NIRVANA: Kurt Cobain zažehl černou záři nad popem. Z jeho odkazu těží Billie Eilish i rapper Lil Nas X

Vydáno 05.04.2020 | autor: Ondřej Horák

Bolestně naléhavé písně Kurta Cobaina vrátily do populární hudby emoce smutku a za práva homosexuálů se pral v době, kdy to nebylo v kurzu. I díky němu mohli uspět Billie Eilish nebo Lil Nas X, kteří ovládli loňský rok. Jaký je odkaz Nirvany v roce 2020?

NIRVANA: Kurt Cobain zažehl černou záři nad popem. Z jeho odkazu těží Billie Eilish i rapper Lil Nas X NIRVANA: Kurt Cobain zažehl černou záři nad popem. Z jeho odkazu těží Billie Eilish i rapper Lil Nas X

Když si Kurt Cobain 5. dubna 1994 prostřelil hlavu brokovnicí, Nirvana byla tou dobou největší kapelou světa. Bez nadsázky nebo přehánění. Velké haly plnila stejně jako stránky médií, která rozervaného zpěváka pasovala do role mluvčího celé generace. Přestože to bylo to poslední, o co stál.

Publikum fascinoval i proto, že se nebál své démony vynést na světlo a zpívat o nich světu. Díky tomu působil jako člověk z masa a kostí, který cítí bolest jako každý jiný. Po všech těch namachrovaných hvězdách stadiónového rocku a nadpozemské image popových celebrit zněly jeho obnažené city zabalené do krusty vzteku konečně jako něco upřímného.

Osvobození od bolesti

Cobain byl od útlého věku hyperaktivní a rozvedení rodiče si ho přehazovali jako horký brambor. V díře jménem Aberdeen se dalo maximálně tak posedávat u zapáchající řeky Wishkah a kouřit trávu. Přebytečnou energii nakonec vložil do hudby, s depresemi si ale tykal už tehdy. „Osvobození od bolesti, utrpení a světa,“ vysvětloval název své nové kapely Nirvana.

NIRVANA: 20 kroků k nesmrtelnosti (I. část)

S tou se po porodních bolestech v lokálních klubech dostal až ke smlouvě s velkým vydavatelstvím, které mu umožnilo skupinu posunou dál. Výsledkem bylo Nevermind. 

V pořadí druhé album stoupalo nenápadně americkým žebříčkem patnáct měsíců až v lednu 1992 k překvapení všech sesadilo z první příčky Thriller od Michaela Jacksona. Zadostiučinění nemohlo být sladší. Nirvana tehdy ale především přepsala pravidla toho, co je v populární hudbě přípustné a možné. A s fenomenálním úspěchem začala také Cobainova cesta ke dnu.

Jeho úzkosti živili vnitřní démoni, drogy a v neposlední řadě také touha porazit Goliáše. Nenáviděl systém, který jeho pocity měnil ve zboží k prodeji. A v případě největší kapely světa bylo co prodávat. 

„Cobain si byl vědom, že je jen dalším číslem spektáklu. Věděl, že se na MTV nesetká nic s větším úspěchem než právě protest proti MTV. Věděl, že každý jeho krok je předem naaranžované klišé. A uvědomoval si, že dokonce i sám fakt, že si je toho plně vědom, je klišé,“ popisuje bezvýchodnost Cobainovy situace kulturní antropolog Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus. 

Příliš zženštilý rocker

Ve snaze jít proti očekávání udělal cokoliv a obrátil naruby archetyp rockové hvězdy. Veřejně dával najevo své slabosti i zranitelnost, místo aby v médiích vystupoval sebevědomě, hrál idiota.

Své "rockerství" naposledy popřel při intimním vystoupení zachyceném na albu MTV Unplugged in New York. Z hitů zahrál jen Come as You Are a nezanedbatelnou část setlistu tvořily předělávky polozapomenutých skladeb. 

„Líbila se mi ta stará bluesová skladba, protože mi připomněla, že Cobainova bolest nebyla ničím novým. Stejně jako moje bolest. Je to prostě jen druh pocitu, který občas cítí všichni lidé - pocit, který nakonec překonám,“ vzpomínal loni kritik Mike Powell na skladbu Where Did You Sleep Last Night?

Právě blues bylo prvním populárním žánrem, který stavěl výlučně na melancholických a negativních emocích. Hudební průmysl jej ale brzy vykostil, a pokud chtěli černošští umělci uspět, v zachmuřených tónech mohli zpívat maximálně o nešťastné lásce.

Písně o bídě velké hospodářské krize třicátých let, lynčování, stromech ověšených ubitými těly a utrpení černošské diaspory v Americe, tedy o skutečné a hmatatelné bolesti, nebyly pro široké publikum dlouho žádoucí.

NIRVANA: Démoni uvnitř Cobaina. Kde se vzali? A obstál by jako výtvarný umělec?

Nahrávací společnosti hudbu chápaly jako oddychovou zábavu, v níž není pro bolest místo, a tohle pravidlo platilo pro všechny žánry. Manažeři žádali veselé singly, melancholické písně škrtali z alb a zachmuřené hudebníky vyhazovali ze dveří. Právě díky Cobainovi se ale situace otočila. Po jeho nečekaném a fenomenálním úspěchu bylo smutnění muzikantů před televizními kamerami najednou žádané.

Plakat písně do polštáře

Emoce smutku se v současném mainstreamu definitivně usadily s triumfem Billie Eilish, která loni ovládla předávání cen Grammy. Za debut When We All Fall Asleep, Where Do We Go?  si odnesla šest zlatých gramofonů.

Právě ke Cobainovi bývá Eilish přirovnávána. Dokonce i Dave Grohl prohlásil, že se ve společnosti děje něco podobného, jako když Nirvana stoupala ke hvězdám. Stačila k tomu jen návštěva koncertu mladé americké zpěvačky, jíž chtěly vidět jeho dcery.  

Cobain otevřel Eilish dveře do hitparád, formálně mají ale společného málo. Vyrůstali v diametrálně rozdílném prostředí i době a hudebně se tedy míjí. Nikoliv ale tematicky, oba zpívají o úzkostech a vnitřních démonech. Nelze přitom přehlédnout, že melancholie se opět stala hlavním jazykem maistreamu.

Po odeznění grunge patřila nultá léta hip hopu nebo syntetickému popu v podání zpěvaček jako Lady Gaga, případně Taylor Swift, která se do čela hitparád dostala oklikou přes americké country.

„Pokud populární hudba nultých let stála pod taktovkou Taylor Swift, Katy Perry a Lady Gaga na refrénech, které jste mohli křičet, hudbu Billie Eilish lze brečet do polštáře,“ komentoval deník Guardian výsledky letošních Grammy i posuny nálad ve středním proudu.

Deprese jako standard 

Eilish zpívá o depresích a úzkostlivých stavech v době, kdy západní svět prožívá jejich epidemii a mladí stojí v první linii. Generace Z už dávno přestala život dělit na skutečný a virtuální, připojeni na síť se už narodili. Jsou online čtyřiadvacet hodin denně, na internetu hledají práci, zábavu, partnery, nakupují oblečení i jídlo. Jsou v neustálém kontaktu se všemi a zároveň s nikým.

VIDEO: Billie Eilish na Brit Awards ohromila živou premiérou No Time To Die z nové bondovky

Duševní pohodě nepomáhají ani nijak světlé vyhlídky na budoucnost v důsledku globálního oteplování, které akceleruje rychleji, než vědci předpokládali. Například ve Velké Británii se nárůst duševních onemocnění mezi dětmi a dospívajícími počítá za posledních patnáct let na 48 procent. To vše lze nyní vyčíst i při pohledu na hitparády, do nichž Nirvana hlasitě vnesla bolest jako první.

Stejně jako Cobain, šeptající zpěvačka duševní strádání neglorifikuje. Zatímco on se za své stavy nenáviděl, ona svým fanouškům dává pouze vědět, že cítit se špatně je vlastně normální. Že v tom nejsou sami a není se za co stydět. V případě Cobaina to fungovalo spíš opačně - jeho fanoušci měli pocit, že na ně celý svět kašle, a jediný, kdo jim rozumí, je právě Cobain.

Právě teenageři jsou přitom tradičně nejvděčnějším a nejrentabilnějším publikem. Jejich rozervanost, která na podobné písně a nálady slyší, přitom plyne ze samotného fatku nedospělosti. Lidé v tom věku už dokážou vnímat všechny nespravedlnosti světa, do běhu věcí ale nemají možnost mluvit ani zasahovat. To se ale s příchodem osobností, jako jsou Eilish, ale například i Greta Thunberg, mění.

Tvrdě proti předsudkům

Další senzací loňského roku se stal dvacetiletý rapper Lil Nas X se singlem Old Town Road, za nějž si odnesl dvě Grammy. Jeho důmyslný hybrid jižanského country a trapu, tedy dvou v Americe velmi populárních žánrů, vydržel na prvním místě hitparády Hot 100 rekordních devatenáct týdnů v kuse.

Lil Nas X se v zábavném klipu stylizoval do kovboje, který přicestoval do současnosti, na koni závodí s automobilem a učí lidi tančit. Kromě toho, že je kovboj Lil Nas X afroameričan, loni se rozhodl pro veřejný coming out.

Stejně jako další queer kovboj Orville Peck, který má za sebou debut Pony a na koncertech se po vzoru Johnnyho Cashe představuje slovy: „Dobrý den, jsem Oliver Peck“. Kovbojská image byla přitom vždy určena výhradně drsným bílým mužům, neohroženým samotářům bez citů, kteří korzují nekonečnou a nehostinnou krajinou.

Divoký západ za oceánem platí za obraz staré dobré Ameriky, světa, který byl ještě v pořádku. Co na tom, že jde samozřejmě jen o romantizovaný mýtus vytvořený populárními westerny, zvlášť konzervativní politici se k němu rádi upínají.

Jako kovbojové se cítili američtí vojáci ve Vietnamu i astronauti dobývající Měsíc. Jenže v roce 2019 do hitparád promlouvají otevřeně homosexuální kovbojové. A mohli uspět částečně i díky Kurtu Cobainovi.      

„Pokud někdo z vás jakkoliv nenávidí homosexuály, lidi jiné barvy pleti nebo ženy, udělejte nám, prosím, laskavost - nechte nás kurva na pokoji! Nechoďte na naše koncerty a nekupujte si naše desky,“ vzkázal Cobain v bookletu kompilace Incesticide. V roce 1992 přitom taková slova nebyla ve veřejné diskuzi vůbec běžná. 

Popularita, o níž v začátcích bezpochyby snil, ho sžírala a bylo mu jedno, zda ztratí fanoušky. Odvážná a přímá gesta mu ale paradoxně přinesla ještě větší popularitu.

„Co mám ještě dalšího říct? Každý je gay,“ zpíval v All Apologies a téma sexuality zdůrazňoval ženskými šaty, které občas nosil, nebo rtěnkou. Mužskou zranitelnost zase přiživovala bezděčně pěstovaná image trosky závislé na drogách. Všechna tato témata propašoval do středního proudu, aniž by si toho mnoho jeho fanoušků vlastně všimlo. A mnohem dřív, než to bylo normální nebo cool.

Text: Ondřej Horák

Témata: Nirvana, Kurt Cobain, Billie Eilish, Lil Nas X, Grammy Awards

zavřít