ROZHOVOR | Šimon Bilina: Mám záchvaty štěstí. Hudba má osvobozovat a tišit naše bolesti, ne propagovat násilí

Na podzim vyrazíš na první sólové turné. Kolik koncertů máš v plánu?
Zatím máme potvrzeno 22. října Brno, 23. října Libušín, 4. listopadu Liberec, 6. listopadu Ostravu, 12. listopadu bude Praha a 20. listopadu Nymburk.

Co všechno budete hrát kromě písní z debutu Severní album?
Bude to portfolio písní za celej život. Každá je něčím speciální, ať už pro mě či pro blízký lidi. Každej koncert bude unikátní, to mi na tom přijde zásadní než hrát furt to stejný dokola. Ti, kdo přijdou na ten koncert, jsou automaticky součástí pole, který ten zážitek tvoří. Ale určitě zazní Nebreč, Hej horo divoká nebo Když víš kam patříš.

Teepee pokřtili v domovské Plzni nové album, předskakoval jim Šimon Bilina

S kým to turné pojedeš? V promo materiálech se píše „se svou novou kapelou"... To je kdo?
Pohrávám si s myšlenkou, že některé akce v klubech jako je BUMBUM v Ostravě nebo Lidové sady v Liberci bych třeba odjel sám s jedním instrumentalistou či speciálním zvukařem, kterej bude znát potřeby setu, protože miluju komorní, intimní atmosféru spíš než hlasitej zvuk, kterej za každou cenu přehluší nějaký jemnější pocity. Takže půjdu tímto směrem.
A akce ve větších prostorech jezdím s kapelou, která se teprve skládá a střídají se mi tam muzikanti, podle toho, kdo v ten den může. Na všech těch zastávkách budu mít různé hosty jako překvapení. Chceme je oznamovat vždycky třeba čtrnáct dní před koncertem.

Setkáváme se krátce po vydání nového singlu Vše co odevzdávám. Co pro tebe znamená?
Vše co odevzdám…. sílí. Zjistil jsem, že v životě můžu doopravdy dostat to, čeho se umím vzdát. Tedy nedržet nic a nikoho jako svůj majetek. Nedržet nic v křeči. Lehkost je pro mě vždycky správně, ať už dělám cokoliv.

Co tam to „ Vadypapypou“ v textu? 
(smích) To je prostě jen citoslovec lehkosti.

Oproti písním ze Severního alba mi přijde hodně taková radostná, veselá. A kromě songu John Snow na mě působily ty ostatní na první poslech melancholicky a temně. 
Zajímavý. Je fakt málo lidí, co mi tohle řeklo. Pro nás jsou všechny o naději, lásce, nekomplikovanosti života. Když člověk život opravdu žije, může někdy trochu pálit, ale přesto jde dál a nevzdává to. To je Severní album. Jít za tou Severkou či Sluncem, i přes všechny překážky, co život dává, protože se všichni stejně potkáme na stejným místě. 
Za mě je Severní album veselý, ale ne na první dobrou a samozřejmě si i hraje se stínama, což pro mě asi byl krok k lidem, kteří jsou elementárně citliví a přemýšlí vybraným způsobem ve smyslu toho, že možná existuje nějaká cesta transcendence toho stínu do světla.  

Odráží náladově třeba i to, že po nějaké, řekněme, temnější době jsi teď v radostné?
Já se cítím extrémně privilegovanej v životě a mám záchvaty štěstí. Když třeba hraju koncert, když skončí, ptám se, kde můžu hrát dál. Jsem třeba schopnej celou noc točit a ráno jet někam jinam točit znova. Vesmír mě neustále vede, dává mi takový to vnitřní dynamo. Pro mě je to taková oslava si přiznávat, že možná někdy to není třeba takhle růžový, ale ty víš, že tam pořád existuje to spojení, že tam je neustále.

TOP 10 písní Davida Stypky | Skromný muzikant, který toužil žít. Své pocity odrážel v krásných textech

V čem se liší tvoje sólová tvorba od tvorby Ubuntu?
Díky Ubuntu jsem jednou nohou v etnu. Zpívám s nima domorodý věci, slovanský věci, oslavující dobrou úrodu, zpíváme písně, takový kraviny, co vznikají u ohně, láska páska, ale mají v sobě jakousi strukturu čehosi, co asi nějak posiluje ducha a mluví přímo k duši. Tam netlačím na profesionalitu, tam jsem obklopenej lidma, který miluju, který tvoří mou nejužší rodinu. 

Co znamená Ubuntu?
Já jsem, protože my jsme. Nic komplikovanýho, jde o to, že bez blízkých lidí bys ani nebyl/a ty. Bez rodičů, kamarádů atd. Jde o oslavu opravdovýho přátelství.

Projekt/komunita Ubuntu se vám krásně rozrůstá a všechno se tak nějak na sebe nabaluje a přirozeně to roste.
Sestra má Ubuntu ateliér, máme Ubuntu podcast, s Ubuntu kapelou už musím odmítat koncerty, protože si potřebuju udržet koncerty pro toho Šimona Bilinu, tady pro toho avatara, kterýho teďka primárně podporuju nebo vyživuju. Do toho máme festivaly a akce. Máme třeba pětadvacet akcí za sebou. Teď děláme i my festival, 11. až 13. září, pilotní, a volají nám lidi, kteří chtějí být hosty, chtějí být součástí.
A já si říkám, že jsem pro to v jádru neudělal nic víc, než že jsem to prostě jen miloval a začal jsem spojovat lidi. Teď se nás na tom už podílí víc a děje se to tak nějak samo. Není tam vůbec žádnej kalkul, že by se to dělalo pro peníze a najednou se to děje samo. 

Festival jste oznámili pouhý měsíc předem. Kdybyste to udělali třeba s klasickým rockovým festivalem, tak nikdo nepřijde.
My známe svoji komunitu, známe svoje lidi. My víme, že za náma, nebo za mnou, jak to teď cítím, stojí armáda lidí, který spojuje jedna věc, a to je potřeba intenzity života, která vyvěrá z toho, že si prošli fakt těžkejma sračkama, ale ustáli je. A za mě jsou to všechno hrdinové.
Je to simple as fuck. Když cítím, jak zpívají se mnou nebo znají slova, říkám si: "Jo, jsem doma. Co víc?" Už nepotřebuju něco dobývat, něco dokazovat, vydělávat, a nevím co všechno dělají ostatní. Miluju, jak se to děje. Teď nás zvou na větší a větší akce, festival, městský slavnosti. V publiku je třeba 1 500 nebo 2 000 lidí. To je krásný. Prožitek je stejnej, jako když zpíváš u ohně pro dvacet lidí, jen to přizpůsobuješ.

Na baru s hvězdami. Podívejte se, jak se interpreti bavili na Žebříku

Zpátky k „avatarovi“ jménem Šimon Bilina. Prozradil jsi mi, že máš hotových takových třicet, či dokonce čtyřicet písní… Za kolik let se ti takhle nastřádaly?
Od malička skládám, už asi od tří let, kdy to byly říkanky. Pamatuju si, že můj mozeček tehdy složil nějakou kratičkou písničku: „Babička seděla na drátě…” dál si to nepamatuju (smích), ale rodiče mě nutili to zpívat při všech rodinných sešlostech.

Teď máš v tvorbě naprostou svobodu. Ovšem muselo to uzrát… 
No ano. A je to stále dennodenní téma.

Které osobnosti, ať už z hudebního světa či odjinud, tě inspirují a co se od nich učíš? 
Sting, David Stypka, Dan Bárta, David Koller, Benedict Cumberbatch, Xavier Rudd, Bruce Springsteen, Norah Jones, Stevie Wonder, Facesoul, Mayer, Misch, Pavarotti, Domingo, Fender, Robert Křesťan, Vojta Dyk. Je jich nepřeberně, ani nevím už co se učím, prostě je rád poslouchám a rád se k nim vracím. Teď jsem si zamiloval operu. Uklidňuje mě. Mám rád klidnou a neagresivní hudbu.

Co nebo jaká je agresivní hudba? 
Hudba je tu od toho, aby osvobozovala, zjemňovala, tišila naše bolesti a přinášela radost. Ne aby propagovala násilí a agresi. 

Ale sám občas posloucháš a baví tě i tvrdší hudba. Například jako…?
Rád si zatančím i na nějakou tribálnější hudbu či dobrej hardcore.

Připravuješ další duety?
Ano, teď zrovna jednáme s Lenkou Dusilovou a s Jitkou Čvančarovou. Uvidíme, co z toho klapne. 

Po Severním albu bude následovat třeba Jižní?
Třeba.

Nepřijde ti někdy, že žiješ tak trochu ve dvou světech, respektive jsi žil. Když vezmeme roli v seriálu Zoo, spousty rozhovorů, média, takový ten status „celebrity“ a teď tu druhou polohu – spiritualita, čistota, opravdovost. Jak to vůbec dokážeš skloubit?
Přijde mi, že ty věci jdou perfektně ruku v ruce a navzájem se vyvažují. Bez Zoo by nebylo Ubuntu a opačně. 

Jsi spíš herec nebo zpěvák/muzikant?
Spíš člověk, co tohle všechno miluje dělat. 

Byl ten seriál třeba „jen“ přípravou na to, nebo něco, co ti otevřelo cestu a umožnilo věnovat se tomu, do čeho dáváš energii teď? 
Určitě, ale točím stále a jsem otevřenej novejm spolupracím - natáčením.

Přičemž popularita ani zdaleka nebyla zadarmo, jak by si někdo mohl myslet. Natáčení bylo hodně náročné?
To jo, pět let skoro ob den od čtyř od rána do večera. Velká lekce disciplíny. Bylo to nádherný a náročný. Jsem za to moc vděčnej. 

Jak balancuješ to, že k propagaci své tvorby a projektů „potřebuješ“ používat sociální sítě, a přitom chceš hlavně žít skutečný život tady a teď, pokud možno offline,
Jaký si to uděláš…. (smích) Nevím, i tohle se učím brát s lehkostí. Sítě jsou plné nešťastných lidí sdílejících šťastné fotky. Tak se vědomě snažím nebýt jedním z nich a sdílet opravdu z přebytku. Tedy naplněného života.

Na co se teď (nejvíc) těšíš?
Na náš Ubuntu off-line Festival, na moje První turné a na tenhle rozhovor.

Text: Liv Boková foto: Jakub Sodomka
Témata: Šimon Bilina, Severní album, Lenka Dusilová, Jitka Čvančarová, Vojta Dyk, Robert Křesťan, Sting, Bruce Springsteen, Stevie Wonder, Norah Jones, David Stypka, Dan Bárta, David Koller