Šedé eminence v hudbě: Nigel Godrich, nihilista, co dělá nepořádek

Nigel Godrich senarodil v Londýně v roce 1971. Jelikož jeho otec pracoval jako zvukař pro BBC, byl zvukovou technikou obklopený od dětství a velmi brzy si přál vlastní “přístroj na nahrávání”. Žádné profesionální vybavení sice nedostal, ale měl alespoň kazeťák. Na ten pak nahrával televizi, vláčky i tekoucí vodu, prostě všechno, co znělo zajímavě, když to pustil pozpátku.

Šedé eminence v hudbě: Pátý Beatle George Martin

Brzy začal hrát na kytaru a vystudoval zvukařinu na School of Audio Engineering. Ihned poté získal své první zaměstnání v nahrávacím studiu Audio One, ale pouze jako “tea boy”. „S pípátkem v kapse jsem čekal vedle konvice, připravený nosit horké nápoje. Do studia jsem ani nesměl vstoupit, ale zůstával jsem tam a říkal si: ‚Dobře, je to sice jen první příčka, ale alespoň na tom žebříku jsem.‘” 

Když Audio One zavřeli, nastoupil v roce 1990 do RAK Studios nejprve jako poslíček, později se dostal na pozici studiového asistenta. Po nocích si tam zval své kamarády muzikanty, které cvičně nahrával. Nakonec se stal pomocným operátorem producenta Johna Leckieho, s nímž pracoval na albech pro kapely Ride a Denim. V roce 1994 si založil své vlastní studio Shabang, zaměřené na taneční hudbu. Zároveň si ho ale John Leckie přizval jako zvukaře pro Radiohead, konkrétně pro EP My Iron Lung, a druhou studiovku The Bends. Když Leckie odešel ze studia, kapela zůstala s Godrichem ve studiu a nahrávali B-strany. Radiohead mu začali říkat “nihilista". Líbilo se jim, že se snažil jejich zvuk dostat jinam. Následující legendární desku OK Computer už produkoval spolu s kapelou a byli za ni oceněni Grammy za Nejlepší alternativní album. 

„Deska OK Computer pro mě byla moc důležitá, protože jsem poprvé dostal moc. Několik neuvěřitelně inteligentních a hloubavých lidí mi řeklo 'dělej si, co chceš'. Tak jsem pro ně dřel jako kůň a společně jsme udělali něco, co reprezentuje to, kde jsme se v té době všichni nacházeli. A z nějakého důvodu se to uchytilo. Lidé to pochopili, takže mi to změnilo život.“

Šedé eminence v hudbě: Svérázný multižánrový guru Rick Rubin

Od té doby produkoval všechna jejich studiová alba. I když pro desku In Rainbows z roku 2007 si kapela původně najala jiného producenta, aby “vystoupili ze  své komfortní zóny”, nahrávání s ním nebylo příliš produktivní a ke Godrichovi se vrátili. Během nahrávání devátého, dosud posledního, alba A Moon Shaped Pool zemřel Godrichův otec. „Tvorba tohoto alba pro mě byla velmi intenzivní zkušeností. Během nahrávání jsem přišel o tátu. Proto zde v dobrém slova smyslu žije velký kus mé duše.“ 

Godrichova spolupráce s Radiohead je právem přirovnávána ke vztahu George Martina s Beatles, CBC ji v roce 2006 popsala jako “nejdobrodružnější vztah mezi kapelou a producentem v moderním rocku”. Podobně jako George Martin i Godrich se na nahrávkách často podílí i jako muzikant, obvykle vytváří ambientní zvuky v pozadí, navíc hraje postavu Chieftaina Mewse, která se už řadu let objevuje v propagačních materiálech kapely.

"Takovou kapelu jako Radiohead, se kterou spolupracuji tolik let, mohu mít jen jednu. Je to velmi hluboký a intenzivní vztah. Beatles mohli mít jen jednoho George Martina; nemohli v polovině své kariéry měnit producenty. Všechnu práci, důvěru a vzájemné poznání by vyhodili z okna a museli by začít znovu.” Vzhledem k tomuto výjimečnému vztahu tak Godrich produkoval i sólové projekty členů kapely Thoma Yorka a Johnnyho Greenwooda a samozřejmě i debutovou desku jejich společného projektu The Smile. 

Šedé eminence v hudbě: Legenda jménem Quincy Jones

Ale vraťme se zpátky, Radiohead nebyli ani zdaleka jedinou kapelou, se kterou Godrich spolupracoval. Koncem 90. let produkoval desky Left of the Middle od Natalie Imbruglia a Up od R.E.M. Navázal také úspěšnou spolupráci s Beckem, kterému produkoval tři desky, a navíc spolu dělali hudbu k filmu Scott Pilgrim proti zbytku světa. Když se v jednom rozhovoru zeptali, na kterou skladbu je obzvlášť hrdý, jmenoval právě Beckovu skladbu Diamond Bollocks: “Byl to prostě studiový ekvivalent posezení ve vířivce a popíjení šampaňského s partou nejlepších kamarádů, a řekl bych, že to byly velmi dobře strávené dva dny. Vždycky si tu zvukovou pohlednici rád poslechnu.”

Godrich stojí také za několika alby kapely Travis, včetně průlomových desek The Man Who (z roku 1999) a The Invisible Band (z roku 2001) nebo alby Talkie Walkie a Pocket Symphony od Air. Ale ne vždy se vše povede. Při nahrávání Terror Twilight s Pavements byla kapela v rozkladu a Godrichovy snahy o produktivní práci se povětšinou nesetkávaly s úspěchem. A ještě hůře dopadla jeho spolupráce se Strokes na desce Room on Fire. „Problém byl v tom, že já a zpěvák Julian Casablancas jsme si až příliš podobní, oba potřebujeme mít kontrolu. On si to chtěl udělat po svém, já jsem si to chtěl udělat po svém, a to je samozřejmě důvod, proč jsem tam byl. Tak mu říkám: ‚Tak proč tu jsem, když nejste připraveni zkusit to udělat tak, jak chci já?‘ Vycházeli jsme spolu skvěle, byla to jen jedna z těch úsměvných věcí, kdy to prostě nefunguje. Chtěl jsem, aby se změnili, a oni se nezměnili."

V roce 2004 Godrich produkoval novou verzi charitativní skladby Do They Know It’s Christmas k jejímu 20. výročí, kde potkal kromě svých starých známých Thoma Yorka a Jonnyho Greenwooda i Paula McCartneyho, který ho následně najal na produkci alba Chaos and Creation in the Backyard, a to na doporučení George Martina. Godrich z nahrávání “vyhodil” McCartneyho kapelu a nemilosrdně mu vyházel i skladby, které mu přišly příliš sentimentální a klišé.

“On zavolal mně, takže jsem si mohl, abych tak řekl, diktovat podmínky. Zajímal mě spíše on než lidé kolem něj, takže přesvědčit ho, aby hrál všechno, bylo součástí „metody“, která nám umožnila pokročit v této práci. (...) Byl velmi statečný a snesl ode mě spoustu keců - mohl mě kdykoli poslat do háje, ale on mi opravdu vyšel vstříc, aby tenhle experiment dotáhl do konce, a já jsem odcházel s ještě větším respektem k němu, než když jsem tam šel.”

Šedé eminence v hudbě: Nenápadný král současného popu Max Martin

Album získalo několik nominací na cenu Grammy, včetně Alba roku a Producenta roku, takže experiment to byl úspěšný. Spolupracoval pak i s Red Hot Chili Peppers a produkoval pátou sólovku Rogera Waterse Is This the Life We Really Want? z roku 2017. Jako fanoušek Watersovy tvorby s Pink Floyd byl Godrich k jeho sólové tvorbě kritický a měl pocit, že jako producent by ho měl podpořit, trochu postrčit správným směrem. Jedním z jeho nejnovějších počinů je pak poslední deska Idles s názvem Tangk.

Co se týče umělců, které si vybírá ke spolupráci, zásadně je sám nikdy neoslovuje, a to z jednoduchého důvodu: “Zpravidla se jako první ptám: Co si myslíte, že udělám? Prostě aby neměli nějakou představu, že budu opakovat něco, co jsem už dělal, nebo že budou znít jako někdo jiný, s kým jsem pracoval. Obvykle dokážu dobře odhadnout, zda mohu něčím hodnotným přispět, a bude se mi líbit, co můžeme společně udělat. Nedělám si iluze, že mohu vylepšit někoho, komu už fandím, takže nikdy nikoho neoslovuji - musí mě o to požádat.”

Godrich na hudební scéně ale nepůsobí jen jako producent, je také aktivním muzikantem. Spolu s Joeym Waronkerem (který jinak bubnuje s Beckem a také působil v R.E.M.) a zpěvačkou Laurou Bettinson (jinak známou pod pseudonymem Femme) tvoří kapelu Ultraísta. Zároveň je členem “superskupiny” Atoms for Peace, která vznikla proto, aby mohla živě hrát skladby ze sólovky Thoma Yorka The Eraser. Kromě Godriche a Yorka ji tvoří Flea z Red Hot Chili Peppers, již výše zmíněný bubeník Joey Waronker a perkusionista Mauro Refosco z Forro in the Dark. 

Godrich také stojí za dnes už legendární sérií From the Basement, které se začaly natáčet v roce 2006 v londýnských studiích Maida Vale. Jednalo se o intimní “koncerty” bez publika či moderátora. „Chci zachytit některá opravdu ikonická, větší jména - vlastně jde o to zachytit lidi, kteří mají svou chvíli, a pokusit se o definitivní záznam toho, co dělají,“ popsal Godrich. Inspirací mu byl starý televizní pořad The Old Grey Whistle Test. Mezi vystupujícími samozřejmě nechyběli Radiohead (kteří tam přehráli rovnou dvě celé desky), The Kills, White Stripes, Sparks, Gnarls Barkley, PJ Harvey, Sonic Youth, Queens of the Stone Age a řada dalších. V roce 2022 vznikla nová série, ve které se pak představili třeba Idles nebo Warpaint.

“Myslím si, že lidé přikládají příliš velkou váhu vybavení a studiovým trikům, zatímco já ve skutečnosti považuji za nejdůležitější část tvorby desek hudební cítění a komunikaci se zúčastněnými, noty a slova. Rozčiluje mě, když se mě lidé ptají, jaký je můj oblíbený mikrofon. Na tom nezáleží. (...) Mrzí mě, že to musím říct, ale jedním z důvodů, proč se hudba obecně zhoršila je, že lidé myslí víc na techniku než na samotnou hudbu, kterou dělají.” říká Godrich.

“Jsme lidé za oponou a já jsem si vybral tuto roli, abych byl sám v laboratoři, uprostřed noci, a dělal nepořádek. Myslel jsem si, že bude zábavnější a zajímavější mít svobodu udělat něco špatně. Publikum miluje mytologii svého umělce, úžasné a talentované lidi, kteří vystupují, a naším úkolem je, aby to vypadalo jako že to není žádná námaha.” 

 Text: Barbora Kubalová, foto: sae.edu
Témata: Nigel Godrich, Radiohead, George Martin, The Beatles, Paul McCartney, Mahavishnu Orchestra, Parlophone