Vydáno 15.09.2025 | autor: Liv Boková
Nové kapely hrající tvrdší a tvrdou muziku to v tuzemsku nikdy neměly snadné. Každá dekáda však naštěstí zplodí aspoň jednu, která si jde za svým přes všechny překážky, a díky tomu, že věří, maká a je z více důvodů unikátní, to dokáže. Co je v současnosti a co bylo před dvaceti lety nejtěžší, jak získat a udržet fanoušky, stále růst a na mnohé další, jsme se zeptali za úplné nováčky Syncopation, za ty, kterým už to docela funguje, ale ještě se cítí být na začátku, kapely Černá, a za ty na vrcholu Cocotte Minute.
Začínající kapely to mají čím dál těžší. Nemějte žádnej za*ranej plán B, radí jim stálice
Úplné začátky kapel se dají přirovnat k „utrpení” čerstvě dostudovaného absolventa, který se bez praxe snaží sehnat práci. Kapela nemá v ruce nic. Možná pár písniček, vytvořila si první nahrávku, ale pro pořadatele nemá dost sledujících na sociálních sítích ani videa, na nichž by jim ukázala a prostřednictvím kterých by je přesvědčila, jak je skvělá, že stojí za to jí dát první velkou šanci se ukázat a vzít ji do klubu či na festival.
Syncopation existují něco málo přes rok. A právě v takové situaci se nacházejí. Nicméně je to kapela složená z velmi akčních mladých mužů, kteří se, ač sami zatím jako kapela téměř „v plenkách”, rozhodli podpořit své vrstevníky uspořádáním festivalu StageBound. „Základní myšlenkou je propojení mladých perspektivních kapel s legendami rockové a metalové scény napříč Českou republikou,” uvádí frontman Filip Král a bubeník Honza Studničný, kteří za tím vším stojí.
Právě po úvodní zastávce prvního ročníku akce v pražském Rock Café, kde oznámili vydání prvního singlu a rovnou ho tam i symbolicky pokřtili, jsme s nimi mluvili. Druhá zastávka se uskuteční v pátek 19. září v plzeňském Divadle pod Lampou.
Syncopation vnímají jako největší úskalí fakt, že mladí lidé ve věku kolem dvaceti let nechodí do klubů na tvrdší muziku. „Přijde mi, že lidi, který chtějí jít v pátek pařit, jdou spíš na rap nebo disco věci,” sdílí své dojmy Honza. „Je to všechno se vším, muzika se stává čím dál víc konzumní záležitostí a je to hrozná škoda,” dodává Filip, podle kterého jsou dalšími možnostmi pro mladé publikum spíš drum and bass a electro, ale na metal nemíří.
Všímají si také, že na tuzemské rockové a metalové scéně nevzniká moc kapel, které by za to stály, a zároveň většina těch nejúspěšnějších se nedá poslouchat, protože jde o hospodský bigbít. Čím to je? „Třeba tím, že spousta lidí tady pořád neovládá angličtinu. Pro mladou kapelu, která zpívá anglicky, je pak skoro nemožný si získat fanoušky, kterým je třeba padesát,” zamýšlí se Honza.
Jaké publikum by si přáli? „Chceme se pokusit propojit ty dvě generace. Přitáhnout tu starší, které nestačí hospodský odrhovačky, a otevřít mysl mladší generaci, která si našla to svoje místečko u rapu a podobně. Těžko je budeme přesvědčovat, to je nám jasný, ale aspoň jim to chceme ukázat,” vysvětluje Filip.
Černá existuje zhruba sedm let a za tu dobu neskutečně vyrostla. Má ostrý silný zvuk, atraktivní signifikantní, a zároveň stále přirozeně působící image, kvalitní songy. Leccos už za tu dobu vydala, například letos v létě klipovku Nesmrtelnej, kterou když si dáte, pochopíte, proč se o ní nebudu dál rozepisovat. Tahle píseň doplněná videem je všeříkající.
Černá si už také dokázala přitáhnout dostatek fanoušků, aby po předskakování větším kapelám, třeba i v pražském O2 universu, mohla letos na podzim vyrazit na samostatné turné.
Čtveřice hrající muziku na pomezí tvrdého rocku a moderního metalu, aktuálně se zvukem připomínajícím jednu nejmenovanou americkou formaci, jež v říjnu zavítá do Prahy v rámci turné na oslavu pětadvaceti let od vydání ikonického alba The Sickness, se i přes poměrně zajímavé zkušenosti sama stále řadí mezi mladé kapely.
Kromě klasických „provozních” překážek jako je nemoc, porouchané auto při cestě na koncert, kolaps techniky, zatím na žádnou vysokou silnou zeď od svých začátků na tuzemské scéně nenarazila. Snad až na to, s čím se tehdy musela vyrovnávat spousta kapel, že „vlivem covidu skončilo turné po prvním koncertu”. „To jsou stresující chvíle, ale když se překonají, jste o krok dál,“ řekl iREPORTu za celou kapelu bubeník Eduard Štěpánek.
Už zavedené kapely se k nim vždycky chovaly hezky, takže by se dalo říct, že pánové z kapely Černá jsou takové „děti štěstěny”. „Nemáme žádnou negativní zkušenost. S někým si samozřejmě sedneš a rozumíš víc, ale určitě jsme nezažili něco, co by nám leželo v žaludku.“ Podpořili je například Dymytry, kteří je vzali opakovaně na turné. „Nejčerstvější podpora je od Touži (zpěváka Honzy Toužimského, pozn. red.) z Arakainu, u kterýho se nahrály zpěvy na novej singl. To byla perfektní práce.“
Růst se jim daří díky souhře spousty faktorů. „Mohl bych děkovat lidem, který nám pomohli, rodinám, přátelům a bude to určitě pravda. Podstatný ale je, že jsme se sešli dobrá parta, kterou baví hrát společně,“ vyzdvihuje Eduard s tím, že toho mají ještě hodně před sebou a chtějí toho ještě hodně dokázat.
Těžké situace je posouvají: „Všechno se děje tak, jak se dít má, a i když nastane těžká situace, za nějakej čas se ukáže, že to bylo nutný zlo, který nás posílilo.“
Všichni kontinuálně na něčem pracují. Kromě společné kapely má každý z nich i další vlastní aktivity. „Životní zkušenosti potom promítáme i do kapely a navzájem se obohacujeme. Cvičení na nástroj už je dneska samozřejmostí, potřebujeme znít co nejlíp. Ale když tě něco baví, tak tě ta dřina tolik nebolí,“ podotýká s úsměvem bubeník kapely Černá.
„Kdybychom na tohle znali odpověď, máme vyprodaný haly po celým světě. Na to neexistuje recept a my máme dost pokory na to, abychom měli na tuhle otázku jasnou odpověď,“ reaguje i za ostatní muzikanty z kapely Eduard.
V čem to teď mají kapely začínající od nuly těžší, než oni, je prý na rozsáhlou diskusi. „Je to na každým, jak zodpovědně se k tomu postaví, nebo jaký má štěstí, který samozřejmě taky potřebuješ. Konkurence kapel je velká, dneska si každej může poslechnout, co chce. Musíš zaujmout něčím, co tu ještě nebylo a lidi neviděli nebo neslyšeli. Na druhou stranu je ale úplná svoboda projevu, takže je jen na tobě, jak to pojmeš a kolik energie do toho dáš.“
A do třetice kapela, která je zaslouženě na vrcholu. Vzhledem k bezbřehé energii, ohromnému nasazení a jedinečnosti na tuzemské scéně, se na něm jistě ještě pěkných pár let udrží. Cocotte Minute jsou fenomén, čtvrt století tvrdé práce, široká a pevná fanouškovská základna, dokonalý zvuk. Unikátní jsou přístupem, muzikou i lidsky.
Příběh českého hitu: Cocotte Minute – Králům koruny
Pokud se chtějí začínající kapely někým inspirovat, nechť si přečtou příští řádky jako povinnou četbu a pak se pustí do práce. S frotmanem Zellerem jsme si povídali necelé tři měsíce před tím, než Cocotte Minute 13. prosince naservírují fanouškům speciální hudebně-vizuální show při své premiéře ve Velkém sále pražské Lucerny, kde také oslaví čtvrt století na scéně.
V začátcích naráželi na překážky, které dnešním nováčkům v cestě nestojí. Jako tu největší vnímají absenci online kanálů a sociálních sítí, jak je dnes známe. „I nahrávací proces byl v rukou pár profesionálů a cenově pro amatéry skoro nedostupný. Vydávání hudby bylo v rukách pár vydavatelství, který to, co jsme tehdy dělali my, vydávaly zcela výjimečně. Nám se to tehdy shodou velmi štaštných náhod nakonec podařilo. Jiná šance, jak dostat naši muziku k lidem, tehdy skoro neexistovala,” řekl iREPORTu frontman Cocotte Minute.
Také jim na startu pomohly zavedené kapely, řekněme, komerčnějšího rázu, hrající dost odlišnou muziku. Na turné je na úplném začátku vzali Divokej Bill a Harlej. „Pomohli nám tím neskutečně a lidsky byli taky skvělí,” vzpomíná. Zdaleka ne všechny kapely k nim ale přistupovaly vstřícně. „Z naší historie mám slušnej seznam kapel, co se zachovaly jako zmrdi. Oblíbenou zábavou zmrdskejch kapel je, že zdrhnou ze společnýho tour těsně před jeho začátkem. To se nám stalo minimálně třikrát. Pro mě je podání ruky svatý. Pro někoho to žádnou cenu nemá. Každej má jinou představu o tom, co je morální a co ne,” konstatuje s úsměvem Zeller.
Jsou prostě jiní. V mnoha ohledech. Jejich svojskost je pověstná. Když si vzpomenu na dobu někdy před… mnoha lety, platili za kapelu, která dokázala vykouzlit skvělý zvuk, při němž vlály kalhoty, naprosto kdekoli. I v té nejpodivnější špeluňce, kde snad ani neměli pódium. V klubech i na open airech. Cocotte Minute si totiž neváhali „tahat” vlastní odposlechy a zkrátka všechno, co potřebovali k tomu, aby odehráli precizní koncert. A bylo jim jedno, jestli to bude pro třicet nebo pět tisíc lidí.
Nikdy to nedělali pro slávu a nikdy se nikomu nepodbízeli. „Je to naše životní cesta. Věřím, že ta ryzí autenticita je to, co nás odlišuje od většiny ostatních.”
RECENZE: Cocotte Minute natočili strhující a hudebně poctivou výběrovou desku
Muzika je pro ně na prvním místě a podřídili tomu všechno. „Naše rodiny by o tom mohly vyprávět. Vydělali jsme už s Czendou s Cocotte Minute nižší desítky milionů a všechny jsme je do tý muziky zase vrátili. A já jsem se časem naučil všechno, co se dalo. Jsme vlastně komplet label a autoři všeho a jenom některý činnosti outsourcujeme.”
„Dneska je to celý extrémně nízkoprahový. Dobrou desku můžeš nahrát doma v garáži a do několika hodin ji vydat online a navíc worldwide,” říká frontman Zeller s tím, že jim se tehdy mohlo o něčem takovém jen zdát.
ROZHOVOR | Martin Zeller (Cocotte Minute): Mění se jenom forma, ale rock je nesmrtelnej
Tato výhoda je však zároveň i obrovskou nevýhodou: „Na druhou stranu je díky tomu ale tý muziky extrémně hodně, a je jí extrémně hodně i dobrý, takže je těžký získat pozornost lidí. Tehdy byly dva pořady v televizi a pokud se ti tam podařilo dostat klip, byl jsi s nu-metalem jedinej v republice.”
„Nikoho nekopírovat! Což je jejich největší a nejčastější problém. Inspirovat se je ok, ale kopírování je cesta do prdele. Naučit se hrát naživo,” vzkazuje prostřednictvím iREPORTu začínajícím kapelám Zeller.
„Většina těch kapel vybouchne na stagi, protože to, co si naklikaly myší do stopy, není bohužel ani náhodou to, co předvedou pak na pódiu. Nemít žádnej zasranej plán B!,” zdůrazňuje, opět se svým typickým šibalským úsměvem. A doplňuje: „Buď je to tvoje životní vášeň, nebo se na to vyser. Nebo buď aspoň bezskrupulozní holič, jakože pár takovejch taky znám, ale pak ovládej svůj nástroj jako král! A hlavně dělej to, čemu ty opravdu věříš. Ser na to, co ti kdo říká, ty musíš sám vědět, že jsi na správný cestě. Správný publikum už si tě najde při troše štěstí samo. A pokud můžeš, jdi rovnou ven. V Česku si většina lidí neváží skutečnejch umělců, protože lidi nikdo nenaučil, jak je poznat.”
Cocotte Minute jsou naklonění některou ze začínajících kapel podpořit. Když je k tomu příležitost, dělají to rádi. „Ale je pravda, že jsme hodně náročný na to, co podpoříme.”
Podle Zellera záleží na tom, jaké fanoušky a konkrétně na co. Cocotte Minute s těmi jejich komunikují prostřednictvím sociálních sítí, newsletterů a inzerce na Facebooku. „Naštěstí jsou to lidi, který chtěj žít a žijou v realitě. Sociání sítě jsou pro ně doplňkem jejich reálnejch životů, takže i rádi jdou mezi ostatní lidi na nějakou dobrou show. Zakalit, pobavit se, pokecat s kámošema.”
Jak se žije na šňůře | Martin Zeller (Cocotte Minute): Měl jsem v puse pistoli od nácků
„Jak dostat do klubu současný děcka, u kterejch je možná důležitější život na sociálních sítích, než ten reálnej, netuším. A vlastně ani nevím, jestli bych pro takový lidi chtěl hrát,” přiznává na závěr Zeller.
Závěrem ještě navážu na Zellerova slova: Kapely, muzikanti, choďte na koncerty. Choďte na koncerty tuzemských i zahraničních kapel, kde najdete obrovskou inspiraci. Učit se můžete z toho, co se vám líbí i z toho, co se vám nelíbí, a sami to zkusit udělat jinak. Fanoušci, choďte na koncerty. Aby se mohla tuzemská hudební scéna proměnit, bez vás to nepůjde.
Text: Liv Boková, foto: Tom Black, Denisa Grujičová, Valeria Semenová
Témata: Cocotte Minute, Černá, Syncopation
