ROZHOVOR | Petr Hataš: Se Sofianem Medjmedj to byl totální „match“. V Česku je spousta šikovných bubeníků. Chci jim dát v pořadu Drum Space prostor

Aby tě naši čtenáři iREPORTu trochu poznali… Jak ses vůbec dostal k bicím?
Skrze svého tátu, který hrál na bubny. Už když jsem byl v kočárku, jezdil jsem s ním na zkoušky. Poslouchal jsem Metalliku, Slipknot a další a zhlédl jsem se v tom a chtěl jsem začít hrát. A rodiče mě v tom podporovali. Hned mě poslali k soukromému učiteli do Chebu.

LIVE: Dvě alba, jeden večer. Ben Cristovao a Sofian Medjmedj vyprodali O2 universum

Pamatuješ si moment, kdy jsi poprvé usedl za bubny?
Nepamatuju, ale mám to doma na fotkách. Jsou mi na nich asi dva roky, já sedím u malých bubínků a bouchám do nich.

A kdy jsi začal vnímat, že bys u bubnů chtěl zůstat? Nikdy tě nemuseli nutit trénovat?
Víc jsem to začal vnímat, když mi bylo asi pět. Věděl jsem, že chci hrát a nechci dělat nic jiného. Ale jasně, měl jsem taky nějaké momenty. Hlavně když mi táta řekl, že když jsem se pro ty bubny rozhodl a budu chodit k soukromému učiteli. Byla chvíle, kdy jsem si říkal, že už tam nechci.

To cvičení tedy bylo hodně intenzivní…
Dost. K soukromému učiteli jsem začal chodit v šesti a trvalo to do mých asi třinácti let. Ale musím říct, že jsem se za tu dobu naučil nejvíc a doteď z toho čerpám. Rozhodně to stálo za to. Jsem rád, že jsem se toho nepustil.

Jak často jsi trénoval?
Zhruba šest hodin denně. V podstatě hned, kdy jsem přišel ze školy. Vlastně jsem kolikrát do školy kvůli bubnům ani nešel. Jezdil jsem na střední do Chebu. A cestou na vlakáč jsem měl zkušebnu. Já si vždy ráno vzal bágl, jakože jdu do školy, a během cesty na vlak jsem odbočil právě do zkušebny. Měl jsem tehdy asi osmdesát neomluvených hodin.

LIVE: Sofian Medjmedj rozezpíval brněnské Sono. V roli hosta se představil Calin

Kdy to zjistili rodiče?
Máma to zjistila, když s ní mluvila třídní učitelka. Já jsem něco dělal ve sklepě, máma přiběhla dolů a hned na mě spustila, co to má znamenat. Takže pak už jsem do školy chodit musel. (smích)

Máš nějaké bubenické vzory? Někoho, kdo tě ovlivnil?
Hodně mě ovlivnil třeba Matt Garstka z Animals As Leaders. Měl jsem kapelu, Modern Day Babylon, a hráli jsme právě takový styl jako oni. Párkrát jsme s nimi i hráli, takže jsem se s Mattem dokonce potkal. Dost mě ovlivnil ale také Benny Greb, od nás pak Roman Vícha, to je skvělý týpek.

Kdy sis řekl, že bys chtěl hrát v kapele?
Já jsem v nich vlastně hrával odmalička. Moje první kapela byla Gibbons. Byl tam věkový průměr asi pětapadesát a mě bylo dvanáct. (smích) Kytarista Libor šel tehdy za mými rodiči a musel se u nich přimlouvat, abych s nimi mohl hrát. Slíbil jim, že na mě bude dávat pozor, že všechno bude v pohodě.

A bylo?
Jasně, bylo. (smích) Zažil jsem brutální věci! I když jsem byl mladý, měl jsem dost nahráno a nacvičeno. Brávali mě na různé absolventské koncerty studentů na ZUŠkách a další akce. Bavilo mě to.

The.Switch interview: Chceme zejména mladým kapelám ukázat, že nic není nemožný

A svoji první vlastní kapelu sis založil kdy?
Bylo mi asi čtrnáct, když jsme s kamarádem kytaristou založili kapelu Sasquatch. Inspirovali jsme se filmem Králové ro(c)ku. Jestli si vzpomínáš, oni se tam „zhoubovali“ a viděli sněžného muže. My jsme se na film dívali v angličtině a říkali mu tam právě Sasquatch. A my na to: „Hej, to je brutální název, tak se budeme jmenovat!“ Hráli jsme šílenej deathcore, ale teda jen ve dvou.

Nyní tě lidé také jaké bubeníka Sofiana Medjmedj. Jak ses k němu dostal?
O Sofianovi mi řekl Majkláč (Michal Novák, pozn. red.) z mé kapely The.switch. Říkal, že je to mladý kluk, který hraje pop. Pak jsem se se Sofou náhodně potkal ve studiu, kde dával něco dohromady s Adamem Mišíkem. A asi rok nato mě oslovil Lukáš Chromek, což je kytarista Ewy Farna, že s jedním mladým klukem rozjíždí nový projekt a jestli bych s ním nechtěl hrát. Bylo to během koronaviru, kdy jsme zrovna s Modern Day Babylon měli pauzu. A tak jsem si řekl, že nemám co ztratit. Když jsme se se Sofou sešli na první zkoušce a byl to totální „match“. Teď jsme úplní bráškové…

Na vrchol se vyhoupl během pár let. Co na tento vzestup říkáš? Hrávali jste v klubech, teď za sebou máte už i O2 universum…
Je to skvělé. My už jsme předtím zažili velké koncerty, hráli jsme na festivalech třeba pro čtyřicet tisíc lidí. Ale tady jde o to, že už jde o naše vlastní koncerty. Lidi jdou na nás, znají naše texty… Jasně, lidi jdou především na Sofu, ale my to zažíváme s ním. Je to neskutečné. Před pár lety jsme hráli pro pětatřicet lidí, ten nárůst je šílený. Je to masakr.

Jak se změnil váš přístup ke koncertům, co se týče technického hlediska?
Předtím jsme se o všechno starali víceméně sami, ale teď už na to máme lidi. Třeba Honza Ploner se nám stará o stage desing, Kryštof Votava nám dělá zvuk… Ale co se hudby týče, zůstává to na nás a snažíme se to pořád někam posouvat, aby i pro lidi, co chodí třeba častěji, byly koncerty stále zajímavé. A abychom nezněli, jako když si nás lidi pustí doma ze Spotify.

LIVE: Omdlévající fanynky i ohlušující řev. Sofian Medjmedj rozzářil Forum Karlín

Jsi „jen“ koncertní bubeník, anebo také zasahuješ do písniček a chodíš se svými nápady?
Momentálně ne. Kluci dělají hodně rapové věci, které se produkují ve studiu a bicí v nich nejsou moc potřeba. Ale určitě bych chtěl mít někdy více prostoru. Taky vymýšlím songy, produkuju si je doma, ale do konceptu kapely se teď nehodily. Respektive do toho, co by momentálně chtěl Sofa dělat. Doufejme, že přijde ten čas.

Zmínil jsi kapelu The.switch, která hraje úplně jiný žánr. Co tě víc baví? Hádám, že u Sofiana si možná tolik nezabubnuješ?
Právě jak jsem říkal, že se snažíme dělat pro koncerty jiné formy songů, tak docela ano. Děláme na vystoupeních různé bláznivosti. Takže si zahraju v obou případech. Je mi vlastně úplně jedno, jestli jde o koncert se Sofou nebo s The.switch. Pro mě jako pro bubeníka to vyjde nastejno. Dělám si tam svoje šílenosti, pařím… Určitě to není tak, že bych koncerty se Sofou jen nějak „přežíval“. Ale samozřejmě, na metalu jsem vyrůstal. A protože s The.switch nemáme zase tolik koncertů, baví mě a užívám si je.

Bubeníci bývají na pódiu často upozadění. Jak to vnímáš ty?
Pro mě to neplatí, naopak si myslím, že tam jsem asi nejaktivnější ze všech. Sice sedím na jednom místě za bicími, ale vždycky si to maximálně užívám. Nemyslím si, že bych přicházel o pozornost.

Je něco, co tě aktuálně baví hrát?
V poslední době hraju často jen tak, s metronomem. Je bubeník, který se jmenuje Kaz Rodriguez, a on má na Spotify věci právě pro toto použití. Jsou to songy, do kterých hraješ, děláš si různá cvičení… A občas si zavzpomínám na Modern Day Babylon. Tam ale poslední dobou zjišťuju, že už to nezvládnu uhrát…

The.switch interview: Chtělo by to i pár "hejtů"

Tak to musíš potrénovat…
To musím. Ale teď to tolik nepotřebuju. Předtím byla hudba o něčem jiném, musel jsem brutálně cvičit, byly to hodiny a hodiny tréninku, abych se udržel v nějaké kondici. Všechno muselo být přesné. Teď jsou koncerty o něčem jiném, můžu si je víc užívat, dělat show…

Vím, že bubnování také učíš. Jak bys sám sebe popsal jako učitele? Jsi přísný?
Učím na soukromé škole ArtMaster. A přísný jsem jak na koho. Musíš navnímat, co od tebe student vlastně chce. Osmdesát procent lidí za mnou přijde a řekne mi: „Já jsem vůbec necvičil.“ A ty jim nemůžeš nadávat a drtit je. Říkám jim vždycky: „No tak jo, pojďme udělat něco jinýho.“ Protože ty lidi – dospělé i děti, musí hraní především bavit.
Ale zezačátku jsem z toho byl na prášky.

Bereš inspiraci v učení z dob, kdy jsi sám chodil na lekce?
Jasně! Základ techniky, držení těla, to je stejné a nemění se to. Samozřejmě jsou nějaké nové metody, co jsem za ta léta načerpal, ale víceméně je to stejné.

Poznáš, když před tebou sedí talent?
Jde to poznat. Třeba už tím, jak student chytne poprvé paličku. Anebo když mu ukážeš, jak má hýbat s rukou, a ta ruka není „dřevěná“. Musím říct, že tohle vnímají mnohem lépe holky. Co s klukama zvládnu za dvě hodiny, mám s holkou hotové za hodinu. Není to pravidlem, ale vnímám to stále častěji. Holky si za tím víc jdou, chodí připravené, dělají si zápisky, makaj, je u nich vidět progres. Kluci to mají víc na háku.

Sofian Medjmedj má za sebou největší show svého života, koncert ve Foru Karlín několikrát kvůli omdlévajícím fanynkám pozastavil

Sešli jsme se především kvůli tvému novému projektu – pořadu Drum Space. Popiš ho čtenářům iREPORTu.
Je to pořad, ve kterém představuji české bubeníky. Bubeníci totiž často nemají tolik prostoru, jsou upozadění a já se rozhodl jim dát trochu více prostoru. Zrovna v Česku je spousta šikovných lidí, kteří si zaslouží pozornost. Není to jen o známých lidech, ale třeba i o mladých, kteří do toho šlapou a mají za sebou zajímavý příběh. Vzpomenout můžu Čeňka Chlebouna, který hraje s Marpem. Je mu dvacet čtyři, prošel si rakovinou, ale jde si za svým bubenickým snem. Chci, aby lidé takové muzikanty poznali.

Kolik už máte natočených dílů?
Momentálně jich máme hotových pět. Nový díl vychází jednou za tři týdny, momentálně aktuálním je s Edou Štěpánkem, bubeníkem Václava Noida Bárty. Je to mladý týpek, který se rozhodl nakopnout bubenickou kulturu u nás a pořádá jednodenní akci v Music City, která má název Bubenická klinika. Vždy tam pozve nějakého českého bubeníka, lidi si s ním můžou zahrát, popovídat… Chtěl jsem v pořadu upozornit i na toto.

Jak dlouho trvá jedno natáčení?
Kolem tří, čtyř hodin. Snažíme se měnit místa, na kterých natáčíme. Většinou jezdíme k bubeníkům domů, jsme v jejich prostředí. S Romanem Víchou jsme během rozhovoru třeba vařili. Jindy se podíváme do zkušeben… Všechno si pak sám stříhám, aby se to vlezlo zhruba do hodiny.

Viděla jsem na sociálních sítích pořadu, že s hosty děláš soutěž v počtu úderů za 50 vteřin. Máš spočítáno, kolik jsi jich dal ty?
Ve vedení je momentálně Marek Žežulka z Divokýho Billa. A já, když jsem to zkoušel, jsem už věděl, že jich dal přes pět set. Takže jsem jich dal trochu víc než on. Ale na konci jsem už byl v totální křeči. Nejsem rychlohráč a moc mě to nebaví. Ale challange je challenge. A jakmile na ni přijde, tak se neznám. (smích)

Kdybys měl přilákat diváka, aby si pořad pustil. Jaký díl by ho mohl zaujmout?
Velmi silný příběh má za sebou už zmíněný Čeněk Chleboun, který se podíval i do zahraničí a hrál s velkými jmény. Anebo mě bavil i Klaudius Kryšpín, který už má tohoto spoustu za sebou. Sálá z něj nadhled, nikam se už nežene a otevřeně mluví o životě. Říkal mi. „My tady sedíme, děláme rozhovor, ale podívej… Támhle jsou lidi, co nemají co jíst.“ Nahlíží na svět úplně jinak. Ale každý díl je něčím zajímavý.

Otázka na závěr. Máš nějaký bubenický sen?
Myslím, že už jsem si toho spoustu splnil. Vždycky jsem chtěl, aby mě živila kapela, a abych jezdil po světě. A to se mi povedlo. Mým největším snem je nyní udržet si to, co mám. Živí mě to a zároveň mě to baví.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: archiv Petra Hataše, Iveta Valentová, Šárka Preslová
Témata: Petr Hataš, Sofian Medjmedj, The.switch, Drum Space, pop, metal, bubnování