Můj táta mě v tom podporoval, chtěl hlavně, abych hrál na trubku. Původně jsem byl trumpetista. Vždycky mi říkal, abych se vykašlal na klávesy, že jsem daleko lepší trumpetista. Ale mě víc bavilo na klávesách zkoušet psát hudbu a hrát písničky, líbilo se mi, že si prostě můžeš sednout ke klavíru a zahrát si písničku od Beatles, to mi připadalo zajímavější, což je pochopitelné, když mi bylo čtrnáct.

Tvůj táta chtěl, abys hrál na klasickou trubku, protože když se držíš s koncertním orchestrem, je malá pravděpodobnost, že dojde na drogy, sex a rock and roll, což k funkové kapele tak nějak patří?
Matt: (smích) Nemyslím si, že to bylo tím, že by byl upjatý. Takový nebyl, protože sám chodil hrát s kapelou. Přes den byl ve svém hudebním obchodě a pak v noci hrál po hospodách, takže jsme ho nikdy neviděli, měl hudební talent.   Do trubky mě tlačil, protože jsem byl velmi talentovaný, hrál jsem v národním orchestru a tak, táta byl přesvědčený, že je to mé poslání. Díkybohu, že jsem se nenechal zviklat, abych byl upřímný, asi bych se unudil k smrti.

Bylo to tak i u tebe, Derricku, tvoje rodina tě taky podporovala, když jsi ve čtrnácti chodil hrát?
Derrick: Ne, moje máma vlastně chtěla, abych si vybral nějaké seriózní povolání, třeba abych se stal doktorem, vstoupil do armády nebo tak něco, ale já jsem měl jasno a rovnou jsem jim řekl, ať s tím nepočítají. Z mojí volby nejdřív moc nadšení nebyli, ale táta mě v ní podpořil. Nicméně, jsem si musel svoji cestu prosadit a tvrdě pracovat. Nakonec mě v mé volbě podpořila i máma, když viděla, že si stojím za svým cílem a když zjistila, že jsem si za tvrdě vydělané peníze pořídil bicí soupravu. Máma si myslela, že to nezvládnu. Táta ve mě věřil a víc stál za mnou, bude to asi tím, že hudbu miluje, chodí se mnou na koncerty nebo bubenické workshopy,

A co vaše děti? Chtěli byste z nich mít radši lékaře, nebo rockové hvězdy?
Derrick: Moje dcera zpívá. Vlastně obě naše dcery zpívají (ukazuje na Matta), ne společně, a obě už vydaly vlastní skladby, takže geny a rodina se opravdu nezapřou. Můj syn právě napsal a produkoval svou první skladbu a já mu pomáhám najít zpěváka, který by tu věc nazpíval, takže ano, je to v rodině, ale na své děti rozhodně netlačím, aby se věnovaly hudbě. Ať se hudbě věnují jen když budou chtít.
Matt: Já na svoje děti taky netlačím, protože hudba je něco, k čemu musíš cítit nutkání, nemá cenu do toho někoho nutit. Lidé, kteří celý život zůstanou u hudby, jsou ti, kteří se jí prostě navzdory všemu neustále věnují. Je to jako u jakékoli jiné profese. Když jste v něčem skvělí a baví vás to, rozhodně v tom nechcete přestat.  Takže pokud budou chtít dělat muziku, tak je v tom určitě podpořím. Moje dvanáctiletá dcera hraje na bicí a mladší dcera zpívá, ale dělají to, protože je to baví, já je do toho nenutím.

Kapela Jamiroquai byla opravdu jedinečná, když zasáhla hudební scénu v 90. letech.  Když se podíváte na současnou hudbu, vidíte, že by se něco podobného dělo teď? Opravdu je hudba už jen znovuobjevování a recyklování, nebo vidíte něco opravdu nového?
Matt: Vzniká spousta nové skvělé hudby, ale ne vždy se jí dostane tolik pozornosti, kolik by třeba zasloužila. Nové muziky je prostě strašně moc. Ale rozhodně se nedá říct, že by nevznikalo nic zajímavého. Osobně si myslím, že rozdíl je v tom, že je všeho tolik. Dřív, když vyšla nějaká zajímavá nová nahrávka, každý si toho všiml, mluvilo se o tom. Teď se produkuje skvělá hudba, ale nikdo jí nevěnuje pozornost, protože je toho tolik a hudba už není tak kulturně relevantní jako dřív. Je skoro až moc dostupná, tak to cítím já.
Derrick: Souhlasím, že je příliš dostupná.

Internet v tomhle směru přinesl docela dost změn.
Matt: Dřív sis pořídil desku (vinyl), když jsi z alba slyšel jednu písničku, která se ti líbila. Aby sis ji mohl koupit, musel jsi třeba několik týdnů střádat kapesné…  Pak se ti zbytek desky třeba vůbec nelíbil, ale stejně jsi ji nakonec poslouchal znovu a znovu jen proto, že jsi za ni utratil všechny peníze. A teď si lidi neposlechnou ani celou skladbu a rovnou přeskakují: "Ne, přeskoč, přeskoč, přeskoč.“ Nikdo nemá trpělivost se do něčeho ponořit, a proto hudba, která je trochu náročnější, neprorazí.

Prozradíte nějaká jména, která vás zaujala, nebo kapely které jste viděli poslední dobou a řekli jste si, wow, tohle zní skvěle, to je něco nového?
Matt: Floating Points dělá fakt zajímavé věci, líbí se mi, že jsou jeho kusy téměř poloklasické, něco jako jazzová klasika, velmi fascinující. Silk Sonic (obrátí se na Derricka, který přikývne), jejich album se nám moc líbí. A samozřejmě The Free Nationals.
Derrick: Mně se líbí Izo FitzRoy, zpěvačka a skladatelka, je fakt dobrá, taky jeden týpek z Německa, Sebastian Doering, který je z dua The Lovebirds, dělá fakt dobrý, zajímavý věci. Je toho hodně.
Matt: A já mám ještě rád jednoho elektro chlápka, jmenuje se Com Truise dělá skvělý věci jako sinthwave z 80. let, který se mi líbí. Vzniká spousta dobré hudby.
Derrick: Com Truise? Jako fakt? (směje se).

Můžete vybrat jednu z vašich nejoblíbenějších písniček od Jamiroquai?
Matt: Je těžké vybrat jeden jediný song... Mám moc rád skladbu Morning Glory, ta rozhodně patří k mým nejoblíbenějším (zazpívá pár taktů).
Derrick: Já mám rád Soul Education, ta je skvělá, a taky se mi líbí When You Gonna Learn, to je jedna z mých oblíbených skladeb, hrozně rád ji hraju.

Tyhle zrovna nepatří k vaším největším hitům, tedy snad kromě When You Gonna Learn, což byl v roce 1992 úplně první singl Jamiroquai...
Matt: Předpokládám, že je to asi proto, že hity hrajeme tak často. Ale myslím, že jsou to skvělé skladby. Miluju Little L, myslím, že je to perfektní disko track, elektro disko. Myslím, že jsme udělali spoustu skvělých věcí, ale často vás nejvíc nakopnou ty nenápadnější perly, které tolik lidí nezná.

Co byste poradili dalšímu čtrnáctiletému klukovi, který se chce věnovat hudbě?
Derrick: Ach bože, asi hlavní rada by byla nikdy se nevzdávat, to je jasný.  Ale taky rozhodně buďte sami sebou. Pořád to říkám svému synovi, je mu jednadvacet let a vždycky se věnoval hudbě. A zřejmě díky tomuhle mottu dělá hudbu, kterou chce dělat, a nesleduje tolik trendy a módu. Tak se jeho pravý charakter projeví v plné kráse. Totéž říkám i svým studentům, zdůrazňuju jim, že musí být věrní sami sobě, hrát hudbu, která se jim líbí, a hudbu, kterou mají rádi. Můžete hrát i jinou hudbu, ale hlavně buďte sami sebou a užívejte si to, co děláte.
Matt: Asi to bude znít trochu blbě, ale asi nejdůležitější za mě je „pusť se do toho, začni něco dělat“. Spousta lidí říká "chci být muzikant". Když chceš být muzikant, prostě se zvedni a jdi hrát, každý večer koncertuj, nezáleží na tom, jestli hraješ mizerně... "prostě do toho jdi“ Je spousta lidí, kteří sní o slávě a bohatství a doufají, že k nim nějakým zázrakem přijde. Realita je taková, že prostě musíš ven a musíš začít něco dělat. Pokaždý, když vyrazíš ven hrát, se může stát, že někoho potkáš a něco z toho vzejde, a to je pro mladého hudebníka nejdůležitější. Nikdy neohrnuj nos nad možností hrát. Pokud se rozhoduješ, jestli budeš sedět doma, nebo půjdeš hrát, vždycky jdi hrát.

Text: Aleš Materna, Lenka Walker, Richard Walker, foto: Lukáš Knoll, archiv iREPORTu
Témata: Jamiroquai, Matt Johnson, Derrick McKenzie, Jay Kay, funk, soul