ROZHOVOR | Megaphone: Rádi bychom v žánru indie-pop zakotvili a posouvali ho dál

Co vás vedlo ke změně zvuku, která se projevila na vaší druhé desce?
Bob: Asi víc věcí současně. Už delší dobu jsme přešlapovali na místě, chtěli jsme znít moderně, ale pořád jsme měli jen dvě kytary a basu a každej trochu jinej vkus – já vždycky pošilhával po indiečku a Tomáš spíš popu, soulu. Když jsem doma udělal něco produkčně košatějšího, tak to do kapely nešlo moc přenést, takže to úplně nedopadlo tak, jak jsem to původně zamýšlel. Změna nastala až s příchodem Honzy, se kterým jsme dokázali začít přemýšlet trošku jinak, a zároveň výrazně obohatit zvuk.

VIDEO: Megaphone natočili klip a pokřtili jej s Matějem Ruppertem

Honza: Po mém příchodu jsme chvilku tápali a snažili se najít společnou řeč. Jednu chvíli to vypadalo, že zase odejdu, protože jsem nosil nápady, ale v podstatě žádnej se nepodařilo dotáhnout. Pak se to ale zlomilo, když jsme začali spolupracovat s Bobem a společně se nám podařilo najít si svůj zvuk.

Zjistili jste, že po tom všem předchozím snažení, díru do světa funkem neuděláte?
Bob: Já jsem v tomhle trochu zaujatej, protože jsem funk nikdy moc nemusel a aktivně ho neposlouchám. Ale obecně by to možná s funkem i šlo, ale i ten se vyvíjí a musí znít současně, aby to nebyl jen revival dobrej na slavnosti burčáku a levandule v Horní Cerekvi. A to se nám nedařilo, proto jsme od Gift Shopu vydali jen pár dalších singlů.
Honza: Funkem pořád díra do světa udělat samozřejmě jde! Důkazem jsou třeba Vulfpeck nebo Scary Pockets. Akorát už dneska zní trochu jinak. Klasickým 90´s kytarovka-funk zvukem á la Wohnout už to dneska podle mě nejde.

Aktuálně jedete na vlně indie popu, což vás ale na druhou stranu vlévá do moře stovek podobných a zaměnitelných kapel. Neubralo to na vaší osobitosti?
Bob: Tohle už jsem párkrát slyšel, ale asi úplně nevím, který stovky indie pop kapel v České republice máte na mysli. Já jich teda moc zajímavých neznám a docela bych byl rád, aby jich stovky byly, protože to by znamenalo, že je tady silná indie scéna a do tý bychom strašně rádi zapadli. Mně přijde, že u nás indie pop nebo rock skoro nikdo neposlouchá, ani nedělá. A to jsme chtěli změnit.
Honza: Mně zase přijde, že jestli tu bylo něčeho hodně, tak spíš funkovejch kytarovek. Byla to taková vlna - v jiný vlně tu zas každej hrál ska, předtím zas grunge. Indie-pop mi přijde, že je proti tomu dost minoritní. Kapel, který se tomu nějak systematicky věnují, je na naší scéně teď tak pět až deset. Víme to, protože se snažíme si s nimi domlouvat koncerty.

Ale kapelu netvoříte jen vy dva. Byli všichni členové ztotožněni s tím, že musí dojít ke změně? Dokázali jste se sjednotit s myšlenkou, kam to nasměrovat? Nevadí Tomášovi, že se kytary upozadily? Stál u zrodu předchozích písní, nyní Boba autorsky doplňuje Honza. Nepřijde si jako na vedlejší koleji?
Bob: Tomáš je největší tahoun Megaphonu. Vždycky měl největší ambice, sny a očekávání a dokázal nás zmobilizovat k tomu, že už v začátcích naší "kariéry" jsme si zahráli na dost slušných akcích. I přestože Tomáš má určitě radši funky kytary než synťáky, tak sám viděl, že nám trochu ujíždí vlak a je potřeba s tím něco udělat. A i v tomhle žánru dokáže vymyslet fakt super vyhrávky s jeho signature palm mutem. (smích)
Zezačátku to pro něj určitě bylo těžký a nebyl úplně přesvědčenej, ale teď, když je vidět, že nás hrajou rádia, máme spoustu pozitivních ohlasů na desku a teď i naši novinku Neon Blood, myslím, že je spokojenej. Tomáš má rád výsledky! Což platí i pro zbytek kapely, kterej ale nikdy tolik významně do skládání a směřování kapely nezasahoval.

Nebyla to jediná změna v obsazení kapely, vyměnili jste i bubeníka. Co bylo příčinou odchodu Zdeňka? Vytíženost? Nebo se neztotožňoval s přeměnou?
Bob: Zdeňkovi změna stylu určitě sedla a bavila ho, ale bohužel od půlky roku 2019 jsme už odehráli pomalu víc koncertů se záskoky než se Zdendou kvůli jeho dalším aktivitám. Díky Marto! (pozn. redakce: Zdeněk nyní hraje s Martou Jandovou) A není většího pekla, než zaučovat na zkouškách záskoky místo skládání novejch věcí. Takže jsme se kamarádsky dohodli. Zdenda nám dohodil Libora a všichni jsme šťastný. Jinak jsme se Zdendou furt kámoši a jsme moc rádi, že kapelou prošel, protože ji určitě pomohl posunout minimálně o metr vejš.
Honza: S každým má ta kapela trochu jinou chemii. Zdenda je takovej pedagog a hračička, Libor je zas trochu blázen. Navíc se směje mým fórům a takovejch lidí je málo. (smích)

Zakopání nikdy neexistující válečné sekery

Dříve jste měli i doprovodné vokalistky, které s vámi ale už nejezdí. Je to proto, že mají rodiny, jiné hudební projekty, nebo kvůli něčemu jinému?
Bob: Rád bych řekl, že to bylo kvůli jejich rodinám. Ale bohužel, pravda je jiná. Celkem chladnokrevně jsme holky z kapely vyšoupli. Bylo to z čistě pragmatických důvodů. Už nám to prostě k novému stylu nesedlo. Takže jsme se dohodli, že tenhle model už je prostě obsolete, a že už jejich služeb dále využívat nebudeme. Ale stejně jako se Zdendou, naše přátelství to nijak nepoznamenalo a na důkaz zakopání nikdy neexistující válečné sekery jsme Elišku obsadili do role v klipu Don’t Be Late. Petře ještě revanš dlužíme.

Bobe, i váš zpěv mi přijde krapet jiný, než jaký si ho pamatuju z dřívějška. Věnujete se mu nějak speciálně?
Bob: Ne, ale jsem do toho kapelou výrazně tlačen, takže budu muset začít. Dřív jsem zpíval hodně naplno a moc jsem si nehrál s dynamikou. Trochu jsem zapracoval na falzetu a taky jsem zjistil, že to používání bránice asi fakt není úplně k zahození.

První album Gift Shop nebylo přímo koncepční deskou, u In Time je tomu naopak. Název desky není nahodilý - společným pojítkem písní je motiv času. Byl to od začátku záměr, nebo to vzniklo samo?
Bob: Byl to záměr, chtěli jsme tomu dát něco navíc. V podstatě je pro nás docela zásadním tématem, všichni máme spoustu rozličných povinností a čas je něco, čeho se nikomu z nás úplně nedostává.

Jedná se o trvalou změnu? Nebo jde jen o mezistupeň toho, kam to všechno chcete směřovat?
Bob: Rádi bychom v tomhle žánru zakotvili a posouvali ho dál.
Honza: Já se vždycky pro něco nadchnu, a pak to je strašně slyšet v tom, co nosím za věci. Měl jsem Muse období, pak Wombats období, a tak dále. Teď zrovna jedu trochu synthwave. Takovej ten retro, ale zároveň moderní zvuk - každý ho zná z Blinding Lights od Weeknda. Ale člověk musí trochu držet nějakou kontinuitu, takže nějakej vývoj určitě bude, ale asi nepůjde o úplně dramatický obrat.

Jste jedna z mála českých kapel, snad i jediná, která nazpívala song v norštině, respektive jste singl Lumber přezpívali do norštiny. Co vás k tomu vedlo? Proč právě tento jazyk? Chtěli jste být „světoví“ a zkusit štěstí za hranicemi?
Bob: Ne ne, světovost za tím nehledejte. Klip totiž vymysleli dva norští kreativci, kteří byli zrovna v České republice na stáži. Jeden z nich nám song přebásnil do norštiny a nám to přišlo jako taková blbůstka, která by mohla přitáhnout pozornost. Nepřitáhla.

Vy jste se na sebe snažili upozornit i dříve, ať už provokativním klipem Rosie, ve kterém bradavky zakrývaly kreslené oči, nebo v Dancin' Shoes, kde měl hlavní hrdina místo rukou chodidla. Do aktuálního Neon Blood jste zakomponovali retro propriety a vzpomínky na dobu minulou. Myslíte si, že je důležité v dnešním přehlceném světě hudby na sebe nějakým způsobem strhnout i nehudební pozornost?
Bob: Byl bych strašně rád, kdyby to důležité nebylo. Rád bych lidi oslovoval jen svojí kvalitní tvorbou. Ale je potřeba to k těm lidem nějak dostat a mít zábavnej klip je jedna z cest. Máte pravdu, že Dancin' Shoes a Rosie jsou úmyslně tak trochu za roh, aby to upozornilo. Ale Neon Blood je čirá radost, nulovej budget a naprosto žádnej kalkul – tenhle klip, to je Megaphone team spirit v té nejčistší podobě.
Honza: Navíc to je celý dost dílem náhody. Původní Bobova myšlenka byla, že každej natočí sebe doma s textem a bude mít nějaký dobový rekvizity kolem sebe, a pak to nějak postříháme. Ale logisticky by to bylo náročný. Bylo by potřeba si předávat jeden foťák, aby to všechno mělo stejnej obraz. Pak padaly míň nebo víc komplikovaný návrhy. Nakonec jsme to udělali logisticky úplně jednoduše - ve zkušebně za dvě dopoledne a technicky kompromisně: před green screenem za čtyři stovky z netu, protože zkušebna není úplně vizuálně lákavý prostředí.

Chápu to správně, že teď přistupujete celkově jinak ke svým klipům, do kterých dáváte více sebe? Co vás k tomu vedlo, že si je radši uděláte podle svého gusta?
Bob: Asi to, že i když jsme měli v minulosti dobré náměty na klip a realizace se vždycky vydařila, tak očekávání byla ještě trochu vyšší, a zároveň to vždycky vyznělo trochu jinak, než jsme si představovali. A jelikož už máme nějaký zkušenosti, schopnosti a vybavení, tak se čím dál víc pouštíme do věcí sami. Platí to nejen pro klipy, ale i pro muziku. Čím dál větší část toho, co slyšíte ve finálním songu, vznikala už u nás doma.
Honza: Celý Megaphone jsou dost DIY. (pozn. red. z angličtiny "udělej si sám") Světla, co používáme, to je taky totální domácí bastl, jak říká Bob. Velkou část hudební produkce děláme sami. Takže i tenhle klip jsme si prostě zkusili natočit a sestříhat sami. Finančně to teda zas nebyla taková hitparáda, protože Bob to použil jako výmluvu koupit si novej střihací program, ale na to už se historie neptá. (smích)

VIDEO: Megaphone chtějí novým singlem zaujmout v různých jazycích. Zpívají i norsky

S novými písněmi jste se dostali do rádia. Když se slyšíte v éteru, je to dostatečná satisfakce za ty roky snažení na klubové scéně?
Bob: Musím říct, že pro mě je to fakt top. Mít songy v rádiu, a k tomu si zahrát na dobrých žánrových akcích a festivalech, to je to, proč to děláme. Letos jsme to zas trochu posunuli, když jsme si zahráli na Koncertu pro budoucnost k oslavě 17. listopadu. Ještě teď jsem z toho nadšenej a moc děkuju pořadatelům, že si nás vybrali.
Honza: Je to trochu dolů a nahoru - nevyšly nám Colors, kam chceme, a kde už to vypadalo, že nás vyberou, ale nakonec to neklaplo. Ale zase vyšlo předskakování Benu Cristovaovi v Loděnici, Koncert pro budoucnost, rádio. Doufáme, že v budoucnu tam toho padne ještě víc!

Vám se podařil i poměrně husarský kousek, když singl Don’t Be Late zaznamenal mezinárodní úspěch. Oslovil vás moderátor show Passport Approved, kterou přebírá 70 stanic po celém světě. Jak se to stane, že si vás všimne? Mělo to pak nějakou odezvu? Ozval se vám někdo na základě této zmínky?
Bob: Ne.
Honza: Vyvolalo to obrovskou odezvu, zejména v Peru. Než jsme měli klip k Don't Be Late, tak jsme měli na Youtube jenom audio s takovou vizualizací a pod ním byly asi dva komentáře ve španělštině. To jsme bohužel nahradili reálným klipem, takže naše latinsko-americká sláva tím skončila v propadlišti dějin.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv kapely
Témata: Megaphone, In Time, Gift Shop, Don´t Be Late, Neon Blood