ROZHOVOR | Martin Harich: Když dělám hudbu, dobíjí mě to. Žiji z toho, je to můj benzín

Maťo, potkáváme se opět na Václavském náměstí. Co pro tebe toto místo znamená?
Václavák je první místo, které si pamatuju z doby, kdy mi bylo tak třináct a přijeli jsme s našimi do Prahy. Říkal jsem si, že bych se sem chtěl někdy v budoucnu vrátit. Rok na to jsem se přihlásil do SuperStar. V kole nazvaném "Divadlo" jsme zpívali v Obecním domě. Tehdy jsem se byl projít za soumraku po Václaváku a říkal jsem si: "Tak jsem tu". Václavské náměstí je pro mě místo, které jsem prošel tisíckrát. Vždy tady někoho potkáš, pokaždé se tu něco děje, neumím si bez něj představit Prahu.

Příběh českého hitu: Martin Harich – Tichý večer

Scházíme se v září. Jaké jsi měl léto?
Půlrok jsem měl takový volnější, ale moje léto začalo dřív. Splnilo se mi jedno velké přání. Pandemie nám dovolila odjet na měsíc pryč, konkrétně do Dominikánské republiky, a žít tam. Nechodili jsme na turistická místa, užívali jsme si tamní krajinu. Měli jsme režim, kdy jsme půl den pracovali a pak teprve jsme měli volno. Chtěl jsem si dát nomádský měsíc, ale nešlo to, jak byly nasmlouvané termíny koncertů. V tom byly ty dva roky fajn.
Když jsem se vrátil domů, byl červen a vše se začínalo jemně rozbíhat. Šlo ale o takové spontánní akce, kdy byl kalendář prázdný, ve čtvrtek se zavolalo a domluvila se akce na víkend. Mnohdy to vypadalo tak, že jsem ještě ve středu neměl na víkend nic nasmlouvané a ve stejný týden v pátek už jsem odjížděl za čtyřmi domluvenými koncerty.

A co bylo dál?
Půlku července jsem strávil v Bukurešti, na cestě do Spojených států a druhou v USA, protože situace mezi Evropou a Amerikou je taková, že když chceš jet do Ameriky, musíš dva týdny strávit mimo Schengen. V Americe jsme dokončovali muzikál. V srpnu jsme hráli naplno, do toho jsme dodělávali album povstaleckých básní Karol Pajer – Utajený hrdina. První dva týdny v září jsme hráli v Rumunsku na festivalech. Na prvním jsme skončili na druhém místě z třiceti pouličních muzikantů. Těší mě, že se z pouličního hraní stává respektovaná odnož hudby, nabírá to na úrovni, stává se z toho subkultura a baví mě takové věci podporovat. Rumunsko má dobrou kulturní scénu a hraní na ulici je podle mě nejideálnější příležitost, jak si najít v době, kdy jsme přehlceni streamovacími službami, nové fanoušky.

A jak to vypadá se zmiňovaným muzikálem?
26. listopadu má Christmas Carol premiéru. Všichni se těšíme. Muzikál děláme v době, kdy i větší divadla končí. Byla pro mě radost na něm pracovat. Vyzkoušel jsem si novou roli, kdy jsem seděl za klavírem a učil lidi zpívat moje písničky a ještě navíc ve Spojených státech. Je to pro mě nová barva do duhy.

Není ti líto, že poběží jen krátce, když se jedná o vánoční muzikál?
Ani ne, chci dělat stále novou hudbu. Vyhovuje mi, že to poběží měsíc než aby to jelo nonstop a já bych tam musel být. Respektive nemusel, ale chci být u každé reprízy. Muzikál má licenci, příští rok se bude hrát v Connecticutu.

Hodně píšeš, loni jsi vydal dvě alba, každé stylově trochu jinde...
A letos ještě Karol Pajera. Nevím, čím to je. Baví mě to. Když nebyly koncerty, tak jsem prostě tvořil. Otáčím tu energii. Uvědomil jsem si, že když dělám hudbu, tak mě to dobíjí, žiji z toho, je to můj benzín. Často mám momenty, kdy si myslím, že danou věc stejně nikdo neuslyší. Ale pak se dokopu k tomu, že ji dodělám. Někdo se k ní v budoucnu třeba vrátí a pohladí ho na duši. To je hlavní impuls, proč tvořím. Jednou udělám něco ve slovenském jazyce, pak jedu buskovat, pak zase v angličtině. Je to takové moje perpetuum mobile.

ROZHOVOR | "Štěstí za nikým nepřišlo do obýváku před telku," říká Martin Harich

Vydal jsi také různorodé singly. Jeden z nich je ve stylu country, další a capella, třetí taneční...
Taneční věc vznikla tak, že mi napsal jeden rezidentní DJ Ministry of Fun a pražského klubu Epic, že se mu líbí, jak si razím cestu. Tím, jak mě baví hudba a snažím se ji pochopit a dát jí prostor, kdy kromě tvrdého metalu poslouchám naprosto vše. Řekl jsem si, proč to nezkusit, nepřičichnout k tomu. Vše vzniká přirozeně. Countryovka vzešla z mého pobytu v Americe a a capella byl dávný sen, kdy jsem chtěl mít píseň, ve které nebudou nástroje.

Teď zpět k nové desce. Proč právě Karol Pajer?
Narozeniny slavím 29. srpna, v den výročí Slovenského národního povstání. Před šesti lety mě oslovil Ľubo Horňák z kapely Elán, zda mu nenazpívám zhudebněné básně vojáka, který bojoval v druhé světové válce. Tehdy vznikla písnička Tichý večer. Tu jsem zhudebnil ve svých dvaceti letech. Natočili jsme k ní silný klip, v kterém hraji s tátou a dědou. Podpořilo to hloubku válečných básní a Marcela Herze. Poté mě oslovilo Múzeum Slovenského národného povstania, zda nezhudebním básnickou sbírku Karola Pajera, které vyšlo po celém světě asi jen deset kusů. Má ji jenom pár rodinných příslušníků. Dokonce ani v muzeu ji nemají v originále, poslali mi jen PDF.
Sednul jsem ke klavíru, za pár hodin jsem měl kostru melodií. Měl jsem je uložené v telefonu a přemýšlel jsem, jak je nahraji. První mě napadlo, že bych je nahrál s učitelem ze ZUŠky na klavír, ale to by bylo smutné. Chtěl jsem modernější produkci, trochu elektro prvky. Zrálo to šest let. Dřív jsem to nevydal proto, že zvuk a text si nesedly s tím, jak mě lidé tehdy vnímali. Měl jsem pocit, že mi to nikdo neuvěří. Ale byl to špatný pocit, teď se kvůli němu trochu hněvám, protože lidi, kteří psali básně během války, byli stejně staří jako já.

Podle jakého klíče sis vybíral básně, které zhudebníš?
Dostal jsem šest básní. Nejdřív jsem udělal jednu, pak se to rozvinulo na další a další. Neměl jsem hotovou Dúšky, nevěděl jsem, co s ní, neuměl jsem si najít ten správný výraz. Možná proto, že to trvalo tak dlouho, jsem se k ní vrátil. Jinak jsem zhudebnil úplně všechny.

Co tě překvapilo?
To, že když Karol Pajer emigroval, změnil i jméno na Karol Jankin podle své ženy. To jsem se dozvěděl až teď na výročním koncertě. Při premiéře zhudebněných básní za mnou přišla jeho rodina, měl jsem z toho husinu.

A co ti povídali?
Třeba tuhle příhodu. Měl jsem pocit, že hraji pro ně. Napsala mi na Instagram jeho praprapravnučka, že je na něj hrdá.

Bylo těžké vžít se do jeho básní?
Nebylo, to je na tom zvláštní. Když si přečteš text v relativně chladné verzi, kterou je obyčejný tištěný papír... Hudbu jsem napsal rychle. Častokrát jsem si musel věci pootáčet. Písnička musí mít refrén a formu a to básničky nemají, ale pracovalo se mi dobře.

To byla tvoje první zkušenost s cizími texty, že?
Ano. Bylo to prvně, kdy jsem takto pracoval s cizím textem. Předtím jsem to zkoušel taky, ale energicky jsem to neustál nikdy. Měl jsem pocit, že to není ono. Teď jsem neměl takový pocit. Netrvalo dlouho, kdy jsem se do toho dostal, přitom ten člověk zažíval úplně jiný pocity během vojny než my teď, kdy máme všechno.

Skládáš i pro jiné muzikanty. Pro koho například?
Teď jsem dělal písničku Petrovi Cmorikovi Na ceste, pak píšu pro jednu menší kapelu. Vybírám si srdcem, pro koho napíšu.

Ještě se vráťme k Americe, kam v poslední době často jezdíš za prací. Co tě tam překvapilo?
Když jsem tam byl sám, chodil na srazy starých aut. Byl jsem tam nejmladší, ale to nikomu nevadilo, bylo to super. Udělají si sraz, dají si barbeque na parkovišti, chodí kolem sebe a povídají si o motorech, autech. Je to totální změna, pro mě úplně jiný svět. Baví mě americké mikrosvěty, komunity. Líbí se mi, jak se umí pro něco nadchnout a žít tím.

Ty něco sbíráš?
Jako mladší jsem sbíral kytary, mám jich dvacet pět. Už mě to ale přešlo, nekupuju si nové. Pak jsem sbíral vinyly. Je to pro mě černé zlato, častokrát tam člověk objeví něco, co není online, ale pouze na těch platformách, často od kapel, které se nedostaly do celosvětové distribuce. Aktuálně sbírám zážitky, protože to je něco, z čeho v budoucnosti budeme všichni žít a budu je vyprávět rodině.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv Martin Harich
Témata: Martin Harich, Karol Pajer, Blue