RETRO: Rolling Stones v Praze v roce 1995 přilákali přes 120 tisíc lidí

ROLLING STONES
STRAHOV, PRAHA
5. 8. 1995

Jméno Andrewa Stronga, druhého předskokana a náhrady za (údajně) ochořevšího Garyho Moora, bylo velkou neznámou. Trochu mohla napovědět jeho role ve skvělém anglickém filmu The Commitments (1991) o irské soulové kapele, která se na dosah tvrdě vydřeného úspěchu rozložila, ale souvislosti naskočily při první příležitosti dohlédnout na pódium (taky se vám při podobných akcích zdá, že ausgerechnet před vás si musí stoupat samá bidla?).

RETRO: Co předcházelo koncertu Rolling Stones v roce 1995? Davy se valily na Strahov, předskakovala Lucie

Vysoký udělaný blonďák přivedl před soud lidu partu čítající dva kytaristy, basáka, zatraceně hlučného a zatraceně šikovného klávesistu, který věděl, co obnáší hammondky, a bubeníka. Sám občas posílil kytarovou sekci. Do třetí Too Many Cooks prolomil přirozenou nedůvěřivost publika, které ví, že za hodinu a půl přijdou hlavní stars, svým silovým až cockerovským projevem a nadupaností kapely, která míchala bluesrock, soul a funky do poněkud jednotvárného (postupem času se ty písničky poněkud slily), ale chytlavého tvaru - a ve finále mohl odejít s pocitem člověka, který přišel, zahrál a nedostal na hrb.

ČESKY SNADNO A RYCHLE

Tma obepjala Strahov neproniknutelným prstencem, dostavili se "straničtí a státní představitelé" a Stones napínali nadržený dav až nezdravě. "Nemůžou to došťouchat, protože Richards už nevidí na tágo," rozháněl jsem nervozitu pomocí médii stokrát promletého tvrzení o kulečníku v zákulisí. Ve 21:45 jsem to mohl nechat koňovi, konstrukce připomínající vzdálené (auvajs!) zubařské křeslo začala chrlit světla a čmoudíky a Den otevřených dveří v kocouřím pelechu vypukl. Úvodní Hollyho Not Fade Away (1964), zpomalená a odsekávaná, mě ještě příliš nepřesvědčila, snad také proto, že na horizontu se místo Glimmer Twins a jejich souputníků zmítaly siluety jakýchsi slečen. Zaplaťpánbůh, ramena jejich galantních nosičů brzy omdlévají a máme je jako na dlani, dědky.

RECENZE: Rolling Stones mohli s bluesovým albem přijít už dávno

Uvolněnou, valivou Tumbling Dice (1972) střídá svižná It’s All Over Now (1964), Jagger předvádí variace na téma "Česky snadno a rychle" a před návaly dojetí funguje jediná obrana. "Stejně si ty hlášky čteš nahoře na obrazovce, ty chytrej," brblám si do skoku při You Got Me Rocking (1994), první vyjížďce do hájemství aktuálního alba Voodoo Lounge. Stejně jako v následující, taktéž novotou svítící rychlopalné Sparks Will Fly, studiová verze nejvíce připomíná živé provedení - nebo obráceně. Reakce publika se může zdát z pohledu človíčka topeného v davu poněkud chladná, záběry do publika promítané na plátně pod podiem při Satisfaction (1965) napoví opak.

Předběžná rekapitulace první čtvrtky koncertu - znalec živáku Flashpoint a videa Stones At The Max ví, ostatním napovězme: Jagger se nezastaví, podoben lidské pumpě žene skupinu do obrátek a zbytek, tu více, tu méně sošný, dodává bytelný, energický, byť ne tak efektní background. A že téhle písničky pění nebývá bez zapýření a mýlit se je lidské (viz závěr) dokáže Charlie Watts, když - mám dojem - ve Sparks Will Fly na chvilku vyletí z rytmu a zpronevěří se tak svému renomé superpřesné páteře Stones.

PŘEKVAPENÍ V SETLISTU

Ještě houpavá Beast Of Burden (1978), věnovaná jízlivým Jaggerem všem přítomným dámám, držela pražský koncert v mezích harmonogramu předchozích vystoupení, jejichž playlisty proběhly i našim tiskem. Aber Achtung, Baby! Principál ohlásil baladu, tipnul jsem si Wild Horses a místo toho zazněla naprosto nečekaná countreyovka Sweet Virginia (1972). Watts zlehčil zvuk košťátky, skvělé sbory Lisy Fisher a Bernie Fowlera rehabilitovaly zapomenutou perličku a bloček překvapení začal.

Angie (1973) také patřila do seznamu odepsaných veličin a Dylanova Like A Rolling Stone, zahraná oproti autorově loňské pražské verzi tradičněji (byť byla o dvě sloky kratší) - čekal ji někdo? Sázím s Richardsem a Woodem imaginární akordy a topím se v blažené nejistotě, čeho se ještě dočkáme. Nakonec z předpokládaných fláků nezazněl Midnight Rambler, Undercover, Rip This Joint či Shattered, a jak tuhle hru na schovávanou pojal Keith, o tom níže. Zatím se Stones přehoupli do druhé desítky skrze Rock And A Hard Place (1989), ve které se v plném lesku předvedli v horních partiích pódií operující dechaři. Ta přechází ve zlověstný duet Jaggera a Fishové Gimme Shelter (1969), následuje I Go Wild (1994 - v tomto ohledu byla Praha trochu ochuzená, normálně hráli z Voodoo Lounge pět až šest kousků, tady došlo na tři).

Miss You (1978) poskytne prostor utajenému basákovi D. Jonesovi, blýskne se i stálý souputník Stones a jeden z největších korálů v branži, saxofonista Bobby Keys. V následujících minutách se představí celá rhytm&bluesová kavalerie. Když Ron Wood uvede "prezidenta celé společnosti", zabere Jaggera kamera, jak kráčí k mikrofonu, a masa vidí, že to pánovi dělá dobře. Nezapřel se, egouš jeden.

ŽIVOT A ENERGIE PRO 120 TISÍC LIDÍ

V ovacích davů zanikne známé ťuk ťuk na cowbell, takže Honky Tonk Women (1969) identifikujeme až podle Richardsova riffového millionselleru. Peter Pan pak odejde do zákulisí, aby přenechal volné pole působnosti svému Mefistovi. Keith také vyrazil cestou zarúbanou, sólovka Connection (1988) a Slip Away (1989) také patří k takřka nehraným. Chvilku oddechu razantně ukončí ryčný atak oka i ucha. "Těší mě, že mě poznáváte, ale co nechápete, je podstata mý hry," hřímá Jagger v černém cylindru a po stranách pódia vzlínají nafukovací monstra Krišny, Elvise, smrtky a podobných příšerek. Co téhle verzi Sympathy For The Devil (1968) říkají ti s letáky?

Figuríny splasknou v závěru následující Street Fighting Man (1968) a koncert spěje do cílové rovinky – Start Me Up (1981), It’s Only Rock’n’Roll (1974) a falešné finále Brown Sugar (1971)… konec? Jako malý děti, říkám si při pohledu na dav, skandovaný potlesk přesný jako Wattsovy ruce (tedy…) a posledních pět minut neregistruji jedinou podrobnost. Jumping Jack Flash (1968) mě jen utvrzuje v tom, že i otázka číslo jedna vyznívá po tomto dni ve prospěch těch sto dvaceti tisíc, co se nesekli.

Na rozdíl od posledního detailu promakané, zajisté skvělé přehlídky světel a zvuku Pink Floyd dali Rolling Stones publiku především zábavu. Floydi jsou reprodukce dokonalá, ale reprodukce. Jagger a spol. dávají navrch život a energii. Howgh.

text: Radek Diestler, foto: Rolling Stone (ilustrační foto), archiv

Témata: Rolling Stones, Strahov, Mick Jagger, Andrew Strong