Vydáno 11.02.2021 | autor: Hana Bukáčková
Koncerty se v roce 2020 staly téměř ohroženým živočišným druhem. Zeptali jsme se českých hudebníků, zda dokážou jmenovat koncert, na který si budou vždy pamatovat, na zážitek, který jim změnil život. Vystoupení, po kterém se sice vrátili v pět ráno domů, i přesto si ale řekli, že má hraní i přes všechna úskalí cenu. Ve druhém díle ankety odpovídali Nikolaj Arichtev z Kryštof, Kuba Ryba z Rybiček 48, Tereza Mašková, Tomáš Kapusta z Megaphone, Zeller z Cocotte Minute a Láska.
ANKETA: Koncert, na který nikdy nezapomenu. Nikolaj Arichtev odehrál první show s Kryštof zády k publiku a Kuba Ryba se někdy ani nedostal domů
Takových koncertů, které si budu pamatovat do konce života, je určitě více. Jedním z nich je i ten, kdy jsem v 16 letech stál poprvé na pódiu. Bylo to v jednom havířovském klubu, kde jsme s kapelou Kryštof dostali příležitost předskakovat u nás tehdy známější kapele Prouza.
Byli jsme z toho tak nervózní, že jsem celý koncert odehrál zády k lidem, protože jsme se s bubeníkem dívali jen na sebe a dávali si různá znamení, abychom náhodou neprošvihli nějakou změnu rytmu a nezkazili nějakou aranž. Čímž bychom mohli pokazit nejen jednu písničku, kterou bychom třeba museli ještě ostudně hrát znovu, ale mohlo by to především poznamenat celé naše první vystupování, a to by nebyla dobrá vizitka pro začínající kapelu. Naštěstí to dopadlo dobře.
Pro mě byl zlomovej koncert kapely Donots na Rock for People, tuším, že to byl rok 2001. Kapelu už jsem měl, ale po tomhle koncertu jsem se rozhodl založit Rybičky.
Našich koncertů mám nezapomenutelných víc. Byly dokonce časy, kdy jsem se po nich domů nedostával. Ale smysl to pro mě mělo vždycky, jinak bych tomu nevěnoval celej život.
Jsou dva koncerty, na které nikdy nezapomenu. Tím prvním byl koncert Andree Bocceliho, kterého už od dětství zbožňuju, v pražské O2 aréně. Za celou dobu neřekl ani slovo, prostě jen zpíval. Byl to pro mě obrovský zážitek, na který často vzpomínám.
ROZHOVOR | Tereza Mašková: Snažím se být hlavně sama sebou
A pak nikdy nezapomenu na můj první vlastní koncert v Šumperku. Byla jsem tak moc nervózní… Byl to ale snad jeden z nejlepších koncertů, jaký jsem kdy zažila. Všechna energie, co tam byla, to se nedá zapomenout.
Odmala jsem intenzivně sportoval, ale asi od 13 let se na první místo dostaly hudba a elektrická kytara. Tak trochu díky tomu jsem začal poslouchat “kytarové žánry” blues a hardrock. Měl jsem to štěstí, že jsem ve věku okolo 18 let zastihl většinu rockových velikánů ve vyšším středním věku, kdy stále měli energii.
ROZHOVOR | Megaphone: Rádi bychom v žánru indie-pop zakotvili a posouvali ho dál
Asi nejvíc ve mně utkvěl koncert Rogera Waterse z roku 2001. Fascinovala mě sofistikovanost, údernost, melodičnost ve spojení s atmosférou autora většiny pinkfloydovských kompozic. Zároveň mi však byla bližší klubová scéna. V klubu jsem byl několik let i třikrát za týden. V nultých letech jsem asi nejvíce miloval kytarové umění Zdeňka Bíny z -123min. Byl jsem na Minutách asi 70 krát, ale nejvíce mi v hlavě utkvěl den, kdy jsem cestoval s nimi a viděl je hned dvakrát se závěrem v Praze Hostivaři na oslavě Čarodějnic. Na tenhle den nikdy nezapomenu.
Z vlastních koncertů bych asi zmínil hraní na druhém největším pódiu Colours of Ostrava. Každý z nás měl skvělý zvuk, svého člověka na stage a obecně ten závan profesionality byl tak super, že nám to hrálo samo. Potom jsem si řekl, že přesně takové akce chci hrát a je to motivace do další práce.
Bylo mi čerstvejch 15, když jsem se potají nechal propašovat na koncert Vanessy do tehdejšího Belmonda ještě na Žižkově. Byl od 18 let a Samir a jeho EBM parta tam za sebe na plátně pustili tvrdý porno a vysypaly do lidí igelitku plnou jointů. Krásný, tuhý devadesátky. Kámoš mě srazil do kotle, ze kterýho jsem za tři minuty vyletěl s rozkoplou hlavou. Od tý doby jsem věděl, že tenhle druh zábavy si nehodlám už dále nechat unikat!
ROZHOVOR | Martin Zeller (Cocotte Minute): Důležitý je se neposrat. My se prostě nevzdáme
To, že budu muset bejt rocková star bylo jasný, už když jsem začal drtit první akordy na španělku. Tušil jsem, že to bude asi jediná šance, jak sehnat nějakou holku na sex. Nebyl jsem žádnej DiCaprio už tehdy!
Koncertů, ze kterých jsem se vrátil v pět ráno (ale třeba i třetí den po koncertě), už taky pár bylo. Ačkoliv byl rok 2020 na koncerty trochu podivnej, i tak se nám podařilo pár štací s návratem o dost později, než jsme plánovali.
Láska interview: Kupa průšvihů, co jsem kdy udělal, to už je velkej zdroj inspirace!
Stejně tak bylo hodně koncertů, na nichž jsem mohl být, a na které nezapomenu - Queen nebo Rolling Stones v Praze, Jamiroquai v Portu, jedno jazzový trio v malinkatým baru v New Yorku… Jsem muzikant a hudba na mě působí intenzivně, takže těch zážitků mám nepopsatelně mnoho.
A pokud mám vzpomenout, co mě navždy nasměrovalo na pódium, tak to nejspíš bylo moje první vystoupení s královédvorskou zábavovou kapelou, která se jmenovala Start. Jak symbolické. Bylo mi tehdy asi šestnáct let a řekl jsem si, že tohle budu dělat. A tak to teda dělám a za nic bych to nevyměnil.
My jsme vždycky dost hráli pro lidi, kteří dělají extrémní sporty a tráví tím pádem spoustu času na horách. A podle toho ty akce taky vypadaly. Vzpomínám na Marosany (akce, které pořádá český legendární MTB jezdec Michal Maroši, pozn. red.), kde lidi skákali nahý z PA systému, pot kapal ze stropu a tekly hektolitry Jägera.
Jeden ze zásadních koncertů pro nás proběhl v dnes již zaniklém klubu Bohatýr v Peci pod Sněžkou, kde bylo v kotli 250 lidí, vevnitř téměř 40 stupňů Celsia a venku mínus 25. Pára, která šla ze dveří, okamžitě mrzla, takže jsme prakticky zasněžovali Pec lidským potem. Dlouho jsme na to vzpomínali, když jsme rozmrazovali naftu v našem prastarým ducatu. Na místě dnes místo klubu stojí bobová dráha.
Status Praesents interview: Máme zajetý systém neustálého ponižovaní jednotlivých členů
A do třetice nezapomínám na skvělou atmosféru v RH Baru v Žihli, kde na prostoru menšího obýváku jelo v pogu 100 lidí a my jim kázali strašnickej hardcore. Tyhle akce mi měnily postupně život. Neměnil bych. Tohle mělo svoje koule. Velkej vliv na mě měl Eda z Plexis, kterej předtím hrál v No Feeling. A já chtěl mít tolik holek, kolik měl on.
Pokaždý když vlezeme s klukama do dodávky a vyrážíme na koncert, tak se tetelím, až to spustíme. Ať už je narváno, nebo hrajeme pro pár nejskalnějších fanoušků, pocit z toho mám nádhernej. Myslel jsem si, že nám tohle nikdo vzít nemůže, a vidíte, co se poslední rok děje. My to ale nikdy nevzdáme. Status navždy!
Koncertů, které si budu pamatovat, je víc, dokonce bych řekl, že hodně, včetně mých vlastních. Jedním z nich je vystoupení Davida Bowieho v rámci tour k albu Earthling, kdy hrál v malém sále Kongresového centra. Když nastoupil, prohlásil: “dneska poslední metro nestihnete”, a hrál dlouho přes půlnoc.
Pamatuju si, že jsem byl u vytržení, když jsem jako dítě v kině viděl záznam koncertu Queen v Budapešti. Tehdy to bylo něco a hnulo to se mnou. Paradoxem je, že Queen není ani trochu moje oblíbená kapela.
Že má tohle všechno smysl, si říkám během koncertů a bezprostředně po nich, když se bavím s lidma a oni mi vypráví svý příběhy spojený s mojí hudbou.
Zpracovala: Hana Bukáčková, red, foto: Jaroslav Noska, Radim Hromádko, promo interpretů
Témata: Nikolaj Arichtev, Kryštof, Kuba Ryba, Rybičky 48, Tomáš Kapusta, Tereza Mašková, Láska, Megaphone, Status Praesents, David Pomahač, Cocotte Minute
