ROZHOVOR | Ondřej Ruml: Našel jsem Rumla, kterého jsem hledal. Při tvorbě si zakazuji uvažovat nad tím, jestli to budou hrát rádia

Vydal jste nové album Vždycky to tu bylo. Co byl prvotní impuls pustit se do tvorby nových písní?
Hlavním impulzem byl tvůrčí přetlak. Po asi šesti letech od posledního alba jsem cítil, že mám konečně zase materiál, který můžu zpracovat. Zároveň, i díky tomu, že dcera začala chodit do školky, jsem najednou měl možnost se trošku nadechnout a přemýšlet, co s volným časem.

Ondřej Ruml interview: Když musíš dělat věci tak, aby se líbily druhým, je to cesta do pekla

Jak byste tohle album představil?
Od mého prvního sólového alba Proměna je tohle další album, kde jsou původní písničky, které jsme tvořili spolu s producentem Igorem Ochepovským. Chtěl jsem udělat něco, co jsem ještě nikdy neudělal. To znamená jít do vod elektropopu nebo víc alternativního směru. A možná i do trochu temnějších zvuků, které nejsou tak pozitivní, jako tomu bývalo v minulých letech. Nebál jsem se jít do věcí, které můžou být něčím možná hrubé nebo temné.

Je nutné, aby se album lišilo od toho předchozího?
Nemyslím si, že je to nutné, ale spíš je to věc, která se děje přirozeně. Protože alespoň já to tak mám. Snažím se neustále někam jít a objevovat něco nového, co jsem ještě do té doby nedělal, neslyšel nebo neviděl. Taky tím, jak člověk stárne, se na některé životní události, situace a témata dívá jinak než před deseti, patnácti lety. Tak i tohle způsobuje, že hudební styl nebo vyjadřovací způsob se mění.

LIVE: Ondřej Ruml neměl chybu, vzdal hold Ježkovi a jeho jazzovým kumpánům

Takže když si poslechnu tohle album, budu vás znát?
Je tam hodně písniček, které vycházejí, byť třeba ten text jsem nepsal celý já, z mých životních zkušeností nebo událostí. Myslím si, že těch témat, o kterých se dá psát, zase tolik není. Když se podíváte na texty různých zpěváků nebo básníků, často se tam objevují témata, která se v něčem shodují a prolínají se. Proto si myslím, že když pak interpret zpívá klidně i cizí text, musí ho pojmout za svůj, aby to bylo uvěřitelné. Na většinu textů se dá aplikovat: „Tohle já přece znám, tohle jsem zažil.“ Do každého textu, který člověk vidí nebo slyší, i když ho nepsal, si může projektovat sebe.

Není nutné, aby o sobě člověk hlásal do světa všechno

Je pro vás důležité, aby hudba byla upřímná, nebo si naopak něco chcete schovat pro sebe?
Člověk musí být bezpochyby upřímný. Jinak to posluchač nebo divák pozná. To je tak v každém umění. To, co je ryzí, jde z vás, co myslíte smrtelně vážně a stojíte si za tím, má pak šanci mluvit dál k posluchačům nebo divákům. Zároveň není nutné, aby o sobě člověk hlásal do světa všechno. Člověk může mít tajemství, ale v tom, co dělá a s čím se rozhodne jít před lidi, by měla být naprostá upřímnost.

Najdeme ve vašich písničkách i odpovědi na nějaké otázky?
Je to možné. Já se nechci pouštět do rozboru těch textů, protože si myslím, že stojí za to to nechat tak, aby si to každý probral po svém.
Třeba kapela J. A. R., které jsem velký fanoušek, má zajímavé texty, dadaistické, mnohoznačné, a přitom nevysvětlovala, co to znamená. A přesto se to lidem líbí. Já jsem měl to štěstí, že jsem s nimi mohl vystupovat a zpívat texty za Dana Bártu. Párkrát jsem se jich ptal, o čem vlastně jsou. Byl jsem překvapený, že to je úplně něco jiného, než jsem si myslel, když jsem to poslouchal jako kluk. Takže si myslím, že to může mít takový opar tajemna. Proč ne?

Nevadí vám, když si posluchači interpretují vaše texty úplně jinak, než jste původně zamýšlel?
Pro mě je důležité, aby si to posluchač během poslechu vůbec nějak interpretoval, ale nepotřebuji, aby ta interpretace byla stejná jako moje. Příkladem budiž třeba tvorba Davida Bowieho. V divadle Komedie hrajeme už asi šestým rokem muzikál Lazarus právě od něj. Ten muzikál je složený z dialogů, monologů a písňových textů, které na první poslech nemusí dávat ucelený smysl a mohou působit nejednoznačně. Pro někoho, kdo hledá jasný význam a jednoznačné vysvětlení, to může být matoucí. Ale myslím si, že tohle je právě výsada umění. Netrvám na tom, že všechno musí být jasně vysvětleno a řečeno. Můžou tam být věci, které nechávají otázky, nebo jen pocit, a už ten pocit sám o sobě stačí.

Myslíte si tedy, že text je důležitější než melodie?
Když jsem začínal zpívat jako kluk, texty pro mě důležité nebyly. Melodie byla důležitá. Kolikrát jsem zpíval anglické písničky a vůbec jsem nevěděl, o čem jsou. Ale jak jsem se hudebně vyvíjel, dostal jsem se k písním, kde byl text nesmírně důležitý, a vědět, o čem je, a co tím chci říct, bylo bezpodmínečně nutné. Třeba písně Michala Horáčka a Petra Hapky. To jsou písničky, kde byl text snad dokonce první, a až pak přišel Hapka a zhudebnil ho. My jsme na tom albu pracovali ve většině případech taky takhle.

Z dětské písničky maďarská lidovka. Ondřej Ruml bavil Hodonín

Co to znamená?
Dvě nebo tři písničky jsem dostal hotové od kamaráda a jen jsem je zaranžoval. Ale sedmdesát procent písní na tom albu, které jsme tvořili s Igorem, jsme tvořili na hotový text. Myslím si, že tenhle způsob tvorby má své výhody, protože se vám nemůže stát, že tam budou slova, která byla napsána jen proto, aby zaplnila hezkou melodii. Pak text sklouzne do banalit, nevejde se rytmicky nebo je cítit, že je to šroubované, protože tam byla potřeba další fráze.
Jsem zastáncem toho, že text by měl být při tvorbě písní první, ale není to dogma. Existují krásné, slavné skladby, kde byla nejdřív melodie a text přišel až potom, nebo vznikal souběžně.

Z umělé inteligence strach nemám

Když tedy vycházíte z textu, který je pro vás prioritní, nepřemýšlel jste nad mainstreamovější melodií?
Já ani nevím, co je mainstreamovější. Už dávno jsem se smířil s tím, že pravděpodobně nikdy nebudu mainstreamový ve své vlastní tvorbě, protože to neumím. Dělám to tak, jak to cítím v daný moment, a vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli to někdo bude nebo nebude poslouchat.
Samozřejmě nechci tvrdit, že mi to je úplně jedno, to bych byl sám proti sobě. Přeji si, aby na moje koncerty chodili lidé a aby desku poslouchali, aby mi napsali, co se jim líbí nebo nelíbí. Ale během tvorby si zakazuji uvažovat nad tím, jestli to budou hrát rádia. Kdybych takhle uvažoval, pravděpodobně bych z té tvorby nebyl šťastný.

Tvoříte pro tvorbu samotnou?
Přesně tak. Ten tvůrčí proces sám o sobě je něco, bez čeho si myslím, že jako umělci nedokážeme být. Nedá se ničím nahradit. Teď je velké téma AI, spousta mých kamarádů o tom mluví a diskutujeme o tom. Říkají mi, že ji nepoužívají přímo k tvorbě, melodii si napíšou sami, ale pak je pro ně zajímavé zadat AI, aby ten surový nápad nebo demo nějak zaranžovala a udělala z toho skladbu. Zadávají tam metriky, styl a tak. A pak říkají, že je to skvělé, že to zní perfektně, profesionálně, že jim to ušetřilo spoustu práce. Ale já vždycky říkám, dobře, ale ukradlo ti to ty tři nebo čtyři dny, kdy nevíš, co s tím, jsi nervózní, naštvaný, a pak tě něco napadne, třeba o půlnoci, a najednou máš radost, že se to povedlo. Nebo se s někým hádáš, jak to udělat, a ten proces, i když je nepříjemný, je vlastně podstatou života.
Já nejsem militantní odpůrce AI, protože to bych se jen trápil. Říkám si, že co nemůžeš změnit, tím se netrap. A AI je teď něco, co změnit nejde. Je to tady a ekonomický tlak je tak velký, že to lidé budou používat. Ale na obal desky jsem tak trochu v nadsázce napsal, že při tvorbě a nahrávání tohoto alba nebyla použita AI. A vlastně jsem na to hrdý. Na to, že jsme se dohadovali, hádali, že jsme některé věci vyhodili, jiné třeba pětkrát předělávali. A myslím si, že pak si toho člověk víc váží. Když ví, že ty písničky opravdu napsal.

Cítíte se bez používání AI ve své tvorbě spíš ve výhodě, nebo v nevýhodě?
Myslím si, že to určitě způsobí velkou revoluci a bude to svým způsobem boom, exploze tvorby. Najednou bude každý schopný natočit si album. Zároveň si myslím, že zákonitě se to za pár let dostane do bodu, že lidé budou vyhledávat ryzí koncerty a ryzí umělce, u kterých bude prostě evidentní, že s AI nemají nic společného.

A jak to rozlišíme?
Půjdeme na koncert a uvidíme živé lidi, jak hrají. Samozřejmě je možné, že někdo AI použije a nepřizná to. Ale mám pocit, že to většinou poznám i z těch melodií. Třeba K-pop, to je podle mě teď jedna z nejvyšších forem popu, a je to udělané tak dokonale, že je možné, že na tom AI má podíl. Nevím. Ale je to možné. Je to opravdu eticko-existenciální téma.
Já z toho strach nemám. Pořád věřím sám sobě a svým schopnostem. Některé věci jsou nepřenosné. Ten pocit, když jste v klubu nebo v divadle a je tam sto, dvě stě, tři sta lidí a vytvoří se tam zvláštní, téměř meditativní atmosféra, kdy cítíte, že každý jednotlivý člověk je s vámi a vy s ním, a to se nedá synteticky vytvořit. Ta sounáležitost a energie mezi lidmi a vámi se uměle vytvořit nedá.
Ivan Trojan zrovna teď nedávno někde řekl: „Neporazitelní jsou, myslím, nadprůměrný film se silným tématem, ale přišli jsme v době enormního odlivu diváků. Vím, že už je na Netflixu, kde má velmi dobrou sledovanost, ale i tak mám za to, že sdílená radost ze společného sledování v kině je nenahraditelná.“ A to je přesně ono.

RECENZE: Ondřej Ruml za novou desku na hubu rozhodně nedostane

Mělo by pro vás smysl tvořit, i kdyby vaši hudbu nikdo neposlouchal?
Jako kdybych třeba žil na nějakém pustém ostrově a věděl bych, že moje hudba se nikam nedostane, bylo by tam studio, jestli bych to dělal… Je pravda, že odezva, to, že to můžete pustit nejdřív někomu z rodiny, pak svým kamarádům, a pak to šoupnete na YouTube nebo na streamovací platformy, tak je to vlastně… člověk to chce. Člověk chce, aby to někdo slyšel a něco vám k tomu řekl třeba.
Ale asi bych si tvořil pro sebe i tak. Protože ten tvořivý proces je zábavný. Člověku dělá radost, když se mu to povede. Já jsem vždycky první svůj posluchač.
Když jsme s Igorem Ochepovským měli už udělanou kostru písničky a já to měl nazpívat, snažil jsem se to nazpívat tak, jako by to bylo přímo naostro na album. A je pravda, že mnoho těch věcí, které jsem nazpíval v momentě, kdy ta písnička vznikala, tam zůstalo.
Pak večer, když jsem šel domů, schválně jsem nejel tramvají nebo autobusem, abych mohl jít pěšky a pustit si to do sluchátek. Těšil jsem se z toho, jakou jsme udělali pěknou pecku. Ale je pravda, že tam někde vzadu jsem měl i takový pocit, že se těším, až to někomu pustím.

Nemá smysl dělit věci na komerci a umění

Považujete tohle album za zlomové?
Tohle album je zlomové určitě. Mám pocit, že jsem našel Rumla, kterého jsem dlouho hledal. Taky už jsem se nabažil eklektických období, kdy mě bavilo hlavně loopovat a hrát si s hlasem. Nebo kdy jsem měl pocit, že se chci věnovat hlavně jazzu nebo swingu s big bandy. Mám dojem, že tohle období je pro mě nejdůležitější v mém tvůrčím životě. Našel jsem svůj směr, cestu, po které teďka chvíli půjdu. Už se i domlouváme s Igorem, že začneme pomalu pracovat na dalším albu, protože nám to trvá i dva tři roky, než vznikne.

Je na albě Vždycky to tu bylo i něco, na co byste si dříve netroufl?
Na tomhle albu je hodně věcí, které jsou něčím osobní. Třeba první píseň Viděl jsem jde hodně na dřeň. Hodilo by se říct takové to klišé, že je to moje osobní zpověď. Nechci to tak úplně říkat, ale něco na tom asi je.
Pak tam je třeba písnička Na odvrácené straně ticha, to je zhudebněná villonská balada Michala Horáčka. V ní se objevuje pocit, který někde v sobě mám, ale styl hudby, který jsem doposud dělal, nenahrával tomu, abych ho ventiloval. Tady jsme si to mohli dovolit, protože jsme byli svobodní jako autoři a tvůrci. Dělám si tam trošku legraci z lidí, co moc mluví, z davu, třeba z fotbalových fanoušků, z takových lidí, co řvou na stadionu nebo kdekoliv. Mě baví se do toho vcítit a chvíli dělat, jako bych tam byl. Tyhle věci bych si třeba v country nebo ve swingu dovolit moc nemohl, ale tady to je jedno.

Vy se kromě tvorby vlastní hudby věnujete i dalším aktivitám. Nakolik svobodně se v tom cítíte a nakolik to tak být musí, abyste obstál v konkurenci?
V branži, ve které se pohybuji, je potřeba, aby člověk našel balanc mezi uměním a obživou. Podle mě nemá smysl dělit věci na komerci a umění. Protože všechno je svým způsobem umění. I vytvořit dobrou komerci je umění.
Například k-pop, Marek Ztracený nebo třeba moji oblíbení Chinaski. Oni si podle mě třeba nejsou vědomi, že by dělali komerci. Oni to dělají naprosto vážně a se vší poctivostí sami k sobě. Tvoří písně, které jim připadají důležité a mají je rádi. A to, že se to setkává s velkou odezvou publika, je samozřejmě přidaná hodnota a je to dobře.
Myslím si, že rozdíl mezi komercí a uměním vlastně není. To jsou jen škatulky vytvořené kritiky nebo nějakými rádoby hudebními vědci a výzkumníky umění. Ale já to mám prostě takhle.

ROZHOVOR | Michael Viktořík: Musíme něco natočit, aspoň singl, aby to byli noví J.A.R.

Myslíte si, že je pro umělce nutné, aby kromě vlastní hudby dělali i něco jiného?
Nevím. Já to mám tak, že musím dělat víc, protože kdybych měl dělat jen na desce, tím se neuživím. Ale nepřijde mi, že bych někdy dělal něco, o čem bych nebyl bytostně přesvědčený, že je správně.
Třeba mám rád plesy a rád na nich zpívám. A nevím, proč by mi to mělo vadit nebo proč bych se za to měl stydět. Fakt nevím. Samozřejmě, někdy tam přijedu a zpívám a lidi netancují, nebo jich je málo, nebo na plesech se třeba málo tleská. Někdy zazpíváte písničku a ozve se vlažný potlesk. Protože tam není tolik důležité, kdo co zpívá, ale aby se na to dalo dobře tancovat. Nebo když si vás na vánoční večírek pozve firma. Zaměstnanci se tam setkají, všichni se tam ožerou a vy k tomu máte vystoupení, tzv. kulturní vložku, aby měli pocit, že tam byl někdo kvalitní. Oni to stejně pak neposlouchají nebo si k tomu povídají. Jenomže já jako interpret za to pak dostanu dobře zaplaceno. A potom si z těch peněz zaplatím nájem, jídlo, třeba i dovolenou, můžu zaplatit školné dětem, a hlavně za to můžu natočit album, které chci. Bez diktátu jakéhokoliv zadavatele nebo firmy, která to platí. Takže pokud někdo tvrdí, že tohle je špatně, tak asi nevidí ty souvislosti.

Jak zvládáte balancovat tolik závazků?
Čím jsem starší, tím to je horší. Balancovat je vždycky těžké. Ale člověk to musí zvládnout. Šoubyznys není pro každého. Často si vnitřně musíte vyhodnocovat věci a dokázat si je zdůvodnit, odpouštět, nebrat si věci osobně. A jít si furt za svým. Nekoukat se doprava doleva a jít furt za svým, za tím, co mám rád.

Jak plánujete dostat svoji novou hudbu mezi lidi?
Mám radost, že se to album podařilo, protože jsem udělal riskantní krok. Natočil jsem album, které se úplně vymyká mým dosavadním stylům, ve kterých jsem se pohyboval a které lidi ode mě znají.
Třeba mám úspěšnou písničku v rádiích, jmenuje se Hádej. Je to skladba z pohádky Dvanáct měsíčků. Logické by bylo, kdybych udělal dalších devět takových písniček. Podobných, hezkých, zamilovaných nebo zvučných. Ale já jsem šel úplně opačně. Udělal jsem album, které lidem, kteří mají rádi třeba speciálně tuhle písničku, asi bude připadat něčím těžké. Nebo možná je překvapí ta hloubka nebo až temnota. Ale já jsem to potřeboval udělat, chtěl jsem to tak udělat a teď vlastně potřebuji to album dostat mezi lidi, a jsem zvědavý, jak se mu bude dařit.

Chystáte se s novým albem i na turné?
V létě pojedu s kapelou Chinaski na jejich turné po amfiteátrech jako jejich předskokan. 15. července budu mít koncert na druhé největší stage v rámci festivalu Colours of Ostrava. Těším se, že snad takhle postupně budu lidi zvykat na to, že tady je teď Ruml, který dělá tohle.

Předchozí vláda pokládala červený koberec té současné

Jak vnímáte současné dění v kultuře?
Předchozí vláda, kterou jsme zvolili my, respektive já a moje sociální bublina, celé své volební období pomalu pokládala červený koberec těm, co jsou tam teď. A já se proti tomu můžu ohrazovat, můžu být rozčílený, naštvaný, chodit na demonstrace, ale to je tak všechno, co proti tomu můžu udělat.
Nejsem z toho nadšený, protože se tam odehrávají věci, které jsme mohli tušit už dávno. Je tam náklonnost k Rusku, je tam slovenská a maďarská cesta, snahy o zestátnění rozhlasu a televize. A já budu jenom doufat, že to dlouho nevydrží. Ty čtyři roky jsou ale relativně dlouhá doba, a za tu dobu toho můžou napáchat docela dost. Takže nezbývá než si přát, aby to tak nebylo. Nebo si přát, aby to bylo skvělé, aby to bylo zase dobré.
Můžete chodit na demonstrace, přesvědčovat své okolí, lidi v rodině, kamarády, o kterých víte, že jsou na té druhé straně, snažit se jim ty věci trpělivě vysvětlovat. Nehádat se, ale trpělivě vysvětlovat. To je tak bohužel asi všechno, co s tím můžete dělat.

VIDEOROZHOVOR | Roman Holý: J.A.R.? Prožili jsme krásný chvíle, tím bych to téma uzavřel

Nějaký čas jste zpíval v J. A. R. Co říkáte na vstup Oty Klempíře do politiky?
S Otou byl zásadní problém ten, že to nikomu neřekl. Bylo to překvapení i pro lidi v J. A. R., protože netušili, že půjde do politiky. Vadilo jim, jak se posledních pár měsíců vyjadřoval, byla cítit náklonnost ke straně, za kterou pak kandidoval. Ale myslím si, že když je člověk členem nějakého uskupení, které je takhle zásadní a dobré přes třicet let, tak by bylo slušné jim to říct aspoň půl roku dopředu, když už ví, že to chce udělat. To si myslím, že by bylo férové.
On to neudělal a teď je tam a je cítit, že mu v tom asi taky není úplně komfortně a je mi to líto. Nemůžu mluvit za kluky, ale kdybych měl pojmenovat ten bazální pocit, jak se kapela cítí, je to hlavně to, že je to všem strašně líto a je to strašně smutné.

Cítíte dnes větší tlak nebo nutnost vyjadřovat se k veřejnému dění?
Já cítím spíš nutkání se vyjadřovat, když už, tak k lidské povaze jako takové, ale abych střílel do motoristů nebo do Okamury… Nevím, jmenovitě si myslím, že si to tihle šíbři nezaslouží. Oni cílí na nejbazálnější lidské pudy, jako je strach, závist, touha po moci, po penězích, po majetku.
Na tohle oni cílí, to je legitimní, regulérní věc, se kterou může každý vyhrát volby. Já prostě přijdu, stoupnu si k mikrofonu a budu křičet, mocipáni vás podvedli, všichni to dělali jenom pro prachy, ale já jsem první, kdo to s vámi myslí dobře. A když bude dostatečně přesvědčivý rétor, normálně to zafunguje. Vždycky to fungovalo. Oni vás podvádějí a já s nimi zatočím. Vy se máte špatně, já to vím, já vám rozumím, a já zařídím, abyste se měli líp. Vnucují lidem, že se mají špatně, že ti nahoře je okradli, oni tomu uvěří, a tak dále.

A může být takhle přesvědčivá i hudba nebo umění?
Ono je. Teď jsem například byl v Albertině ve Vídni podívat se na originály impresionistů. Jsou tam Monet, Van Gogh, Degas, je tam i Picasso a spousta dalších. A bylo tam plno. A to je právě třeba důkaz. Lidé chtějí vidět ta díla na vlastní oči. Jako kdyby z nich něco dýchalo. Jako kdyby z nich šla skutečná energie. Umění dokáže být nejen takhle přesvědčivé, ale navíc i povznášející a takhle pak působí na lidi.

Zpracovala: Gabriela Zárubová, foto: Matěj Fendrich, Nguyen Phuong Thao, Valeria Semenová
Témata: Ondřej Ruml, Igor Ochepovsky, J.A.R., Oto Klempíř, Vždycky to tu bylo, AI, elektro pop, alternativní hudba