RETRO 2000 | Lucie: Zjistili jsme, že máme asi osm fanoušků po celém světě

Vydáno 01.12.2024 | autor: iREPORT

S Davidem Kollerem, Michalem Dvořákem a Robertem Kodymem jsme se v závěru roku 2000 sešli při vydání šestého studiového alba Lucie s názvem Slunečnice. V té době šlo o zatím nejkomplexnější desku kapely, která na něm navrstvila hned několik hudebních vlivů včetně latinskoamerického, jenž dostal prostor v hitu Ona ví. Zároveň si na něj pozvala široké spektrum spolupracovníků, mezi nimi Jana P. Muchowa nebo Ivana Mládka, s nímž napsala skladbu Karibi. Vedle nové nahrávky padla řeč i na vyrovnávání se s popularitou nebo koncert v Chicagu, kde hrála Lucie pro krajany.

RETRO 2000 | Lucie: Zjistili jsme, že máme asi osm fanoušků po celém světě RETRO 2000 | Lucie: Zjistili jsme, že máme asi osm fanoušků po celém světě

Novinkové album obsahuje jedenáct skladeb. Z kolika písniček jste finální jedenáctku vybírali?
David Koller: Zrovna včera jsme to počítali, protože se nás na to někdo ptal, a došli jsme k číslu 25.

Má při výběru někdo z kapely právo posledního slova nebo se na jednotlivých písničkách vždycky dohodnete?
David: Myslím, že ve výběru písniček má právo veta každej.
Michal Dvořák: To je fakt, ale na druhý straně je třeba si upřímně říct, že je mu to stejně houby platný. (smích)
David: Znamená to, že se vždycky nějak domluvíme, na čem budeme dělat, a co odsouváme dál. Takže věci, který se na desku nedostanou, zůstávají odsunutý.
Robert Kodym: Nemusí ale zůstat odsunutý natrvalo, protože máme, samozřejmě, takový ty šuplíky. U mě to ale není ani tak šuplík jako spíš bordel. Mám po celým bytě různě zasetý kazety s jednotlivýma nápadama. Někdy se mi třeba stane, že dostanu super nápad, ale jsem línej si ho někam nahrát. Proto ho zase velice brzo zapomenu. Ale třeba někdy za tři roky se mi ten nápad vyloupne znova.

Příběh českého hitu: Lucie - Amerika

Stane se ti někdy, že na těch kazetách objevíš něco, co tě překvapí?
Robert: Jasně.

A třeba i nemile?
Robert: No… To snad ještě častěji.

Na desce se podílela i řada hostů, ale jako první člověka napadne to, jak jste se dostali k Ivanovi Mládkovi, který vám otextoval písničku Karibi, a dokonce vám tam hraje i na banjo?
David: S tím nápadem přišel Michal. Robert napsal takovou veselou písničku…
Michal: …nebyli jsme schopný k ní vymyslet adekvátně veselý text, a tak nás v týhle souvislosti napadl Ivan. Do tý doby jsme se s ním vlastně vůbec neznali, ale protože je to vstřícnej člověk, stačilo jenom pár telefonů. Dostal kazetu a text poslal. Vyzkoušeli jsme ho do hotový muziky a vlastně jsme s ním nemuseli už nic dalšího dělat, byl naprosto v pořádku. Potom napadlo Roberta, že když už napsal ten text, mohl by si na desce i zazpívat.
Robert: Když bylo domluveno, že bude zpívat, řekli jsme si, že by mohl vzít s sebou i to banjo.
Michal: Celý to v podstatě vzniklo z potřeby tý písničky. Pro to, co jsme tam chtěli mít, nám to připadalo jako nejlepší řešení.
Robert: V jedný písničce, konktrétně ve Veverce, zpívá Tomáš Hanák. Pak nám tam hostuje i skupina Létající koberec, Libor Mikoška, Pavel Karlík, Luboš Krtička a Honza Muchow, a to jsme ještě tutově na někoho zapomněli.

Nevyhneme se ani otázce, kde se deska natáčela.
Robert: V Sonu v Nouzově u Unhoště. Ale musím se ještě vrátit k tomu Mládkovi. On je to totiž takovej hrdina mýho dětství. Spolu s Old Shatterhandem, Vinnetouem a Rychlými šípy. Pak už snad jen major Zeman a členové skupiny Mimikry.
Michal: To mi připomnělo, že jsme desku připravovali taky ve studiu Bič boží II., takže se vlastně kruh uzavírá. Navíc to bylo naše nejdelší natáčení. Paralelně se točilo ve dvou studiích a strávili jsme v nich tři měsíce. Dva měsíce trvaly přípravy.
Robert: Studio Bič boží II je v sále, kde byla natáčená ta slavná sekvence z majora Zemana. Dokonce ve vesnici, kde se studio nachází, se točil i další stěžejní díl majora, a sice Studna.
David: No právě, ona taková ta ponurá atmosféra majora Zemana je z některých našich skladeb jasně cítit.

A co takhle pořádně natočit coververzi legendárního songu Bič boží?
David: Mám sen, že bychom koupili kus toho dílu, jak tam ty Plastici hrajou na pódiu. Najednou by se převtělili do nás a my bychom celou tu skladbu dohráli.

V rádiích se hraje singl Ona ví. Bude na ni i klip?
David: Určitě. Bude ho dělat Saša Lauf, a to v Mexiku. Bude celej takovej mexikánskej.

Když Lucie nehraje, každý z vás se věnuje vlastním projektům. Jak vlastně vznikají písničky pro Lucii? Jak třeba ty, Roberte, rozlišíš, co je pro Lucii a co pro Wanastowi vjecy?
Robert: Nijak to nerozlišuju. Pokud totiž napíšu písničku pro jakoukoliv skupinu, tak výsledný zvuk, aranžmá a další věci procházejí jinejma sítama. Mají na to vliv jiný lidi než já. Lucie jsou takový čtyři sítka, ze kterých na konci vyleze cédéčko.
Michal: Tedy v podstatě odšťavňovač. (smích)
Robert: To zní hodně blbě. Pak vypadne vysušená dřeň.
Michal: Já myslel spíš ten druhej produkt. Výslednej úžasněj substrát.
Robert: V Lucii to vypadá tak, že každej přinese nějaký věci a řekne: Já si myslím, že tohle je fakt prima. Co myslíte, kluci? Ostatní většinou mlčej. Potom za chvíli třeba jeden řekne: No, není to špatný.
Michal: Když se chtěj ostatní k tomu nějak vyjádřit, vezmou to většinou z hlediska svýho nástroje. Ale koneckonců, klidně se ten autor může zavřít do studia sám a celý to natočit, třeba i s hostama.
Robert: Funguje to prostě tak, že když se to těm ostatním hodně nelíbí, řeknou to na rovinu. Když jsou zticha, tak je to v podstatě jako dobrý, a když se jim to třeba hodně líbí, taky to řeknou na rovinu.

Příběh českého hitu: Lucie - Oheň

Jak je to u textů? Zkoušíte je třeba psát dohromady?
Michal: Nejdůležitější je pohled toho, kdo danou věc zpívá. Tomu by se to mělo líbit nejvíc. Ten musí přijmout napsaný myšlenky za svý.
Robert: Dřív jsme právě psávali texty i dohromady. Když si ale zpětně nějaký čtu, jeto spíš taková koláž nebo mišmaš.
Michal: Není lepší říct třeba bohatší nebo pestřejší? On si řekne mišmaš.

Lucie má na české scéně výsadní postavení. Je to pro vás spíš svazující ve smyslu určitého tlaku pocitu zodpovědnosti, nebo je to naopak pozice, která umožňuje mnohem víc experimentovat a dovolit si víc než může kterákoliv jiná kapela u nás?
David: Podle mě je to daný tím, že jsme ochotný věnovat spoustu prostředků do finálního zvuku. Dělat třeba i v našich vlastních studiích. Pokud do toho totiž neinvestuješ ten čas, nemůžeš počítat s tím, že bys měl zvuk, jak si představuješ. Je důležitý mít čas na to, vrátit se k některým věcem a třeba je úplně předělat. Kolikrát se totiž stane, že máš na začátku pocit, jak je písnička originální, a časem zjistíš, že jsi zapadnul do určitých zaběhnutých klišé.

Koncerty si schováváte zase až na dobu, kdy půjde hrát pod širým nebem?
David: Poslední léta jsme hrávali vždycky v květnu, kdy už se právě venku dá v pohodě hrát. Ani tentokrát to nebude jinak, takže zase květen.
Michal: To je ta správná doba. Jaro, už leze sluníčko ven.
David: A my taky. Celý turné si můžeme dovolit díky sponzorům. Je to World Online a teď uzavíráme smlouvu s HBO, který chtějí natočit několik koncertů, a pak je pustit v nějakým sobotním programu pro východní Evropu, World Online zase dostal náš pražskej koncert do celýho světa, kdy v jeden okamžik byl všude na internetu dostupnej přímej přenos našeho vystoupení. Tímhle směrem se snažíme pole naší působnosti přece jenom rozšiřovat. Zjistili jsme díky tomu, že máme asi osm fanoušků po celém světě. (smích) Hodně lidí na to koukalo na Slovensku. Vedle přenosu běžel i chat, takže se dost lidí ozývalo s různými vzkazy jako – ve starý verzi zněla ta písnička líp než v nový a podobně.

Internet skýtá v tomhle směru určitě obrovské možnosti oproti běžnému televiznímu vysílání.
Michal: Vidíš, televize, to mi připomnělo. Viděl jsem nedávno v televizi soubor Dama Dama. Ty kluci jsou už tak daleko, že hrajou na nový gigantický, vlastnoručně vyrobený bicí nástroje.
David: To jsem viděl taky.

Co je pro vás při výběru předkapely důležité? Jaké na ni máte požadavky?
Robert: Jedno z kritérií je třeba to, že by předkapela měla být spíš veselejší, aby se lidi na koncertě bavili.

Berete v úvahu taky lidskou stránku?
David: Myslíš jako třeba, že by to byla skvělá kapela, ale samí kreténi? Tak na takový se těšíme nejvíc. Mít kreténa v předkapele je totiž absolutně nejlepší. (smích) Ale vážně, ono se to ani nedá dopředu pořádně odhadnout. V podstatě ale ty lidi stejně všechny známe. Vždyť jsme tady na vsi a známe se všichni dohromady.
Robert: Jsou ale jiný potíže před koncertem, Někde i takový specifický. Veselý třeba bylo, kdy jsme hráli v Bratislavě na fotbalovém stadionu. Pódium postavený na trávníku, šatny v karavanech za scénou. K tomu služba přivezla takový ty umělohmotný latríny. Umístěný byly chytře ne za pódiem, ale bokem, prakticky už mezi lidma. Takže když jsem se vydal na latrínu, objevil jsem se mezi lidma, který mi okamžitě začali tleskat. Na cestě zpátky to samý. Fakt, velkej úspěch to tehdy byl.

Příběh českého hitu: Lucie - Medvídek

Ve svých skladbách reagujete i na nejnovější trendy. Jaký máte vztah k boomu elektronické hudby?
Robert: Ono je to takový hodně relativní, nakolik tam třeba zrovna my dáváme moderní přísady. Podle mě, pro někoho, kdo je poskládanej právě jednom z těch moderních přísad, můžeme znít jako hardcorový mastodont.
David: Je to určitě obrovskej posun. Otevřelo to zase nový možnosti. Občas se od doby kdy jsme s ní spolupracovali, bavím o muzice s cembalistkou Sylvií Georgievou. Ta má na věc zas úplně jinej pohled. Konzervativnější. Vedeme takový teoretický hovory o tom, že i když klasický hudebníci berou spíš čistej přirozenej zvuk nástroje, přesto už bez nějakých předsudků využívají digitální technologie. Jednou jsem ji vzal k sobě do studia, aby si zkusila něco zahrát na nějaký elektronický klávesy, třeba Fender piano. Říkala, že ten zvuk se ozývá pozdě, že to je bláto, odporný klapky bez dynamiky. Vůbec na to nechtěla hrát.
Robert: Mně připadá zvláštní to, že s každou generací lidí a muziky jako by děti mnohem víc protestovaly proti svým rodičům. Když se podívám na vývoj hudby, která byla populární a známá mezi velkým počtem lidí v 18. nebo 19. století, tenhle prvek protestu proti rodičům tam nevidím. Začal se objevovat až někde v jazzu, ten byl brán jako generační revolta. No a pak zásadně rokenrol v 50. a 60. letech. I v lidským soužití vůbec a v rodině bylo dříve víc harmonie. Lidi měli možná i víc důvodů mít úctu k autoritám, k rodičům. Hudba je teď mnohem agresivnější a drsnější a podle mě opravdu odráží i vztahy mezi lidma. Ale zpátky k dance music. Je strašně fajn, že díky tomu se objevila spousta nových zvuků, který by třeba jinak ani neexistovaly. Jednoznačně mi to připadá inspirativní.

V poslední době je celkem hodně probíraným tématem kampaň, kterou rozjela IFPI s názvem Kopírování zabíjí hudbu. Jaký je váš názor na kopírování CD a věci s tím spojené?
Robert: Cédéčka se kopírujou hlavně proto, že se vydavatelský firmy celosvětově zbláznily a vyrábějí nosiče, který co do nákladů stojej strašně málo peněz, za šílený prachy. Řek bych, že kopírováním se to tomu systému zase vrací.
Michal: Jenomže i ta vydavatelská firma může ovlivnit cenu desky jenom do určitý míry. Pak jsou tu distributoři, prodejci a spousta dalších lidí, a každej si něco přihodí.
David: Stačí, když cenu vyžene nahoru jedna firma a ty ostatní se jí pak musí držet. Kdyby se na to někdo vykašlal, byl by sám proti sobě.
Michal: Ty sice můžeš dát desku na trh za stovku, ale prodejce by byl vůl, kdyby cenu nepřiblížil ostatním deskám.
David: Samozřejmě, že pro naše profesionální účely máme taky vypalovačku. Taky jsem si pár cédéček zkopíroval a musím říct, že to není ono. Mám rád desky kompletní, to znamená s obalem. Desky, který neztrácej identitu, originalitu. Je to podobný jako s obrazema. Mám rád kopie obrazů, ale nikterak mě nerajcuje dávat si třeba i dobrý kopie na stěnu. A to pomíjím etický věci. Kapela nad přípravou desky stráví třeba půl roku, což je celkem slušná část aktivního života. Někdo do toho dá prachy na studio a na výrobu, a pak to jinej ve velkým kopíruje. Když si to někdo udělá doma po jednom kousku, to je asi něco trochu jinýho, než když to má někdo jako obchod.
Michal: Já vidím vypalovačku úplně na stejný úrovni jako magnetofon. Pamatuju si, že na škole, protože študáci měli samozřejmě málo peněz, to chodilo tak, že jeden koupil desku, nahrál ji na kazety pro celou třídu, druhej koupil zase jinou desku a tak dál. Zabránit se tomu přece nedá. Fakt je, že kopírování na kšeft je dost hrozný, ale zase to bylo i dřív. Nahraný kazety se taky přeci prodávaly po burzách. Spíš jde asi o to podchytit to legislativně, protože takový lidi, co s tím kšeftujou, okrádaj nejen muzikanty, ale konec konců třeba i stát na daních. Hlavně ale je vypalování stejně legální. Jestliže firmy vyrábějí vypalovačky normálně domů do hifi věží, prakticky jako double CD, tak pro soukromý účely je to v pořádku.

Robert: Před dveřma v paneláku se mi na dva dny ubytovala jedna osoba. Pořád chtěla dovnitř

Jak se vyrovnáváte s popularitou?
Robert: Tady to není tak hrozný, jak to mají na západě. Rozhodně se kvůli tomu nemusíme stěhovat nebo měnit povolání. I když… Ještě když jsem bydlel v jednom paneláku na Praze 8, tak se mi třeba jednou nějaká osoba ubytovala přede dveřma, neustále chtěla dovnitř a bydlela tam asi dva dny.
Michal: Naše popularita má jednu obrovskou výhodu. Když totiž přejedeš Rozvadov, stáváš se anonymním Čechem a máš klid.
Robert: To není pravda.
Michal: Pokud tam nepotkáš českej autobus.
Robert: Oni jsou právě všude. (smích) Například v Paříži před Eiffelovkou. Tak si vychutnávám klid a najednou Karosa, hlavy z oken, lidi nadšený, že vidí krajana nebo co. Řvali ještě víc než doma.

Zmiňovali jsme tu váš koncert v Chicagu. Jak jste se tam dostali?
David: To bylo vlastně na pozvání krajanů a hráli jsme tam v podstatě pro Čechy. Byl to takovej zvláštní pocit, nostalgickej. Ty lidi, jak jsou odtržený od domova, vnímají to, že jim tam přijede zahrát někdo z otčiny, úplně jinak. Hráli jsme na kraji Chicaga v hale pro tisíc lidí. Teď jsme si to měli zopakovat, byly naplánovaný dva koncerty v New Yorku a jeden v Chicagu, ale nedostali jsme pracovní povolení.

Česko a Slovensko už jste projezdili křížem krážem. Kam dál?
Michal: Já myslím, že teď je na řadě Polsko, protože nám tam vychází nejvíc černejch desek.
David: Je fakt, že bychom si chtěli zahrát víc než deset koncertů za rok a tohle by mohla být cesta.

Je něco zásadního, co by měl posluchač vědět, než se zaposlouchá do Slunečnice?
David: Je, že ta Slunečnice vyrostla ze Superhlíny.
Robert: To je pravda, původní pracovní název desky byl totiž Superhlína.
Michal: Možná by ještě nakonec stálo za zmínku, protože si nejsem úplně jistej, že to lidi vědí, že nám vyšly noty. Jmenuje se to Lucie Komplet a jsou to veškerý písničky komplet v notách s textama. Takovej cancák nebo zpěvníček. Něco podobnýho, ale spíš jako pedagogickej program, vychází na CD-ROMu.

A co říkáte na to, že se vaše CD prodává za cca 550 korun?
Michal: Je to síla, ale benzín stojí 30, jeansy 1500 a U2 630. Co dodat? Lepší už to nebude a my na tom pramálo něco změníme.
David: Zeptejte se Viktora Mráze z B&M.

Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 1/2001.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu. 

Text a foto: archiv iREPORTu
Témata: Lucie, David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodym, P.B.CH., Slunečnice

NEJČTENĚJŠÍ

SOUTĚŽE

SOUTĚŽ: Kool & the Gang v Praze
zavřít