ROZHOVOR | Kateřina Marie Tichá: S Bandjeez je nám dobře. Baví nás spolu nejen být a hrát, ale i tvořit

Kateřino, za poslední rok se toho u vás spoustu událo. Vydala jste album, stala se Objevem roku na Andělech, spojila se s Bandjeez, na Žebříku jste získala cenu za Videoklip roku, napsala jste básnickou sbírku, do toho ještě koncertujete... Jak to všechno stíháte?
Je pravda, že poslední měsíce se pořád něco děje. V září jsem po mnoha koncertech v řadě dokonce úplně ztratila hlas a musela zrušit asi osm hraní... Z toho mi bylo fakt smutno, ale tenhle zápřah je pro mě pořád ta lepší varianta - po tom šíleném roce a půl, kdy jsem nemohla dělat vůbec nic. Ale je fakt, že mi díky tomu došlo, že si člověk musí někdy odpočinout i od věcí, které miluje. Tak se teď učím častěji říkat ne. I když mě to u některých projektů mrzí, nemám už na ně jednoduše kapacitu. 

RECENZE: Kateřina Marie Tichá si na svém debutu odskočila pro inspiraci do Francie. Za otřepané fráze se neschovává

Za pár dnů vás čeká křest desky Sami, která vyšla už před rokem. V té době byl v České republice lockdown. Neuvažovala jste, že byste vydání alba přesunula, jako to udělala spousta interpretů? Jak na vás vlastně to období, kdy hudebníci přišli v podstatě o veškerou práci, dopadlo?
Já jsem na to album čekala tak dlouho, že už jsem to odkládat nechtěla. Nic tehdy nebylo jisté a mohlo se klidně stát, že bych čekala další rok. Jsem ráda, že už je deska tak dlouho venku, že už s ní můžeme koncertovat.
Během lockdownu jsem se víc věnovala svojí druhé práci - registru pacientů s roztroušenou sklerózou ReMuS - a bydlela jsem na Vysočině s rodinou. Bylo to takové hořkosladké období. Netušila jsem, co bude, jak se uživím, jak to bude s hudbou a živým hraním do budoucna, ale zároveň jsem trávila fakt krásný čas na vesnici, s malou ségrou a se psem... Poprvé po osmi letech jsem třeba prožila "normální" léto u vody.

Jak jsem již zmínila, Sami vyšlo už minulý rok. Na koncertě na lodi v rámci Vzhůru na palubu jste prozradila, že fanouškům na křtu možná nabídnete jednu, dvě nové písničky. Stihla jste je dokončit? Můžete nám o nich prozradit více? Budou hudebně navazovat na skladby z debutu?
Nakonec jsme stihli dokončit jen jednu, ale zahrajeme ji! Je to nejen první nová píseň po hrozně dlouhé době, ale taky první píseň, na které jsme pracovali společně s Bandjeez. Ohledně té návaznosti - já to ráda nechávám volně plynout - věřím tomu, že každá písnička si dříve nebo později sama řekne, kudy. A věřím, že se to stane i s celým dalším albem.

V souvislosti s novými skladbami mě napadá otázka, zda nechystáte v dohledné době rovnou třeba druhou desku?
Nechci něco vydávat "jen aby to bylo", tak si zase počkám na ten správný čas. Až budu mít ten správný počet těch správných písní. Předpovídat data se mi mnohokrát vymstilo, tak se toho radši vyvaruju.

Před časem jste s Bandjeez, kapelou, se kterou hrával David Stypka, oznámili, že budete koncertovat spolu. Jak ke spolupráci došlo? Oslovili oni vás, vy je, nebo to vyplynulo ze situace?
Nikdo z nás si nemůže vzpomenout, kdo tu myšlenku vyslovil jako první, ale všichni si pamatujeme, že jsme to tehdy hned smetli ze stolu s tím, že je na takové přemýšlení moc brzo. Že nejprve dokončíme Dýchej a zkusíme se s celou tou situací nějak srovnat - a potom tohle téma můžeme znovu otevřít. A to se taky stalo - v květnu, když byla většina práce na desce hotová, jsme si řekli, že to chceme udělat a že nám to dává smysl. 

ROZHOVOR | Kateřina Marie Tichá o samotě, poezii, nervozitě i hlubinách oceánu

Na zmiňovaném koncertu na lodi se mi zdálo, že jste i za tak krátkou dobu jste skvěle sehraní. A to nejen hudebně, ale především lidsky. Co na spolupráci zatím říkáte?
To ráda slyším, že to ven působí podobně, jak to cítíme my, uvnitř kapely! Máme před sebou samozřejmě ještě spoustu práce, ale troufnu si i za kluky říct, že je nám spolu moc dobře. A s tou novou písničkou teď už můžu říct, že nás spolu baví nejen být a hrát, ale i tvořit.

Kromě hudby se věnujete také psaní básní. Neznám příliš českých, a vlastně ani zahraničních zpěvaček, které by kromě alba vydaly také vlastní básnickou sbírku. Kdy se vám zrodil v hlavě nápad, že byste o něco takového stála?
Myslím, že jsem si to přála od té doby, co jsem si přečetla první básnickou sbírku a sama pak začala psát. Když se mi postupem času básničky nahromadily, začala jsem hledat způsoby, jak je vydat. Nic z toho se nepovedlo, tak jsem to nechala být, že to zase přijde samo. A ono přišlo - vydání mi nabídlo ostravské vydavatelství Bílý Vigvam, které spolupořádá festival Inverze, kde jsem před dvěma lety vystupovala.

Kniha se jmenuje Ostrov, co chutná jako pomeranče. Proč takový název? Co vás k němu inspirovalo?
Váže se to k jednomu letnímu okamžiku před mnoha lety. Prožívala jsem celkem těžké období, ale ten jeden letní den bylo v mém světě na chvíli všechno úplně v pořádku - a byla jsem šťastná. Stála jsem tehdy pod pódiem, sledovala svoje přátele, kteří měli zrovna fantastický koncert, jedla jsem strašně dobrý pomeranč (miluju dobré pomeranče) a říkala jsem si, že štěstí jsou možná jen takové malé ostrůvky, na které občas doplujeme - a jak jsem za takové ostrůvky ráda. Tak se mi to celé krásně propojilo.

Bohužel jsem zatím neměla možnost do knihy nahlédnout, vím ale, že jsou její součástí také vaše písně. Plánujete z ní zhudebnit ještě nějaké skladby?
Je tam pár úryvků, fragmentů, celá je tam myslím jen Divoká - ta kdysi vznikla jako samostatná báseň. Už teď mám nějaké další fragmenty z knihy rozepsané, ale jestli z nich nakonec skutečně vznikne píseň, to nikdy do poslední chvíle nevím.

Od spousty vašich posluchačů slýchám, že se jim na vašich písních líbí především texty. Nemáme u nás příliš textařů-zpěváků, kteří by přemýšleli nad každým slovem, které do skladby vloží. U vás mám ale jiný pocit. Ostatně i náš redaktor Tomáš Kocian ve své recenzi na vaše album uvedl, že se neschováváte „za otřepané fráze, ale snažíte se najít nové slovní obraty". Jak dlouho písně píšete? Vracíte se k textům pak často zpět? Konzultujete je s někým?
Je to pokaždé jinak. Občas se stane, že napíšu celou písničku za pět minut, tak to bylo třeba se Sami. Jindy mám kousek sloky, refrénu, nebo třeba jen větu, a ta mi leží klidně i několik měsíců v poznámkách a čeká na moment, kdy se k ní vrátím a dopíšu ji jako píseň. Časové rozmezí vzniku písně se tak pohybuje zhruba od tří minut do pěti let. (smích)
Dřív jsem texty konzultovala s Davidem - nikdy mi ale neříkal, jak bych je měla dělat, co bych měla psát. Pokaždé mi jen ukázal na místa, která podle něj nedávala smysl, a pak mě v tom nechal máchat tak dlouho, dokud jsem sama nepřišla na to, jak to říct jinak, lépe. Je to jedna z mnoha věcí, za které jsem mu velmi vděčná.

Ještě stále máte svou Knihu ztracených věcí? Poprvé jste nám o ní řekla v rozhovoru před šesti lety. O kolik textů nebo rozhovorů, které slýcháte na cestách, se za tu dobu rozrostla?
Mám jich teď několik - jsou to takové zápisníčky, sešity a kousky papíru, všechny naházené na jedné hromadě. Jednou za čas se k nim vracím a třídím, vyhazuju, přepisuju... 

I nadále koncertujete s kapelou Jelen, vašich vlastních koncertů však přibývá, a tak si říkám, jak vidíte vaši spolupráci do budoucna? Dá se to vůbec stíhat? Snažíte se si nějak sladit kalendáře?
Kluci beze mě letos úplně poprvé odehráli několik letních koncertů, protože se to křížilo s mým hraním s Bandjeez. Jsme dohodnutí, že dokud to půjde, zkusíme to zvládat obojí - a pak se uvidí, co bude dál.

Mimochodem, v létě jste hrála také na festivalech kapely Kryštof. Jak jste si je užila?
Jsem extrémně vděčná, že nás kluci pozvali - znamenalo to pro nás "hraní pro živé lidi" každou letní sobotu. Po všech těch online přenosech a zrušených koncertech to bylo fakt krásné léto.

Nazpívala jste písně s Lipem, zmiňovanými Jeleny i Davidem Stypkou. Chystáte nějaký další zajímavý duet? Nebo je případně někdo, s kým byste ráda spolupracovala?
Mám takové své dva tipy na další spolupráci, ale zatím bych si je ráda nechala pro sebe. Nejdřív dokončím nové písně, a pak uvidíme! 

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: Vašek Ryba, Kamil Klembara, František Ortmann, Jana Netolická, Sára Sobotková, Jaroslav Noska, Jakub Urbanec, archiv Kateřiny Marie Tiché
Témata: Kateřina Marie Tichá, Bandjeez, Sami, Ostrov, co chutná jako pomeranče