Vydáno 30.11.2019 | autor: Roman Jireš
Zatímco 5. prosince 1971 chodil po Praze Mikuláš, pro divadelníka Jiřího Grossmanna si přišla smrt. Byl známý především jako komik, který v šedesátých letech v divadle Semafor vytvořil spolu s Miloslavem Šimkem úspěšnou dvojici bavičů. Vedle toho byl šikovným textařem a skladatelem a velmi dobrým zpěvákem. "Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá. Studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá. Vždyť já chci jen žít, jak žít se má...," zpívala v jeho písni Závidím Naďa Urbánková. Ve své době velmi oblíbené zpěvačce tím napsal její největší hit, ale zároveň připravil těžkou chvíli, když ho na jeho přání měla zpívat při smutečním rozloučení ve strašnickém krematoriu.
Jiří Grossmann - Herec a spoluautor humoristických povídek začínal jako muzikant. Zpíval a napsal mnoho textů
Grossmann dlouhodobě trpěl Hodgkinovou chorobou, v té době nevyléčitelným zhoubným nádorovým onemocněním mízních uzlin. Před kolegy nedával nic znát, chtěl hrát, dokud to jen trochu šlo. V posledních týdnech života ho do divadla doprovázela zdravotní sestra. Rovnou z divadla ho po jednom představení odvezla sanitka. O necelý měsíc později zemřel ve věku pouhých třiceti let. "Obdivoval jsem ho, jak byl statečný, protože on hrál a už se skoro neudržel na nohou," říkal o kolegovi ze Semaforu Jiří Suchý.
SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: PŘÍBĚHY ZESNULÝCH HVĚZD
Během krátkého času, který měl vymezen, byl známý hlavně jako herec a spoluautor divadelních textů a humoristických povídek. Ovšem začínal na konci padesátých let jako muzikant. Hrál na trombón a kontrabas, ovládal ale i klavír, bendžo a kytaru. Nedožitou sedmdesátku a čtyřicet let od předčasného úmrtí Jiřího Grossmanna připomnělo v roce 2011 trojalbum s názvem Až tě náhodou potkám. Dokládá, že jeho oblíbeným stylem byla především moderní country hudba.
Své texty psal Grossmann především pro semaforské interprety Pavla Bobka, Naďu Urbánkovou, Milušku Voborníkovou nebo Evu Olmerovou. Dodnes se hrají písně s jeho texty jako Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát, Čekej tiše nebo Houston. Svůj příjemný baryton uplatnil mimo jiné v hitové skladbě Jako kotě si příst. "Pro mě byl Jirka jednou z největších osobností v životě. A nikdy nezapomenu na to, že když byl slabý a nemocný, do posledních chvil pracoval, jak jenom to šlo," vzpomínal na Grossmanna pro časopis Instinkt zpěvák Pavel Bobek. "Při jednom natáčení s režisérem Jánem Roháčem za mnou Jirka přišel a řekl mi: Pavlíku, prosím tě, pomoz mi do šatny. Vzal jsem ho a myslel si, že nesu malé dítě. V té chvíli mi došlo, že ztrácím úžasného přítele."
SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Pavel Bobek (179.)
Jiří Grossmann se narodil 20. července 1941. Jeho otec byl nadšený ochotník, matka pocházela z rodiny Faltysů, kteří měli kočovnou společnost. Jejich geny vybavený syn vynikal díky hudebnímu talentu, hrál na několik nástrojů a zpíval ve školním orchestru. Po maturitě se přihlásil na filozofickou fakultu, ale tam ho nevzali. Zato jej přijali na Stavební fakultu ČVUT. Kavárenský bohém a milovník krásných žen, který dával přednost cigaretám a alkoholu před skripty a přednáškami, však vysokou školu nedostudoval.
Ještě před narukováním na vojnu získal Grossmann angažmá v plzeňském divadle Alfa, "vojákoval" pak v Armádním uměleckém souboru, s nímž objížděl posádky. Během druhého roku vojenské služby požádal o přeložení do Ruzyně, aby byl u stejného útvaru jako kamarád Šimek, student pedagogické fakulty, se kterým plánoval dělat divadlo. Jenže při vyšetření ve vojenské nemocnici u něho diagnostikovali Hodgkinovu chorobu a propustili ho do civilu. Před okolím, ale i před manželkou Janou Bonhardovou Grossmann pravdu o nemoci tajil.
Dvojice Šimek - Grossmann působila ve druhé polovině šedesátých let v bigbeatových klubech Olympic a ve Sluníčku na Příkopech, kde svými moderátorskými výstupy, ale už i povídkami, prokládala vystoupení prvních českých rockových kapel. "Publikum chtělo slyšet big beat, a když jsme se chtěli prosadit, tak jedině jako moderátoři. A to nám zase připadalo málo. Tak jsme začali psát povídky," uvedl Šimek.
Za čas je Jiří Suchý přibral do Semaforu, kde od roku 1967 uvedli řadu úspěšných premiér: několik Besídek, čtyři Návštěvní dny, hru Othello odpadá aneb Večer v kulečníku nebo Večer pro otrlé aneb pět Pupáků. Psali dohromady v kavárně Slavia, kde měli oblíbený stolek nedaleko toalet. Vymýšleli absurdní situace ze všedního života - z dospívání, ze školy, z výletu, z tramvaje. Řada slovních obratů zlidověla, jako například "nechci slevu zadarmo", kterou v povídce Exkurze do zoo pronáší profesor Zelí. "Seděli u kulatého stolu s popelníkem, Šimek zapřisáhlý nekuřák, Grossmann se skleničkou v ruce a cigaretou. A ten kouř šel vždy neomylně do očí Slávkovi," vzpomínal Pavel Bobek.
Když Grossmann zemřel, byl Šimek v depresi a chtěl se vrátit k učitelství. Nakonec si našel nové kolegy Luďka Sobotu a Petra Nárožného. Ale Grossmanna nikdo z nich nahradit nedokázal. "Slávek sportoval, nekouřil, prakticky nepil alkohol a skončil na stejném oddělení se stejnou chorobou jako ten Jirka," upozornil na paradox Bobek.
Po roce 1990 neslo Grossmannovo jméno pražské divadlo na Václavském náměstí, které založil Miloslav Šimek a ve kterém hrál až do své smrti 16. února 2004, a také dnes již neexistující přilehlá pasáž.
text: Roman Jireš
Témaat: Jiří Grossman, Miloslav Šimek, Pavel Bobek, Semafor
