LIVE: Therapy? Léčba šokem a radostí ze hry

THERAPY? + FLESH ROXON, DIRTY BLONDES
ROCK CAFÉ, PRAHA
22.1.2016

Hudba Therapy? s roky neztrácí na kvalitě. Důkazem je jejich poslední (již čtrnáctá!) deska, která umně střídá nálady, nepostrádá energii a za tvrdých kytarových kaskád i bravurního zpěvu vyvolává všechny emoce kromě těch frivolních. Irští usedlíci se v Praze odpíchli právě údernou čerstvou Still Hurts a nakopnutou náladu i tempo si udželi následující hodinu a půl. Tato energická setrvačnost má ale své kladné i stinné stránky.

Therapy?: A bude mejdan!

Mezi ty pozitivní patří obecenstvo v takovém rauši, že i členové kapely Dirty Blondes se na straně publika na koncertě Therapy? vozili na hlavách diváků a zavěšovali se na kovovou konstrukci držící reflektory. A to s takovou vervou, že se konstrukce chvílemi dost nebezpečně zakývala. Pivo teklo po zemi klubu v řekách, a zatímco přední řady se pravidelně pěstmi zdravily s basákem McKeeganem uznale kývajícím hlavou, sborové zpěvy druhých hlasů písní se nesly až k baru. "Insecurity! Insecurity!"

Andy Cairns uváděl každou píseň proslovem vzpomínajícím ať už Lemmyho, Bowieho, Prahu nebo Irsko. Valil oči, vyplazoval jazyk vybroušený do špičky a jeho téměř maniakální výraz nesundal z tváře ani na okamžik. "James Joyce is fucking my sisterrr!" Trojice se rozhodla předat jasnou zprávu - dneska se budeme bavit jako v devadesátkách, energie na to máme dost, a vy v tom pojedete s námi. Jediný vyklidněný moment se tak dostavil s hitovkou Diane.

Andy zkrátka vypadal, že na pódiu vypustí duši. A tou stinnou stránkou je pak právě a pouze pocit, že tu duši opravdu vypustil. Textově i instrumentálně Therapy? už léta slibují nejen nářez, ale leckdy i pořádnou depku s hlubokým prožitkem. Tato část jejich stopy se ale za přátelského a přímočarého koncertního projevu někam ztratila. Naživo vypichují za hutného zvuku jednoduché nápěvy a udržují punk-rockový feeling. Klub se baví a vše je v pořádku. Ti, co se vyžívají v hudebním obsahu, vrstvení a nuancích, ale možná odešli lehce zmatení. Tohle byla terapie radostí a na jiné pocity nezbylo místo. A pak že "happy people have no stories".

text: Alena Bílková, foto: Ilona Gerasymova (@ fakker.cz)