RETRO 90s | Den a noc s Lucií a Alicí

Ta starší se jmenuje Lucie, je trochu záhadná, dotýká se ohně a líbí se jí troubit na trumpety. Od 15. listopadu je na obloze a v den Mikulášů si vyjela na výlet. Doprovází ji na něm mladší kamarádka Alice – to je ta v džínách a tričku s Guns N'Roses.

Po rozhovoru v Radiu FM Plus jsme se rozjeli s oběma kapelami do centra Plzně, směrem k domu kultury, kde měl koncert v 17:30 začínat. Cestou jsme se zastavili v Music centru v Purkyňově ulici. Jeho majitel, Honza Berka, nám i přesto, že byl zavírací den, ochotně otevřel, čehož později opravdu nelitoval. P. B. Ch. zde totiž rozšířil řadu svých nástrojů o klasického Gibsona SG a zjevně spokojen se vydal s novou kytarou k DK. Na křižovatce u Mráčku ovšem naše minikolona neušla pozornosti fanynek spěchajících ze školy a fanynky, spatřivší své idoly čekat na zelenou, málem ochromily dopravu na jedné z nejrušnějších plzeňských křižovatek.

Krátce po třetí hodině už jsou všichni muzikanti v sále a zjišťuji, že dneska to asi tak úplně super, jak si David přál, nebude. Stavba aparatury se totiž vinou pořadatelů nečekaně zdržela, a proto se posouvá i začátek zvukové zkoušky. Ovšem to, co si pořadatelé pokazili nedodržením podmínek smlouvy, vynahrazují ostražitostí a bdělostí, s kterou neprodyšně obklíčili sál a pečlivě uzamkli všechny vchody. Na jejich tvrdost později doplatila i Katka Králová, manažerka z Monitoru, kterou doslova vynesli hlídači ven z chodby před sálem. I přes její protesty a upozorňování, s kým mají tu čest. Inu, rozkaz je rozkaz…

Venku hlídá městská policie, uvnitř pak ostražitě obcházejí sál pořadatelé z řad ročníku 1920 a méně. Zřejmě jsou na takové akci poprvé, protože jejich „zasvěcené“ poznámky a komentáře k dění na sále opravdu stojí za to. Raději mlčím a od mixu pozoruji to, co se právě odehrává na jevišti. Hluk přicházející z chodby prozrazuje, že první vlna fanoušků dorazila. Je 17:20 a Michal Pošvář z Alice nemá ani postavené bicí! Teprve pět minut po plánovaném začátku je začíná nazvučovat, to už ale nespokojenost čekajícího davu nabývá vrcholu. Nakonec jsme se přece jen dočkali, ale za skoro půlhodinové zpoždění se nikdo neomluvil. Začínat přestávkou asi patří k dobrému jménu takovéto akce.

Tu odstartovala domácí Alice, skrytý favorit koncertu, během jejíž produkce nebylo překvapivě výjimkou povšimnout si nervózního přešlapování, pokud to místo v nabitém sále nudícím se dovolilo, družných rozhovorů, jejichž účastníkům bylo zjevně jedno co se kolem nich děje (natož aby poslouchali hudbu) a nechyběly ani významné pohledy na hodinky. To, že domácí kapele ve vyprodaném sále zatleská jen pár desítek nejvěrnějších, nečekal ani největší pesimista. Jindy suverénní Alice se tím bohužel nechala zaskočit a jede jen na půl plynu. Zvuk je perfektně čistý, ale bez razance, neútočí na mě žádné basy a překvapivě zjišťuji, že si s mými kolegy mohu povídat, aniž bych musel zvyšovat hlas. Připadám si spíš jako v kavárně a tento pocit se zvolna zmocňuje většiny přítomných. Alice po osmé písničce končí za slabého potlesku, spíše povinného než srdečného, a sál ponořený do tmy napjatě očekává příchod headlinera celého večera.

Z reproduktorů zaznívá La Fine, zde zařazená na rozdíl od desky jako intro, a diváci se začínají probouzet. Výbuch, naráz rozsvícená světla a Lucie dává svoji první věc – Oheň. Zvuk se radikálně zlepšil, ale pořád nostalgicky vzpomínáme na loňský koncert, který byl, co se týče soundu, na pět hvězdiček. Převládají věcii z nového alba, ovšem pravidelně prokládané posluchačsky nejvděčnějšími songy z první desky. V polovině zařazuje Lucie k našemu velkému překvapení Patience od Guns N´Roses a David má za španělku a zpěv ledničku aspoň dvakrát podtrženou. Diváci nějak umlkají, a tak je třeba jim to pořádně nandat. Oproti loňskému koncertu byla tentokrát Kodymova hráčská show poněkud umírněnější, chybělo jak extempore s fanynkou na pódiu, tak sólo s kytarou za hlavou. Neodpustil si však po vzoru MTV-ácké reklamy na Coca-Colu hru s lahví na hmatníku svého gibsona. Warholův výtvor v tomto případě vystřídal zelený obal na božský mok starého Gambrinuse, a Robert hrál tak, jak pivo chutná – tedy znamenitě. Přes dalších pár hitů se dostáváme až k očekávaným Černým andělům a koncert končí. Co k němu napsat závěrem? Sám o sobě byl chladnou záležitostí obou kapel, z jejichž produkce byla cítit spíše nutnost jej odehrát, podpořená únavou z dvouměsíčního cestování, snad i rozladěnost nad nedodržením pořadatelských povinností ze strany DK. O své se zasloužili i nečekaně vlažní diváci, na jejichž obranu musím argumentovat tím, že zvuk koncertu opravdu nebyl z těch, které by vás posadily na zadek. Nebýt firmy Pragosound a osvětlovače Petra Volka, byl by plzeňský koncert, alespoň pro nás, velkým zklamáním. Vari-lite, to je prostě revoluce v osvětlení hudebních show. Celý koncert se díky nim zčásti trochu změnil z pouhého puštění cédéčka a poskakování loutek na skutečně živé vystoupení.

Krátce po dvacáté hodině se setkáváme s oběma skupinami potřetí, a dnes už bohužel naposledy, tentokrát ve známém baru Palermo. Využíváme tedy příležitost a zveme si k našemu stolu Michala Dvořáka, abychom mu položili v relativním klidu, jaký skýtá plný bar, pár otázek.

Michal Dvořák: Sex je náš je o AIDS, a ne chvála sexu

Michale, prý máte nějaké potíže s videoklipem k Černým andělům, mimochodem od Času sluhů nejlepším dílkem v této oblasti.
Díky, tohle vyřídím režisérovi Vláďovi Michálkovi. Potíže s tím máme, lidi dost dobře nepochopili ten text. Vezmou si z toho Sex je náš a na základě toho odsoudí celou písničku. To je přece o AIDS a ne chvála sexu, spíš naopak.

Kde jste ho natáčeli a kdo ho vymyslel?
Dělali jsme na něm všichni společně s Vláďou Michálkem, natočený je v Sobotce a v Nepřivěci u Jičína. V tom kině jsme potom i hráli.

Jak bys zhodnotil dnešní koncert?
Vím, co myslíš, někdy to zkrátka nepřijde, to bylo cítit i z těch lidí, že to dneska nefungovalo. Jinak koncerty v rámci turné In The Sky byly dobrý, jsme spokojení. Samozřejmě se nedá ale mluvit o nějakém velkém finančním efektu. Přestože to všechno bylo sponzorovaný, náklady jsou tak velký, že nikdo z nás z těch koncertů nějak nezbohatnul, spíš to bylo bráno jako propagace desky. Zatím se ji prodalo asi 70 tisíc kusů.

Co budete dělat po skončení turné?
Dáme si od Lucie pauzu. Vjecy budou točit druhou desku, já s Davidem jsme dostali zakázku na filmovou muziku a David bude dělat svoji sólovou desku.

Ty sám neuvažuješ o něčem podobném?
Ne, já teď chci mít klid. Po těch čtyřech letech, kdy jsme si všechno dělali sami včetně koncertů, toho mám opravdu plný zuby. První turné jsme si dělali úplně sami. Hlídat lidi, reklamní kampaň, přijet do města už dopoledne, zkontrolovat místo, transparenty sponzorů, od čtyř běžet na autogramiádu, běžet zpátky, buzerovat lidi, aby dělali tak, jak dělat mají, udělat zvukovku, odehrát koncert, odjet na hotel a ještě řídit, to uznejte sami, už je opravdu moc. Taky proto jsme začali spolupracovat s Jirkou Růžkem a agenturou Gang. Na začátku jsme se oťukávali, zkusili jsme udělat pár akcí a zjistili jsme, že to jsou jediný lidi, s kterýma můžeme dělat. V minulosti už jsme prošli několika agenturama a všude jsme vydrželi tak tři měsíce, protože to tam dělali blbě. V Gangu jsme spokojený, asi i proto, že z muziky dělá jenom nás a může se nám plně věnovat. V budoucnu by tam měl být i Vilém Čok se svým projektem. Co se týče zahraničí… Nabídku jsme sice měli, ale všechno se to změnilo, protože každej z nás chce dělat něco jinýho. Měli jsme jet asi na dva měsíce ven, pár festivalů, pár velkých klubů za celkem slušný peníze, ale pokud to nemá návaznost, tak ani nemá cenu tam jezdit. Máme nabídky na jednorázový akce, tím myslím třeba pět koncertů, ale pokud to není na delší dobu, tak to fakt nemá cenu – bez promotion rozhodně ne. Jet tam jenom tak a myslet si, že si nás někdo všimne, to prostě nejde. V tomhle se teď angažuje Gang, mají snahu i kontakty, takže uvidíme…

Michal Pavlíček nám vyprávěl o jejich vystoupení v Hamburku, kde měli asi 90 lidí, přičemž vlevo od nich se hrála bundesliga a napravo byli Jethro Tull.
No, to nebylo tím, že tam byl fotbal nebo Jethro Tull. Oni tam přijeli jako neznámá česká kapela. Kdyby tam přijeli Police, tak tam bylo 90 tisíc lidí, kdyby měl Výběr dva klipy na MTV, přišlo by těch lidí pět tisíc. Není těžký propagovat neznámou českou kapelu, ale musí se to pojmout komplexně promotion tý kapely, ne že tam někdo domluví pár kšeftů a tím to zhasne.

Mluvil jsi o MTV jako jedné z možných cest na evropskou scénu. Je to těžké se tam dostat? Většina našich klipů už je na docela dobré úrovni.
Hlavně je to drahý, a ty firmy už to mají většinou na rok dopředu zablokovaný.

Zmínil ses o koncertu 23. února v Lucerně. Můžeš nám o něm říct pár podrobností?
Je to akce proti tvrdejm drogám za legalizací lehkých a zároveň akce na podporu Drop-In – mezinárodní sítě stanic pro těžký feťáky a lidi podobně postižený, no a jedna z nich by měla být i tady. Je to míněný i jako taková osvěta. Když tady lidi slyší slovo „droga“, tak skáčou do řeky. A tady je to kvůli tomu, že se připravuje ten šílenej zákon proti drogám včetně trávy, ten je jak z padesátých let. Pokuty do půl milionu, zabavení majetku, uzákoněný a povinný udavačství při styku s drogou atd. Ti politici nechápou, že si na sebe pletou bič. Někdo bude nepohodlnej, přestane se líbit, tak mu strčej pytlík trávy do auta a nazdar.

Jaký je konkrétně vaše stanovisko ohledně legalizace?
Chceš cigaretu?

Ne, myslím to, že v podvědomí lidí je zafikováno spojení muzikant + droga.
To je nesmysl, já znám spoustu muzikantů, kteří nekouří, taky spoustu muzikantů, kteří kouří, a pak znám spoustu lidí, co nejsou muzikanti a kouří ještě víc.

Takže vaše stanovisko je…
Jednoznačně ano. To bys potom musel zakázat všechny drogy, kávu, nikoton, alkohol. Tráva na rozdíl od alkoholu je zdravá, čistá, voní, je to květina, třímetrová zelená růže. A je zdravější, ničí organismus o 98 % méně než alkohol. Třeba v Kanadě s ní už asi dvacet let a úspěšně léčili alkoholiky. K tomu bych chtěl říct ještě jednu věc. Ulítnout můžeš na všem, jak na trávě, tak na alkoholu. Když se budeš zhulovat od rána do večera, dopadneš stejně jako ti alkoholici.

Robert Kodym: Není umění nechat za sebou zdemolovanej pokoj a haldu střepů z Jacka Danielse

Poděkovali jsme Michalovi a vyrazili jsme za další vyhlídnutou kořistí. Středem našeho zájmu se stala (při absenci PBCH) jediná Wanastowa Vjec – Robert Kodym, na němž se asi nejvíce z přítomných projevovala únava z náročného cestování (nebo to nebyla únava?). V každém případě nám jako správný profík ochotně odpovídal na naše otázky.

Jak vlastně došlo ke vzniku kapely Wanastowi Vjecy?
K tomu nás vedly naše schizofrenický pudy, který mě a P. B. Ch. nutí hrát muziku, která je tvrdší a hlasitější než v Lucii. S PBCH jsme už asi před třema rukama chtěli založit punkovou kapelu, protože my jsme byli vždycky takoví punkoví, když jsme byli malí. Pak přišel Áda Vitáček (Plexis), že má nabídku na muziku k dokumentárnímu filmu Vládi Kvasničky. Měl to být dokument o punku a běželo to jako předfilm s Horkou kaší. Ten projekt se tehdy jmenoval Kodym-P. B. Ch.-Vitáček a původně jsme vůbec nechtěli hrát živě. Pak jsme nějak přišli na název Wanastowi Vjecy, což byla punková kapela, v který hrál P. B. Ch., když mu bylo asi patnáct. My jsme si to ovšem přepsali do polštiny, protože správný punkový kapely tehdy byly z Polska, takový vyhublý, a taky mnohem tvrdší než ty naše. Párkrát jsme potom hráli živě, třeba s Orlíkem, který v té době začínal, s Plexisem a tak. To byl tuším rok 1988, hráli jsme třeba na parníku a kolem jezdili policajti v motorovým člunu. Áda Vitáček pak produkoval jeden punkovej sampler, tam jsme měli asi tři písničky, a loni v lednu za náma přišel Dodo s tím, abychom natočili desku. Napřed jsme si mysleli, že se zbláznil, ale pak nás to chytlo, a protože už dávno nejsme punkeři, tak jsme to celý pojali trochu jinak. Pro mě a P. B. Ch. je na prvním místě spíš ta tvrdší muzika, ty kořeny kolem Hendrixe a Zeppelinů, to máme rádi. Do Vjecý teď jdeme naplno, samozřejmě že s Lucií budeme pokračovat dál, ale nechceme se z ní zbláznit a pořád jezdit jako třeba teď. Před rokem jsme to brali jako relaxaci, teď už je to trochu jinak. Cítíme, že jsme doma víc tam, v tom tvrdým bigbítu.

Takže kdyby ses měl, dejme tomu zítra, rozhodnout, jestli Lucie nebo Vjecy…
Na to ti neodpovím, ale určitě to víš sám.

Odpoledne jsi mluvil o druhém albu Vjecý. Můžeš přidat pár podrobností?
S Lucií jsme se dohodli na tom, že si po turné dáme klid a s P. B. Ch. budeme půl roku makat na nový desce. Na tý první jsme dělali čtrnáct dní a za deset dní byla hotová i s mícháním. Tu druhou chceme dělat dýl a dáme do toho všechno. Do první jsme taky dali všechno, ale měli jsme na to málo času.

Bude u ní opět Dodo?
Co se týče zvuku, je pro nás Dodo nejlepší, ale možná, že se ještě domluvíme s někým z takový tý správný země, kde ten bigbít umějí.

Kdo na desce kromě vás bude hrát?
Já a P. B. Ch. v každým případě, kdo budou ti ostatní, to ti ještě neřeknu, a vlastně ani nechci.

Na pultech se objeví…
Nejdříve 1. září, nejdýl 15. listopadu. Potom vyjedou Vjecy na turné.

Vraťme se ještě na chvíli k první desce. Jak vlastně vznikla věc s názvem St. Christopher?
Původně jsme se dohodli se Svatým Vincentem, že nám na desku nazpívá jednu věc, kterou pro něj napíšeme. Pak mu to ale manažer zakázal a my jsme ji měli hotovou a nevěděli, co s ní. V tý době byl zrovna ve studiu Chris, zpěvák jedný známý francouzský metalový kapely, a ten to s náma nazpíval. Napsal si i ten francouzský text, no text… Říkal nám: „Hlavně, aby to někde neslyšela moje máma.“ Je to o nábožensky založený dívce, která se každej den chodí modlit do kostela a on tam ten vzor zbožnosti konfrontuje s praktikama markýze De Sadé. My jsme se o tom textu bavili anglicky a některý výrazy, když je nemohl přeložit, tak mi je kreslil… Na koncertě ji asi hrát nebudeme, protože bez toho Francouzce to není ono. Vincent je vůl, že to nevzal. Z tý první desky bylo cítit, že jsme na přerodu od punku někam jinam, ale ta druhá už nebude mít s punkem nic společnýho. Spíš budeme vycházet z rockových kořenů, z Ameriky, z pouště, po který lezou chřestýši a tak.

Roberte, zajímal by mě tvůj názor na českou hudební scénu. Překvapilo tě na ní něco v poslední době?
Nevím, jestli mě to překvapilo, ale mám pocit, že kapely, který za moc nestály, se rozpadají a lidi, kteří v nich hráli, zakládají nový kapely, který jsou ještě hroší. Vědomí lidí se někam posouvá, ono to zdaleka neskončilo 17. listopadu. Vztahy mezi lidmi se mění, týká se to vlastně všech těch slavných kapel tady u nás. Nevím, jak to bude dál třeba s Lucií, ale v těch ostatních nezůstane kámen na kameni. Dávaly se dohromady v době, kdy se věci měly jinak, a teď to přestává fungovat. Vím, že to tam tak je, ale nejsem kompetentní k tomu, abych to zveřejňoval.

A ze zahraničí?
Ty kapely, který byly dobrý před rokem, jsou dobrý i letos a vydaly skvělý desky, třeba Skid Row neboMetallica.

A co třeba Extreme? V jednom rozhovoru v Melodii říkal David Koller, že je to tvoje parketa.
Vždycky, když David slyší něco tvrdšího, tak tvrdí, že je to moje parketa. Ale to tak není. Samozřejmě, že se mi Extreme líbí. Neberou mě ale kytaristé jako třeba Steve Vai nebo Satriani, na můj vkus to má „malý koule“, to jsou slaboproudý inženýři na kytaru. Třeba ten Bettencourt z Extreme, to je jasnej virtuóz, a ty koule to tam má.

Když jsme teď narazili na světové kytaristy – máš nějakého svého oblíbence, o kterém bys mohl říct, že je tvůj vzor?
Vzor, to určitě ne, protože kdybych měl nějakýho vzora, tak bych podle něj hrál na kytaru, a já se tím dost málo zabývám. Oblíbený mám, to jsou B. B. King, Hendrix a Page, ty mám rád. Já na tu kytaru zase tolik nehraju, spíš se snažím nad ní přemýšlet. Já ty lidi mám rád jako kytaristy, ale to, jak hrajou, spíše beru jako jejich názor. Já jsem línej naučit se třeba sólo od Hendrixe, proč taky? Ti mladší kytaristi, to jsou kopie těch starých, třeba Perry z Aerosmith je pod těžkým vlivem Jimmy Page nebo Slash… Ono je těžký objevit něco novýho. To je třeba vidět na těch lidech jako jsou Vai nebo Satriani, já z nich cítím takovej chlad, protože aby tomu nástroji technicky dali to, co chtějí, tak nestíhají to ostatní. Hendrix si třeba prošel všechny stavy narkomanskýho života a jednoho dne poznal, že leží hubou na dlažbě tak, že se jí dotýká zubama. Z tý muziky je ot pak cítit, ale Vai a ostatní jenom seděli doma a cvičili, samozřejmě všechna čest a klobouk dolů, ale ty koule to nemá. Já si to třeba i koupím, ale pak zjistím, že mě to nebaví. Slash, to je hrozně živelný, těžko říct, jakou roli tam hraje jeho dřívější závislost na heroinu, ale třeba Vai je abstinent… K tomu bych řekl ještě jednu věc. Předloni jsme byli na jednom z koncertů Monsters Of Rock. Hráli tam Poison, my to tady známe trochu jako sračku, ale muziku maj v krvi, asi jako všichni Američani. Potom hráli Aerosmith, z kterejch jsem se totálně posral, a když hráli Whitesnake a Vai tam honil ty svoje sóla, tak jsme v půlce odešli, protože nás to nebavilo.

Speciálně otázka na závěr: život hudebníka na turné…
Ten život muzikanta na turné, kterým jsem žil loni, už mě začal trošku nudit, protože – nevím, jestli to mám říkat, ale je to pravda, už jsem taky párkrát málem přišel o život, vypadlej z okna hotelu a tak, ale to byste mi stejně nevěřili. Je fakt, že jsme pár pokojů zlikvidovali, s tou Novou růží to bylo dost drsný. Tyhle věci vám budu vyprávět až tak za dvacet let, až to odezní. V poslední době spíš čtu a zabývám se filozofií, přemýšlím o ní ve spojení s náboženstvím. Snažím se o zodpovědnější přístup, není totiž žádný umění nechat za sebou zdemolovanej pokoj a haldu střepů z Jacka Danielse.

Ručičky hodin se nezadržitelně blíží k půlnoci a pomalu se naplňuje i dvanáctá hodina strávená ve společnosti obou dívek. Loučíme se tedy s Lucií i Alicí a poslední noci prvního měsíce letošního roku odjíždíme k domovu. Nad námi „in the sky“ svítí hvězdy a jedna z nich je i ta se jménem Lucie.

Text původně vyšel v Rock Reportu č. 4/1992.

Text: Radek Leitl, foto: Vladislav Maceo Duba, archiv Lucie, archiv Rock Reportu 
Témata: Lucie, Robert Kodym, Michal Dvořák, P. B. Ch., David Koller, Alice, Dan Bárta