ROZHOVOR | Lucie: Před pětatřiceti lety byla kapela semknutá, potom už to nebyla pravda

Nepopsatelná pozitivní energie, nadšení, vtip, moudrost a zároveň rozpustilá hravost z Lucie doslova tryskají. Představte si, že spolu se mnou, s Robertem Kodymem, Michalem Dvořákem, P.B.CH. a Viktorem Dykem (služebně od nejstaršího po nejmladšího člena, pozn. red.) sedíte v nahrávacím studiu a jste toho všeho součástí. 

Ještě podotýkám, že jsem hudebníkům, kterých si velice vážím, z pozice ženy nabídla tykání těsně před rozhovorem a nejsme tudíž letití kamarádi. Tím spíš bylo krásné vnímat tu pohodu, jak to mezi nimi jiskří, doplňují se. Bubeník Štěpán Smetáček se na cestě do studia zasekl v dlouhé koloně, proto jako jediný chyběl.

V dubnu jste měli první společný koncert. Viktore, jaké jsi měl těsně před ním pocity?
Viktor: Všechno je jednou poprvé. Pocity jsem měl radostný, protože ona opravdu ta spolupráce s chlapama je radostná.

Neměl jsi trému? Nebyla tam žádná nervozita?
Viktor: Víc jsem byl, nebo jsem kdysi býval, teď už v poslední době taky ne, rozklepanej v RockOpeře. Když jsem měl vytvořit nějaký divadelní přetransformace do nějaký role. Tady je člověk sám za sebe, jako člen kapely Lucie a hraje písničky, který jsou legendární a známý. A myslím, že jsme to všechno pocvičili a nazkoušeli tak dobře, že jsme si to fakt šli užít. A myslím, že můžu mluvit za všechny. Já sám osobně jsem měl pocit, že jsem fakt radostný. To jsem to pěkně rozvinul… ale když to zkrátím a vrátím se na začátek, ten pocit byl radost. 

Robert: Nikdy jsem nezažil lepší pocit z koncertu s Lucií 

Neproběhlo vám myslí: "A co na to řeknou lidi?"
Viktor: Jako muzikanti jsme tvůrci a přenašeči různejch emocí přes písničky. Vždycky pro někoho hrajem. Já nejsem dřívější, taky legendární, člen týhletý skupiny. Jsem zkrátka někdo jinej. Kapela má novej zvuk a já jsem tam šel za sebe, za novýho člena skupiny Lucie. S tím jsem si to užil a myslím, že kluci se mnou. Aspoň tak vypadali teda. Já trému nemívám - už ne.
Michal: My jsme dobře hráli.
Viktor: Jsem si vědom, že jsem docela dobrej zpěvák. Nejsem tak dobrej kytarista, nebo nebyl jsem ještě třeba před půl rokem. Ale Robert se mě při prvním telefonickým hovoru, kterej proběhl loni v únoru, aby mi kluci oznámili, že si mě vybrali do Lucie zeptal, jestli jsem někdy při zpívání naživo taky hrál na kytaru. Řekl jsem, že ne a on, jestli bych to zvládl…

A šel jsi do toho.
Viktor: Řekl jsem, že to zkusím, že asi jo. Takovej ten americkej způsob, prostě jasně, no problem. No a teď jsem to teda poprvé zúročil a myslím, že jsem tam zahrál jedno špatný kilo v jedný písničce, ale jinak dobrý. Užil jsem si to.

VIDEOROZHOVOR | Lucie o Viktoru Dykovi: Nehledali jsme náhradu za Davida Kollera, ale parťáka do kapely

Je fascinující že máš takové poprvé, nechci to říkat tak, že v tomhle věku, ale ono to tak v podstatě je.
Robert: Je to mladej kluk.

No je, samozřejmě.
Viktor: Co se Lucie týče, byl jsem panic. To je pravda.
Robert: To je moje funkce ve skupině.
Viktor: Já jsem si jenom říkal, jestli budou naladěný kytary a tak. Nebyl jsem zvyklej na to, že mám svýho technika. Máme tady s panem P.B.CH. stejnýho úžasnýho technika, kterej byl s náma taky poprvé. A ono je všechno jednou poprvé, tak jsme měli spíš trochu strach, aby takový ty technický věci zacvakly.
Robert: Poprvý v životě dělal kytarovýho technika a rovnou…
Viktor: …rovnou u Lucie, to je vlastně pravda. Byl to ne úplně veřejnej koncert, pro přátele, pro novináře a pár vítězů nějakých soutěží, co vím… V podstatě utajovaná akce. Takže jsme měli spíš obavy takovýho toho technickýho rázu. Poprvé jsme vylezli před lidi, navíc s novým týmem. Přáli jsme si, aby to všechno secvaklo, aby to jelo tak, jak jsme si ten setlist seskládali, aby tam nebyly žádný proluky a diváci se bavili.
P.B.CH.: A dopadlo to moc dobře. Skvěle jsme se bavili my i hosté. 
Viktor: To je hezký.
Robert: Já jsem rád, že nejsem osamocen ve svých pocitech, protože my jsme ten koncert dohráli, došel jsem do šatny a říkal jsem si sám pro sebe, že jsem nikdy v životě nezažil lepší pocit z koncertu se skupinou Lucie. Nikdy. Ani s Michalem Penkem, ani s naším druhým zpěvákem. Až jsem si musel počkat na tohle. 
Viktor: Na tohohle, jsem odstřelen. Je to super.

LIVE: Lucie v klubu křtila olejem a zářila svěží energií. Nový zpěvák Viktor Dyk jí sluší

Michal: Cokoliv děláš ve veřejným prostoru, máš svoje obdivovatele a samozřejmě i kritiky. A spoustě lidí je to taky úplně u pr*ele. Já jsem strašně rád, že spousta kritiků změnila alespoň trochu názor a že i dneska ve veřejných mediích říkají, že to bylo fakt dobrý. Z toho mám největší radost, protože každý přesvědčený kritik se počítá. 
P.B.CH.: A jsou mezi námi i tací, co si tam našli kamarády. Jestli chce teda Robert o tom mluvit, to, ještě asi ne…

To si můžeme říct po rozhovoru…
Robert: No. Postupně se stáváme miláčky české hudební kritiky. 
Michal: To asi ne, ale o názory kritiků nejde, důležití jsou posluchači a návštěvníci koncertů. A ti byli podle nadšených reakcí spokojeni.
Robert: Tak jako v roce 1990, před 35 lety, když naše kapela byla tak jako semknutá a šla z ní tak pozitivní energie a celá kapela se strašně na všechno pořád těšila. To už potom nebyla pravda. A myslím si, že ty kritici začínají reagovat tak jako v roce 1990, a tak je to správně, protože mně je jednadvacet let. Už asi rok. 

Možná je to reciproční. Vy z toho máte radost, vysíláte určitou energii, a ta ve finále přechází i na ty kritiky. 
Michal: Stoprocentně.

To znamená, že jako kterákoli jiná kapela klasicky zkoušíte. Přehráváte repertoár, tvoříte nové písně… 
Robert: Všechno, co je potřeba. 
Michal: Ono to jinak nejde. Já myslím, že jakákoliv lidská činnost, a je jedno, jestli je to hudba, sochy, obrazy nebo soustruh, když to má člověk dělat dobře, tak vyžaduje nějaký čas práci a úsilí. Pak ještě musí mít kliku na dobrou partu, a ještě kliku na dobrý nápady. A my máme posledního půl roku, rok toho všeho dostatek, tak z toho máme radost.

Nápady přichází, když jste spolu, nebo spíš doma, a pak je sem přinášíte? 
Michal: Jak kdy, ale v každém případě musí člověk u toho nástroje sedět. Buď v jednom nebo v několika, ale jinak to nepřijde. Taková ta představa, že se hudebník ráno probudí, otevře si flašku červenýho a večer má hotovou desku, tak takhle to opravdu nechodí. (usmívá se)

Příběh českého hitu: Lucie - Amerika

Takže ne jako Keith Richards, který se uprostřed noci probudí a zapíše si něco? 
Michal: To jo, to jsou třeba texty nebo nějaká melodie na popěvek. Ale pak stejně ráno musí tu kytaru vzít do ruky a dodělat to. 
P.B.CH.: On takhle napsal ten riff, ten… (zpívá slavnou melodii od Stounů) Jenže si neuvědomil, že si to vzal od jiný kapely. Ale to je jedno. Prostě si tenhle jednoduchej, blbej riff napsal a díky tomu mají největší hit na světě, kterej kdy měli. Takže já s Michalem souhlasím, že nějaký věci se mají vysedět, ale je spousta věcí, který přijdou takhle (luská prsty) a jsou takzvaně zadarmo. 
Michal: Ale nepřijdou, když nesedíš u toho nástroje.
P.B.CH.: On neseděl právě. On spal, přišlo to a on si to napsal.

To je Satisfaction.
Robert: Akorát když si přičtete knihu pamětí od basisty Billa Wymana, která se jmenuje Stone Alone a vyšla po jeho odchodu z Rolling Stones, tak se tam dočtete, že ten riff vymyslel Bill Wyman a nikoli Keith Richards. 
Michal: Tak to jsou ty interpretace. (usmívá se)

A teď, kdo kecá. 
Michal: Ale to se mi stává, že čím jsme starší, tak máme okolo sebe spoustu kamarádů, kteří si pamatují víc nebo míň ty historiky. To není jen z hudebního prostředí. Včera jsem byl s divadlem Sklep na hokeji. A tam oni vyprávěj furt ty samý historiky. Byl jsem tam po dlouhé době. A oni vyprávěj už úplně jiné. A ten hlavní aktér už je úplně někdo jinej.
P.B.CH.: Ale my jsme to někde četli oba, protože když jsi o tom mluvila, přesně jsem si to vybavil.

Myslím, že Keith to sám má ve své autobiografii.
P.B.CH.: Ono totiž ty lidi, když brali nějaký věci, nebo taky si nemohli pamatovat všechno, tak jsou kolikrát i modely, že člověk si něco přivlastní a myslí si, že je to jeho nápad. Já jsem to zažil v několika kapelách, kdy ty lidi si říkali: To napadlo mě přece. A dokonce nemusím chodit daleko, myslím, že to bylo i v této kapele párkrát. 
Robert: To vzniká při té kolektivní tvorbě. Naše skupina se málem rozpadla v létě 1991, kdy jsme připravovali desku In the Sky v kulturním domě ve Chvaleticích. Tam vznikla taková debata, když už ty písničky byly po kupě, kdo co složil. A já jsem tam takhle jako seděl a pozoroval jsem to a viděl jsem, že tamhleten si myslí, že to složil skoro všechno on, ale tamhleten si to myslí taky. A teď tam vznikla tak ostrá hádka v těch Chvaleticích, že jsem si říkal: Ježišmarjá, tak ta skupina, my jsme ji založili před šesti lety a teď to vypadá, že skončí. A protože jsem ve znamení ryb a mám takovou přehnanou tendenci harmonizovat kolektiv, tak jsem vymyslel takovou věc, že jsem říkal: Hele kluci, pojďte, uděláme takovej komunistickej systém. Ne, spíš mě inspirovali zase Beatles, takže opět musím říci svoje úsloví: Za všechno můžou ty ku*vy Beatles. Vykřičník! A tak jsme se pod to na nějakou dobu začali podepisovat všichni dohromady. No ale efekt to má ten, že... 
Michal: Jako komunismus. Nikdo nedělá nic. 
Viktor: Já jsem chtěl k tomu zkoušení…  Já jsem měl v šuplíku spoustu věcí. Protože skládám muziku taky pro svou kapelu WAW, která ještě furt funguje. Takže každej jsme měli něco doma, ale přece jenom ta nová energie přinesla to, že se sešly různý nápady a skládají se a na nich se dál dělá. Na těch domácích demosnímcích. Ale už se stalo i to, že P.B.CH. přines figuru. Ve zkušebně Štěpán do toho začal něco ťukat a já hrál kila na španělku a zpívat. Určitě se brzo stane i to, že až tam v tu chvíli Robert s náma bude, začne hrát nějakej riff a… A k tomu se, doufám, časem taky propracujeme, protože to je úplně ta nejradostnější činnost pro skupinu jako společenství, že se to vlastně tvoří společně naživo. Fakt je to alive v tu chvíli, ta kapela, ten band. A to je úplně nejvíc podle mě…

Ono to pak je na těch nahrávkách slyšet.
Viktor: Dobrý riff z domova, taky mám nějaký už kytarový riffy, když už jsem ten kytarista, tak tvořím. (usmívá se) Ale potom je dobrý si to zahrát společně, když tam Michal je s klávesama. Když tam všichni máme možnost něco přidat. P.B.CH. do toho hraje nějakou basu. Je to fakt super. A to je ta radost, která zatím je mízou týhle kapely. Hudební mízou. Od samýho začátku, co jsme spolu. Už je to skoro rok, co se scházíme a něco děláme a chtěl bych, aby se to na tuhletu úroveň posunulo ve větším měřítku. Ale zkoušíme, děláme věci, připravujeme repertoár, abysme mohli koncertovat. Hlavně na to turné, který se chystá od září.
Michal: Muzika má tu výhodu, že je nejsilnější emoční médium nonverbální komunikace. A když jsou vztahy v kapele harmonizovaný a ty lidi jsou dostatečně empatický a jsou schopný přijímat ty energie z okolí formou tý muziky, tak to je nejvíc. Nic lepšího neexistuje.

Příběh českého hitu: Lucie - Oheň

Ony jsou teď takový dva tábory. Hodně kapel přechází k tomu, že už si jen přeposílají věci vytvořené doma. A jiné naopak tvoří tak, aby do toho dali co nejvíc toho „naživo“.
Viktor: Jasně, ale díky tomu, že ta doba je otevřená a už třeba dvacet let máme doma počítače. Ta svoboda, kdy se člověk probudí v noci, vstane, zapojí sluchátka a něco si nahraje, je super. Můj táta, jazzovej a popovej skladatel – narodil jsem se do jazzový rodiny, máma zpěvačka - měl vždycky na nočním stolku notovej sešit a baterku a psal si to v „kuličkách”. Určitě to využíváme taky, nahrávání si demosnímků a posílání si, to je radost. Vstupujou do toho naše osobnosti, každej to slyší nějak, a pak se to stejně díky harmonizaci tady od Roberta pomaličku přetváří a stává se z toho písnička pro Lucii. Každej do toho vneseme tu svoji součástku a dohromady se to potom zharmonizuje... To se nám teďka stalo dvakrát. Vypustili jsme dvě první vlaštovky a myslím, že je to docela pěknej singl.

Mluvili jsme tady o koncertu Lennyho Kravitze. Podle Roberta repertoár spíš pro ženský než pro mužský. Váš repertoár je víc pro koho?
P.B.CH.: To je dobrá otázka. 
Robert: Já myslím, že to je půl na půl. Aby lidstvo nevyhynulo, tak to musí být půl na půl.
Viktor: Aby to bylo hlavně taky pro děti, který se k tomu dostanou.

Je to cílený nebo to neřešíte? Prostě skládáte a kdo si to najde, pro toho to je. 
Viktor: Za mě ne, ale... 
P.B.CH.: Hlavně prvotně z toho musíme dobrej pocit my. 
Robert: Ale vlastně publikum taky. Když tam přijdou ten chlap s tou ženskou, tak za prvý, aby si odnesli nějakej ten pocit radosti a energie a potěšení a v neposlední řadě taky třeba okouzlení. A pak, když přijdou domů a jsou třeba do sebe zamilovaný, tak se pomilují. A ta žena je oplodněná. A pak se jí narodí miminko. A až se jí narodí miminko, tak oni mu to doma pouštěj. A až miminko vyroste, tak přijde… do OXu. Bylo vidět, že tam byla spousta fanoušků ve věku, řekl bych tak osmnáct až pětadvacet let.

Zhudebníme Kámasútru

Bylo tam několik generací. 
Michal: Pár lidí říkalo: Já tu Lucii musel poslouchat vždycky cestou do Chorvatska a měli jsme jen jednu kazetu. Takže jsem to slyšel třeba pět a dvacetkrát. A ta představa, že si dává kazetu jednu pět a dvacetkrát za sebou, tak to je náročný. To je právě to hezký, co říká Robert. Já si z toho dělám samozřejmě legraci. Ale dokonce to říká jeden z těch hudebních kritiků, mimo jiné, v tom podcastu. Že byl od rodičů takhle…
Robert: My máme docela slušné penzum oplodňováků v našem repertoáru. 
Viktor: Nejspíš v rámci usnadnění výroby nových fanoušků. (smích)
Robert: Za ty roky nám už opravdu velký množství lidí vyprávělo, že jaksi se milovali při naší hudbě. Což je dobrej pocit. Já jsem si někdy říkal, když natáčíme nějakou tu rockovou baladu, jak tomu lidi říkají oplodňovák, že bychom tam mohli zasunout nějaký instrukce. Třeba: Něžně, něžně. Nebo doleva, doprava, nahoru, dolů. 
Michal: To se trošku dostáváme do jiný disciplíny.

RETRO 90s| Lucie: Album Černý kočky mokrý žáby nám produkoval Ivan Král. P.B.CH. si potřebuje najít čas sám na sebe

Kámasútra, práce s tělem. Relaxační techniky. 
Robert: Kámasútra. Moudrá kniha. Milí čtenáři iREPORTu, vy, kdo jste ještě nečetli Kámasútru… Učiňte tak co nejdříve.
Michal: Tak to zhudebníme! Děkujeme za nápad, my zhudebníme Kámasútru, to je dobrý.

Dobře. Jsem zvědavá a těším se na výsledek. 
P.B.CH.: A teď nám to nikdo nemůže vzít, protože to vzniklo takhle. A je to krásnej název pro píseň. 
Viktor: Já bych ho zmužštil, Kámasútral se to bude jmenovat. Bude to ten Kámasútral, nebude to ta Kámasútra. 
P.B.CH.: No ale kundalini taky není k zahození.

Ale to je celková energie. 
Robert: …bez který nelze žít.
Michal: U těch hinduistů je to takový ošemetný s těma bohama. Nechci tady vůbec propagovat Pandurango. Panduranga je desátej Kršnův avatar a mimo jiné, proto o tom mluvím, je patronem umění a empatie. Když jsem to říkal někomu, kdo se vyzná v hinduismu, reagoval: No jó, ale on ten Panduranga, to je taky pěknej prasák. Protože to je hned jako kundalini vedle toho. On má na starosti tu sexuální energii a všechno. Ono je to vlastně všechno propojený. 
Robert: Ale ten názor toho člověka, co se k tomu vyjadřoval, je hustě pod vlivem toho vzorce, toho útlaku sexuality. Protože církev nám tady už víc, než tisíc let říká, a bohužel se toho ještě třeba Evropa nebo vůbec bílá civilizace nezbavila, tý tabuizace sexuality. Třeba v Asii neexistuje to, že by ty nejsprostší nadávky používaly výrazy pro posvátné pohlavní orgány stejně jako třeba pro výkaly, hnilobu a něco skutečně nejhnusnějšího. A tady v tý post-křesťanský společnosti to pořád je. Máme před sebou spoustu práce.

V rámci zachování lidstva. Už jste k tomu hodně přispěli.
Michal: My děláme, co můžem, ale jsme na to sami no.

A přispějete nejspíš i díky novým písničkám. Kolik už jich vlastně máte? O mix a mastering prvních dvou singlů se postaral Jacob Hansen, krajan a producent třeba Volbeat. Bude dělat všechny skladby?
Viktor: O Hansenovi jsem slyšel, ale nikdy jsem netušil, že se můj hlas dostane pod jeho ruce. To je strašně fajn. 
Michal: Já jsem s ním dělal tenkrát Lucii v opeře. Jestli s ním budeme dělat dál, to uvidíme, protože jsme se shodli, že chceme každou písničku dělat tak, aby se sehnali lidi, který tý písničce nejvíc pomůžou. 
Robert: Co si ona řekne. 
Michal: Co se týče zahraničních hostů, nebo vůbec hostů, tak určitě máme na prvním singlu celej klan Jandů. To znamená Petr Janda, Marta Jandová a dcera Marty Maruška, která nazpívala poslední vokál do písně Marie. Zároveň máme naše děti, který zpívají vokály v závěru.

Příběh českého hitu: Lucie - Medvídek

I v klipu jsou. 
Michal: Pak tam máme Lenny, která už nám hostovala i na desce EvoLucie. Máme dva singly venku a ve vedlejší místnosti máme nástěnku, kde je dalších asi dvacet demáčů. Tak uvidíme, který se probojuje do finále. My máme vždycky hodně nápadů a potom prochází sítem a cenzurou skupiny. Ne, cenzurou ne, to je špatný slovo. Prostě to, co se líbí nejvíc, tak to potom jde do finále a aranžuje se to, nahrává se to, mixuje, masteruje. To stojí spoustu peněz a času hlavně. Písniček je dost, ale nemáme je ještě nahraný, takže budou i hosti, ale teď nevíme konkrétně kteří.  
Robert: Vlastně já mám ve svém povědomí asi patnáct písniček rozdělanejch a taky mám hodně textů, asi 150. 
Michal: To na tuhle desku nestihnem.

Tak jistě nebude jediná. 
Robert: Ale nejsou úplně dokončený všechny.

A je teď nějaká píseň favorit, která by mohla být venku třeba do léta? Ono se zdá, že je do velkých koncertů ještě dost času, ale vlastně až tolik ho není. 
Michal: Chtěli jsme tak ideálně do měsíce, do dvou, přijít s nějakýma dalšíma písněma a jsou tam, ale myslím, že ještě nemají ani finální název.
Viktor: Máš pravdu. Když se ještě vrátím k té otázce. Čas letí a my letíme s ním. Jsme si toho vědomi. Děláme na tom pořád, ale že už by tam byl vytrčený jeden nebo dva další konkrétní songy, tak to ještě nejsou. Pořád je rozpracováno víc věcí. Ale ony si o to řeknou. Stejně jako ty hosti. Ta písnička si řekne o toho hosta. 
P.B.CH.: Děláme rozhovor před zkouškou, na které jsme se měli domluvit, kdy se sejdeme a hodíme na stůl nějaký materiály, aby bylo z čeho vybírat. 
Robert: Já mám třeba takovou písničku. 

Robert zpívá úryvek nové písně a doprovází se luskáním prstů.

P.B.CH.: To bude hezký.
Viktor: Všichni už víme, která je to píseň…

Hmm… A teď to mám natočený a hned to hodím na YouTube. Ba ne, to je můj poklad. Ten si nechám pro sebe. Chtěli byste si udělat nějaký další malý koncert před lidma než vypukne halové turné? 
Robert: Jo, jo. Já bych klidně hrál každej tejden.

Minulý rok nám měli předskakovat U2

A ještě jsem chtěla rychle jednu věc... 
Robert: Já jsem ještě chtěl říct, že kdybychom si mohli každej týden zahrát třeba na nějaké neveřejné akci, tak já bych byl hrozně rád. Nám se podařilo loni, že jsme hráli na šedesátých narozeninách jednoho nejmenovaného miliardáře na ostrově Svatý Bartoloměj. Hráli jsme takhle na pláži, kde se třicet dní před náma procházel Paul McCartney se svou paní. On tam byl na Velikonoce a my jsme měli informaci, že tam je s náma, tak jsme ho chtěli ulovit, ale pak jsme zjistili, že už tam není. Ale tam se odehrála taková strašně zajímavá věc, že pan miliardář miluje skupinu U2 a jeho manželka miluje skupinu Lucie. A ty narozky měly vypadat tak, že tam vystoupí skupina Lucie a skupina U2. Oni už to měli s U2 domluvený. Myslím, že to mělo stát 25 milionů korun v přepočtu na koruny, ty U2. 
P.B.CH.: 125!

Taky si myslím, že spíš tolik. 
Robert: 125 milionů korun. Pan miliardář vymyslel, že U2 budou předkapela a Lucie bude hrát až po nich. A už to bylo všechno domluvený. Pak tam taky skupina Lucie měla hrát za dvě koruny padesát ve srovnání s U2. No, a nakonec to bohužel management U2 shodil ze stolu, takže jsme přišli o předkapelu. Holt jsme to publikum museli zahřívat, jakože jsme tam pouštěli nějakou muziku. Bohužel nám to ty kluci z Irska nezahřáli.

I tak jste si to jistě ohromně užili.
Robert: No, my jsme nikdy neudělali v zahraničí větší zásek. Měli jsme americký turné, hráli jsme dvakrát v Londýně, ještě mimo to v Chicagu. Ale tohle je největší náš zahraniční zásek. I když se neuskutečnil. 
Michal: Pro nás se uskutečnil. 
Robert: Předkapela se nám na to vy*rala no.

Vraťme se ještě na závěr do ČR a k letošním koncertům. Jak pokračují přípravy? 
Michal: Připravujeme, jak to máme opravdu rádi, velice pěknou, bohatou scénografii. Koncerty budou mít unikátní formát v tom, že by tam měla vystoupit první sestava skupiny Lucie s původním zpěvákem, bubeníkem a druhým klávesákem. Michal Penk, Tomáš Waschinger a Petr Franz. Pozveme samozřejmě ještě další. Teď je to ve fázi vyjednávání. Půjde o průřez čtyřiceti let, jak hudební, tak personální.

Než se pro dnešek rozloučíme: Co máte s těma devítkama a jedenáctkama? Je to „náhoda“? 9. dubna první koncert, 9. září první koncert velkého turné.
Michal: Já mám třeba šťastný číslo devítku. A v numerologii mám čtyři jedničky. Dělám si pr*el. Ne, to je pravda, nedělám si pr*el. Ale, je to totiž zásadní v tom, že my děláme devátou desku. A ta je osudová. Tak od toho se to odvíjí.

Text: Liv Boková, foto: Jan Nožička, Marek Musil, Jaroslav Noska
Témata: Lucie, Robert Kodym, Michal Dvořák, P.B.CH., Štěpán Smetáček, Viktor Dyk, Olympic, Petr Janda, Marta Jandová, Lenny, Michal Penk, U2