Šedé eminence v hudbě: Pátý Beatle George Martin

Sir George Martin (pozor, nepleťte si se spisovatelem Georgem R. R. Martinem) se narodil roku 1926 v Londýně. Od dětství se věnoval hře na klavír, zároveň se ale také zajímal o letectví. Stal členem letecké divize Královského námořnictva, než se však podíval do vzduchu, válka skončila. Po roce úřednické práce tak nakonec armádu opustil a přihlásil se na Guildhall School of Music and Drama, kde studoval hru na klavír a hoboj, kompozici i orchestraci skladeb.

RECENZE: Je zážitek sledovat The Beatles na cestě, kdy jim nezbývalo nic jiného než volat Help!

Po ukončení studia se v roce 1950 stal asistentem ředitele Parlophone Records (odnož EMI) Oscara Preusse. Tato společnost tehdy vydávala spíše druhořadé a regionální umělce, naučil se tam ale nahrávat a pracovat s různými umělci, ať už se sólovými hráči nebo velkými symfonickými tělesy. 

V té době probíhal v hudebním průmyslu přechod ze starých šelakových desek na LP a 45s desky a magnetické pásky. EMI se těchto nových trendů chytala jen pomalu, Martinovi ale rychle došel význam těchto změn. Už v roce 1955 využil pro satirickou desku Petera Ursinova nazvanou Mock Mozart několika záznamů hlasu a nástrojů přehraných přes sebe na pásek.

Když v roce 1955 ředitel Preuss odešel do důchodu, Martin se stal jeho nástupcem a tak i nejmladším ředitelem v historii společnosti. Protože rozpočet společnosti byl omezený a většina talentů z celé země už byla stejně rozebraná konkurenčními společnostmi Columbia a HMV, zaměřil se na malou ale výnosnou oblast komediálních nahrávek. Kromě již zmíněného Ursinova se jeho hlavním tahounem stal Peter Sellers, vycházející hvězda, tehdy známý jako člen komediální skupiny the Goons. Svůj první hit na prvním místě britského žebříčku pak získal s Temperence Seven se skladbou You're Driving Me Crazy v roce 1961. 

O rok později měl schůzku s Brianem Epsteinem, aby si poslechl nahrávku kapely, kterou Epstein zastupoval. „Brianovi jsem řekl: ‚Jestli chceš, abych je posuzoval podle toho, co mi hraješ, tak promiň, ale musím tě odmítnout.' (...) Byl strašně zklamaný. Vlastně mi ho bylo opravdu líto, protože to byl takový upřímný mladý kluk. Tak jsem mu dal záchranné lano. Řekl jsem mu: 'Jestli je chceš přivézt z Liverpoolu, dám jim hodinu ve studiu,'“ vzpomínal Martin pro Desert Island Discs v roce 1996. 

Ale ani ve studiu ho čtveřice nepřesvědčila. „Myslel jsem si, že jejich hudba stojí za houby.(...) Nedokázal jsem si sám pro sebe ujasnit, co poslouchám - protože jsem byl zvyklý [slyšet] sólového zpěváka s doprovodnou skupinou. Ale tady jsem měl čtyři lidi, kteří dělali různé věci,” řekl v rozhovoru pro pořad BBC Arena. Nakonec se přece jen rozhodl dát čtveřici šanci, ani ne tak kvůli hudbě, ale spíše kvůli jejich charismatu. „Zamiloval jsem se do nich. Tak jednoduché to je,“ řekl Sue Lawley. A udělal dobře, kapela se totiž jmenovala The Beatles.

Smlouvu dostali, ale odnesl to původní bubeník Pete Best. „Nikdy jsem neřekl, že Pete Best musí odejít,“ řekl Martin později naštvané Bestově matce. „Řekl jsem jen, že pro účely první desky The Beatles bych raději použil nějakého studiového bubeníka. Nečekal jsem, že by ho Brian Epstein vyhodil. Zdálo se, že co se týče vzhledu, to bude nejvýnosnější komodita."

TOP 10 skladeb Johna Lennona: Beatles, společenské apely, halucinogenní obrazy i láska k Yoko Ono

Oproti jiným producentům té doby Martin s kapelou komunikoval, snažil se je pochopit. Brzy rozeznal jejich skladatelský talent a snažil se hotové nahrávky pouze dopilovat a směrovat produktivnějším směrem. Nikdy je nenutil, aby zněli jako někdo jiný. V té době bylo vzhledem k nákladnosti času v nahrávacích studiích běžné, že desky nahrávali profesionální studioví muzikanti a kapela hrála pouze na koncertech. Mladé publikum přece příliš nezajímalo, kdo na nahrávkách doprovází hlavního zpěváka. Beatles si chtěli vše na deskách hrát sami a Martin jim to umožnil, s jedinou výjimkou, kdy při jedné z prvních sessions nahradil nově příchozího Ringo Starra Andym Whitem.  

Protože jim pomáhal rozvíjet jejich skladatelský talent, členové Beatles brzy začali skládat složitější skladby. Martin se na řadě skladeb přímo podílel, např. ve skladbě Misery hraje sólo na piano, smyčcový kvartet v Yesterday byl jeho nápad, složil část skladby In My Life, kterou hraje cembalo. Na psychedeličtějších nahrávkách jako je Sgt. Pepper (mimochodem první rockové album, které získalo Grammy za album roku) a Magical Mystery Tour pracoval s vrstvením nahrávek přes sebe a přehráváním pozpátku.

Martin s Beatles spolu posouvali hranice populární hudby a otevřeli tak cestu mnoha dalším. Rozšířili “škatulku” rokenrolu a populární hudby i škálu zvuků, které bylo možné v hudbě použít. Produkoval všechna jejich alba, ačkoli na posledním Let It Be není oficiálně jako producent uveden, jelikož hotové skladby, poznamenané různou kvalitou nahrávání i pošramocenými vztahy v kapele, nakonec ještě (ne vždy k libosti členů kapely, především Paula McCartneyho) “přeprodukoval” Phil Spector. 

Dalšími úspěšnými umělci vedle Beatles pod Martinovými křídly byli Gerry & the Pacemakers, Billy J. Kramer & the Dakotas a Cilla Black. Nezapomeňme, že svůj první hit číslo 1 měl Martin teprve v roce 1961. Už v roce 1963 jeho skladby dominovaly britskému žebříčku po 37 týdnů. Kromě Beatles se do Parlophone stáje přidali i Hollies, což ze společnosti učinilo největší z EMI labelů. V roce 1964 už byl Martin nejúspěšnějším producentem dekády a dodnes patří mezi nejlepší producenty všech dob. Překvapivě, ačkoli labelu přinesl takové úspěchy, Martin stále musel žít ze stejného směšného platu 3000 liber ročně a hrozilo, že namísto zvýšení mzdy mu z ní společnost ještě ukrojí. Proto v roce 1965 EMI opustil spolu se třemi kolegy a založili společně svou vlastní produkční společnost AIR (Associated Independent Recording). 

Po rozpadu Beatles definitivně přerušil všechna pouta s EMI a jeho kariéra začala v 70. letech vzkvétat. Spolupracoval s kapelou America, Jimmym Webbem, Jeffem Beckem nebo Mahavishnu Orchestra, jejichž album Apocalypse z roku 1974 považoval za jedno z nejlepších alb, které produkoval. Ani s Beatles nepřerušil pouta nadobro: Paulu McCartneymu produkoval alba Tug of War, Pipes of Peace a Give My Regards to Broad Street, pro Ringo Starra Sentimental Journey, a nakonec i pro George Harrisona desku In My Life.

Produkoval titulní skladby k bondovkám Live and Let Die (opět z pera Paula McCartneyho) a Goldfinger (od Shirley Bassey), k první jmenované také skládal hudbu. Zároveň v polovině 70. let začal postupně ztrácet sluch. Proto pro něj začal pracovat jako asistent jeho náctiletý syn Giles (nyní také hudební producent), který se tak stal jeho “ušima” a dočasně tak dokázali Martinovy potíže skrýt před veřejností. V 80. letech už byl Martin brán za váženého odborníka v oboru, vyhledávali ho pouze nejlepší umělci na světě, často byli rádi i za pouhou konzultaci s ním. 

V 90. letech pracoval třeba s Céline Dion, Kate Bush, nebo s Petem Townshendem z The Who na muzikálu Tommy. V roce 1996 získal řád britského impéria jakožto první producent vůbec a jako třešničku na dortu si přidal singl Candle In the Wind od Eltona Johna, který se stal nejprodávanějším singlem v historii populární hudby. Svou kariéru postupně shrnul, a to nejprve “all-star” albem In My Life, na kterém skladby podle jeho výběru (převážně od Beatles) zpívá řada jeho spřátelených umělců - Robin Williams, Bobby McFerrin, Jim Carrey, Goldie Hawn nebo Sean Connery.

V roce 2001 pak vydal šestidiskovou retrospektivní kompilaci všech zásadních skladeb své kariéry Produced by George Martin: 50 Years in Recording. Měl také svůj dokumentární pořad o hudbě a skladatelství The Rhythm of Life. Kolem roku 2014 už však jeho sluch byl natolik špatný, že se musel spoléhat pouze na kombinaci naslouchátek a odezírání ze rtů. Zemřel v březnu 2016 ve věku devadesáti let.

Text: Barbora Kubalová, foto: archiv iREPORTU
Témata: Nigel Godrich, Radiohead, Ultraísta, Atoms for Peace, Paul McCartney, From the Basement, Idles