BLOG: Jak vznikala deska Jediný na čem záleží kapely Gingerhead? "Chce to hodně odvahy," píše kytarista Luboš Moravec

K tomu, abyste natočili desku, potřebujete velkou dávku odvahy. Vlastně jakákoliv umělecká činnost vyžaduje odvahu.

Určitě jste viděli nějaký film nebo četli knížku o tom, jak pološílený malíř, který už dva týdny nejedl, ve studeném bytě s nezaplaceným nájmem v transu tvoří svůj životní obraz, jenž je dnes vystavený v Paříži a stojí dvoucifernou částku v milionech dolarů.

Gingerhead interview: Kapelu vnímáme jako miminko, postupně si hledáme tvář

Já mnohokrát, ale za tu dobu, co se pohybuji mezi umělci nebo mezi těmi, kteří se za umělce považují (těch je víc), jsem nikoho takového nepotkal. Všichni, které znám, do jednoho, platí nájem, kupují si jídlo v potravinách, kam chodí i zedníci, ajťáci a učitelé a mají i rodiny nebo minimálně nějaký měsíční rozpočet, který je třeba naplnit určitým příjmem. Drtivá většina umělců - muzikantů tedy chodí pravidelně do nějaké práce nebo pod rouškou toho, že "dělají hudbu", zpívají v muzikálu, v lepším případě dokola melou jazzové standardy v klubu nebo Dancing Queen někde na svatbě. To má s uměním a tvorbou společného asi tolik jako práce na páse ve Škodovce.

V takovém rozestavění figurek na začátku hry je tedy velmi odvážné táhnout figurkou směrem k vlastní desce, pokud navíc nepatříte mezi těch pár léty ošlehaných muzikantů, které národ zná z dob, kdy se ještě hudba objevovala v televizi na hlavních kanálech v prime time. Od těch se "něco nového" jako vlastní deska očekává, aby potom, co něco nového vyplodí, všechna rádia zopakovala jejich čtyřicet let starou píseň, kterou přeci všichni známe.

Kapela Gingerhead měla toto rozestavění ještě okořeněné tím, že naše Eliška na konci roku 2017 povila své druhé dítě, Na základě s touto situací spojených omezení jsme se nechali ukolébat těmi povinnostmi naplňování měsíčního rozpočtu a jinými kratochvílemi natolik, že naše setkání byla velmi vzácná. Jsme parta hotových dospělých lidí, kteří se mají rádi, ale takové odloučení u nás způsobuje vzájemné vzdalování a jedině osobní, ne virtuální, setkání nás dokáže nahodit na stejnou vlnu.

V tomto stavu, někdy před Vánocemi 2018, jsem pochopil, že pokud se něco nestane, jako kapela dlouho nevydržíme. Jako stmelovací prvek jsem rozhodl, že bychom měli udělat desku... A jsme znovu u odvahy. Nevěřili byste, kolik musíte mít odvahy, abyste si stoupli před ostatní členy skupiny, rozčepýřené svými osobními a pracovními strastmi a radostmi, po týdenním ladění termínů všech, aby si našli čas na zkoušku, a řekli: "Mám tady takovou písničku, je to takhle a takhle... ty bys mohl hrát třeba tohle" Myslím, že to už není odvaha, musí to být čiré hrdinství nebo nějaká psychická porucha.

RECENZE: Černý kůň českého rocku Gingerhead ukazuje sílu hned na své prvotině

Jak složit píseň? To je v podstatě jednoduché, buď si pustíte YouTube a poslechnete si, co má nejvíc zhlédnutí... Změníte jeden akord a trochu linku zpěvu, s nástroji si nemusíte dělat starost, stejně to neuděláte "tak, jak to maj voni" a tím získáte poměrně originální píseň. Nebo to děláte jako já a napojíte se na něco mezi nebem a zemí a posloucháte, co tam hraje a jak to zní... Nejlíp se mi poslouchá někde u vody a jistota je železniční most mezi Výtoní a Smíchovem, tam mi to do ouška zahraje vždycky nějakou píseň.

Je však velmi pravděpodobné, že se mi jen vybaví, co už jsem někde slyšel, a protože se mi to nevybaví přesně, považuji to za svou melodii. Tím se obloukem vracíme ke způsobu tvorby pomocí poslechu YouTube, jen to, že nevím, kde jsem to před tím slyšel, a magično napojení na vesmír a vodu ve mne vyvolává sofistikovaný pocit, že jsem opravdový umělec.

Tato systematická fáze tvorby u naší desky trvala asi pět měsíců. Systematičnost a vůle je v tomto kroku důležitá. Nebýt toho, nebyla by nikdy vymalovaná Sixtinská kaple a David by byl stále uvězněn v kvádru bílého mramoru v lomu. Následovalo kapelní soustředění, to míváme vždy na jaře na nějaké promrzlé chalupě, kde si společně vaříme - to je velmi důležitá činnost, která nám vždy zabírá minimálně stejně času jako samotné hraní.

Tentokráte jsme měli půjčenou chalupu našeho skvělého řidiče Pepy poblíž Vlašimi, a ač bylo soustředění až začátkem května, bylo pršavo a asi 5 stupňů, takže tradice nutnosti topení a vlezlého chladu po nocích byla zachována. Moje výtvory jsme doplnili o další písně, které jsme již vytvořili dříve a úspěšně si prošly koncertním sítem. To se vlastně vždy ukazuje jako lepší - písně nazkoušet, zahrát na několika koncertech a pak nahrát. Vzhledem k výše uvedené ojedinělosti našich setkání však bylo nutné sáhnout i k nevyzkoušeným novým opusům. Na soustředění jsme dali dohromady 16 písní pro desku a naplánovali nahrávání bicích ve studiu...

Jak to celé nahrát? Dříve musela celá kapela do studia, vše se najednou zaznamenalo, A k tomu byla třeba parta, která před tím léta hrála spolu dokola třeba i to Dancing Queen nebo Smoke on the Water. Nebo, jak říká jeden můj kamarád, nějaký to "klouz jůr ájz" či "brejk maj hárd"... Potom to celé hrálo a ve studiu vznikaly i momenty předem neplánované, skvostné.

Gingerhead pokřtili v Malostranské besedě své první EP

Velká část dnešních umělců zaměňuje tyto okamžiky, jež jsou výplodem řemesla výborných muzikantů a jejich hloubavého ducha a souhry, se spontánností. A tak se po dvou zkouškách některé kapely vypravují do studia, kde chtějí ze spontánnosti a neumětelství vytvořit broušený diamant. Technologie jdou však naproti i muzikantům, kteří nehrají každý den a nemají to vše tak "v ruce" a dá se na jejich projevu ledacos opravit, nebo z jejich mnohačetného opakování téhož vybrat jednotlivé perly a sestavit z nich poslouchatelný náhrdelník.

Touto cestou jsme se vypravili i my. Nahráli jsme bubny ve studiu, které tam na základy nahrané na klik na výše uvedeném soustředění náš profesionální bubeník Tomáš nasázel za dvě odpoledne... S texty jsme oslovili kamarády a známé, dohodli jsme se, že budeme srozumitelnější, pokud budeme zpívat česky. I na koncertech mají mnohem větší ohlas česky zpívané písně, ale naše Eli zvyklá na anglické frázování s tím měla mnohdy dost velký problém.

Červen byl ve své půli a my chtěli desku vydat v říjnu a chyběla nám většina textů, dále zaznamenat basu, zpěv, Maťovy a moje kytary... Pro kapelu z pracujícího lidu nerealizovatelné. Sesbíralo se několik textů od známých, z nichž jsem asi polovině nerozuměl a pod tlakem času a slov, které jsem si k některým melodiím mezitím přiřadil, jsem začal psát texty sám. Později jsem jednou větou texty zhodnotil jako: "moudra starého muže, přepsána tak, aby to mohla říkat žena".

V srpnu nahrává Vlastík u Maťa basu a já doma své kytary, na konci prázdnin máme i všechny texty. A pak... Útlum, nic se neděje. Maťo si dává na čas a nahrává kytary s rozvahou, klidem a rychlostí japonského čajového obřadu. Stoupá napětí, nervozita, moc se nevidíme, Eliška začíná zpívat na základy, někdy bez Maťových kytar.

Potřebujeme na dokončení peníze, je třeba tedy spustit kampaň Hithit a v tu chvíli přichází první mix, kde slyším, že mé kytary Maťo tzv. reampoval (použil reálné aparáty místo mých virtuálních) a polovinu z nich tam nedal a nahrál tam svoje jiné. Nejkritičtější bod tvorby desky. Za mě zmar, konec nadějí na výtvor s mým zvukem a nápady, hned jsem to celé ze sebe vychrlil. Virtuálně, bohužel, tzn. ne úplně přesně. V tu chvíli bych nejradši rozkousal stůl, prodal kytary a nakoupil rybářské náčiní. Maťo to navíc vůbec nechápal, jako by žil na jiné planetě. Bože, co je na tom k nepochopení?

Překonali jsme to, se zatnutými zuby si to oba vysvětlili a v této down náladě všichni natočili videa pro kampaň na Hithitu, která se povedla. Hodně ji posunul náš Tomáš. Pomohli nám někteří lidé, od kterých jsme pomoc ani nečekali, a jiní, kteří pomoc proklamovali s námi hráli zvláštní hry a nepomohli.

Po nespokojenosti se zvukem projektu jsme se domluvili na výměně zvukaře pro mix, což bylo jedno ze zásadních kladných rozhodnutí, které ovlivnilo konečnou podobu desky. Celou nám ji ve studiu SONO dokončili Milan Cimfe, kterého znám snad 25 let, a Pavel Karlík. Maťo dohrál v lednu po pěti měsících své kytary a Eli po Vánocích dozpívala své party. Následně jsem nahrál své backvokály a SONO se koncem ledna pustilo do mixu...

Maťovi se povedl hezký obal a celou deskou se jako nit táhnou pozitivní myšlenky:
Najdi si svůj cíl a běž za ním
Vše, o čem sníš, může být skutečné, musíš za tím jít
Když je něco důležitý, jako láska nebo múzy, všeho nech a jdi za tím, neřiď se vždycky rozumem
Už vím, co je důležitý a co ne

Shodli jsme se všichni v kapele, že když to posloucháme, máme z toho radost, a to i ti největší škarohlídi mezi námi... Je to čirá radost a posluchači nám to začínají vracet. Po fázi odvahy, práce a sporů přichází fáze radosti a sklizně, a proto to všechno stálo za to.

text: Luboš Moravec, foto: Marek Musil, archiv kapely

Témata: Gingerhead, Jediný na čem záleží, rock