ROCKBLOG: Michal Šindelář: Nejlepší bubenická rada, jakou jsem kdy dostal, mě udivila

KATAPULTOVÁN DO TŘINCE

Je sobotní ráno 29. června 1996, vyrážíme s tátou, Toljou Kohoutem a zvukařem Viktorem Janouškem směr Třinec na festival Noc plná hvězd. Podobných odjezdů jsem za poslední čtyři roky zažil už hodně, od znovuzrození Katapultu v roce 1992 jsem vynechal opravdu jen málo koncertů, a to především kvůli školní docházce, ne kvůli tomu, že bych nechtěl. Ze začátku mě bavilo pozorovat tátu na jevišti a nasávat atmosféru koncertů, které pro mě byly vším, už když jsem byl u maminky v bříšku.

FOTOREPORT: Suzanne Vega přivezla do Plzně své hity, vystoupil i Michal Šindelář

Netrvalo dlouho a začal jsem pomáhat Milanovi Balcarovi (bubeník Katapultu v letech 1987-1995) se stavbou a balením bubnů, až se ze mě prakticky stal (i přes velice nízký věk) další technik. To pro mě skýtalo možnost koncert co koncert pozorovat každý Milanův úder zpoza hradby Marshallů (aneb nejlepší místo v sále). Mé pozorovací schopnosti zřejmě nebyly z nejhorších, protože jednoho dne v Mnichovo Hradišti mě na zvukové zkoušce posadil Milan za bicí místo sebe, odehrál jsem písničku Hlupák váhá, aniž by si Olda čehokoliv všimnul.

Ten "šok", když se otočil, v něm vyvolal nápad na Katapult s dvěma bubeníky. Od té doby jsme s Milanem týden co týden vymýšleli a zkoušeli program Katapultu na dvě bicí soupravy. Byla to pro mě obrovská škola, nádherné vzpomínky a nejen, co se týkalo bubnů a muziky. To pak krásně doplnil a rozvinul navrátivší se Tolja Kohout, který nahradil Milana v polovině roku 95.

JAK NA VLKA S KOHOUTEM

Dovolte mi ještě jedno malé odbočení, ale pokud to čte nějaký bubeník, nebo kdokoliv, kdo při práci sedí, nemůžu vynechat vzpomínku na největší radu, kterou mi Tolja Kohout dal. Čekal jsem od této legendy nějaké velké životní moudro, radu, která změní můj život, potažmo kariéru, a k mým natěšeným a dychtivým ouškům se dostalo tohle:
"Nikdy nešetři na stoličce, ta musí být vždy nejlepší, a HLAVNĚ si neustále myj zadek (no možná použil trochu jiné slovo)!"

V tu chvíli to pro třináctiletého kluka bylo možná trochu zklamání, ale až s odstupem času a dvaceti lety na pódiích a po nahrávacích studiích to dokážu pořádně ocenit a vím, že to má cenu zlata. Od té doby, když za mnou přijde někdo mladší pro radu, tak říkám to samé a vidím podobné zklamání, nebo v lepším případě údiv, jaký jsem měl v očích tenkrát i já.

I BEZ PALIČEK NA JEVIŠTĚ LEZ!

Ale zpátky k červnovému dni roku 1996. Do Třince jsem jel stále jen jako technik, protože premiéra Katapultu se mnou za druhou bicí soupravou byla plánovaná až na září toho roku. Nicméně zřejmě osud tomu chtěl, že po příjezdu do Třince stály na pódiu dvě nazvučené, "krásné" bicí soupravy značky Amati (tenkrát standart). Jakmile to zjistil Olda, nabídl mi, jestli si nechci zkusit zahrát pár písniček už dnes. Myslím, že neexistuje tak krátká jednotka popisující čas, která by vystihla, jak dlouho jsem nad tím přemýšlel, v tu chvíli mi ani nedošlo, že s sebou nemám vůbec nic (paličky, činely atd.), ale to, co ve mně bylo snad už od narození a hlavně pak od tří let, kdy jsem dostal první "bicí soupravu" od Víti Vávry (ano, první český zpívající bubeník), ta sžíravá touha být na jevišti, díky tomu jsem okamžitě vyhrkl: "ANO, CHCI!"

Nikdy jsem netrpěl trémou, takže fakt, že moje premiéra proběhne před dvacetitisícovým davem (jak tam někdo poznamenal - nejspíš, aby dodal sílu tomu momentu) mi jenom dodal víc kuráže. Pamatuju si, jak jsem se nemohl dočkat toho okamžiku, kdy mě Olda pozve na jeviště, vyskočím na praktík a odehraju Hlupák váhá a Chodníkový blues.

Pak jen vím, že během okamžiku bylo po všem, poslední koruna, představení, úklona...

A to byl jen začátek.

Témata: Michal Šindelář, Katapult, Noc plná hvězda, bubny