ROZHOVOR | Marcell: Nahrávat na klavír, který měl doma Elton John, je něco nezapomenutelného

Novou desku jste nazval Hovory domů. To mě nabádá k otázce – kde je pro vás to pravé doma?
Doma je pro mě teď Česko a Praha. Deska Hovory domů je o návratech zpátky k češtině, ale i k naší zemi. Mám to tu opravdu rád… A jsem rád, že jsem si to uvědomil.

V Hovorech domů hovoříte o „čisté a upřímné radosti“, kterou byste rád přenesl na posluchače. Já po poslechu desky vnímám neskonalou radost z muziky, vaši lásku k ní. Můžete vzpomenout na ta první setkání s hudbou?
Odmala jsem byl obklopenej hudbou - babička hrála na klavír, mamka s tátou na kytaru, oba skvěle zpívali, zpívají. Začal jsem brzo taky chodit do klavíru, do kytary a taky do sboru. Postupně jsem to ale opouštěl, převládl fotbal a k hudbě jsem se vrátil až na konci gymplu a začátku medicíny. Když si to ale takhle zpětně vybavím, hudba mě vždycky naplňovala ze všeho nejvíc, z ničeho jsem neměl větší radost, než z jejího poslechu nebo hraní a zpívání. A to vlastně platí dodnes.

ANKETA | Čeští hudebníci a mentální zdraví. Marcell, Ondřej Brejška z Poetiky a Tereza Balonová o tom, že ne vždy je vše růžové

Je možné jmenovat první desku, která se pro vás stala tím pomyslným „wau“?
Na tu si myslím vzpomenu přesně - A Rush of Blood to the Head od Colplay. Půčil jsem si tehdy originální cédečko od našich a poslouchal ho na svým diskmanu kamkoliv jsem šel nebo jel. Píseň Amsterdam mi hrála vždycky do uší, když jsem se vraceli s fotbalovým týmem v autobusu domů. Tu jsem poslouchal pořád dokola, ale i celý to album, nedokázal bych ani říct, kolikrát jsem to slyšel.

Vaše první kapela No Distance Paradise, Olomouc. Jak vzpomínáte na tuto etapu života? První koncerty, úspěchy? Je na nové desce skladba Sliby jakýmsi důkazem, že jste ještě tuto zajímavou hudební etapu tak zcela neuzavřel?
Vzpomínám na No Distance Paradise nesmírně rád, rozhodně jsem na kapelu nezanevřel, myslím, že na ni ani zanevřít nemůžu. Jsem s původními členy, Martinem Kudlou a Honzou Mišíkem, pořád velmi dobrý kamarád a vděčím jim za hodně. Snažili jsme se v době našeho fungování dělat hudbu, kterou jsme milovali. Všichni jsme poslouchali podobný kapely jako The Strokes, Arctic Monkeys nebo The National, ale spoustu, spoustu dalších. A z těch jsme vycházeli. Všechno jsme se, myslím, snažili dělat bez nějakýho kalkulu. A tímhle jsem se snažil řídit, i když jsem pracoval na mojí debutové desce. Chtěl jsem společně s lidmi, kteří na se mnou na desce pracovali, vytvořit něco, co nás bude opravdu bavit a za čím budeme stát.

Jak se vám vlastně „plave" v tom našem českém hudebním rybníčku?
Mám na scéně spoustu kamarádů, lidí, kterých si moc vážím a se kterýma si opravdu rozumím. A přijde mi skvělý, že se spoustou z nich jsem mohl na desce pracovat, třeba právě producent Ondra Fiedler nebo bicista Matyáš Vorda. Ale platí to i pro hosty na desce, Miraie, Bena nebo Paulieho. Myslím, že to potvrzuje i to, že mě Ben a Mirai vzali jako hosta do O2 areny na své koncerty.
Díky tomu, že jsem dlouho psal a produkoval pro ostatní se se spoustou lidí znám a těším se na každej fesťák, na každou hudební akci, kde se s nimi můžu setkat.

Nová deska vznikala tak trochu mimo tuto scénu, především ve studiích v Londýně a v Berlíně. Můžete to přiblížit? Bonusem zde byla i řada zajímavých setkání a spolupráce. Vnímal jste nějaké odlišnosti nebo to byly jen drobnosti?
Myslím, a předchozí otázkou to i trochu potvrzuju, že úplně mimo scénu nevznikala. Už díky všem, co na ní pracovali. Chtěl jsem ale navázat na čas strávený v Londýně a díky kontaktům, které se mi tam podařilo nasbírat, ji nenahrát v Česku. Šel jsem jednak za světovým zvukem, jednak za samotným zážitkem. Ono mít možnost být ve studiu, kde člověk nahrává na klavír, na kterej nahrával i Chris Martin, a kterej měl doma Elton John, je prostě něco, na co se nedá zapomenout. Navíc odjet s Ondrou a Matyášem autem do Anglie… Spousta zážitků, doporučuju kouknout na klip Přestávám chápat, což je takovej dokumentární sestřih týhle naší cesty a nahrávání samotnýho alba.

Na desce najdeme možná i trošku netradiční skladby. Ať už jde „záznam z diktafonu v telefonu při návratu z hospody…“ Cide intro či píseň Doktor/muzikant jako záznam rozlučky se svobodou z jižní Moravy. Ale i toto váš debut podtrhuje a dokazuje, že se nebojíte experimentovat.
Chtěl jsem, aby album bylo autentické a opravdové. Ne úplně vyleštěné a myslím, že právě Cide intro, Doktor/muzikant nebo Listí ve větru, to potvrzují.

Příběh českého hitu: Marcell - Tvůj svět

Jak vnímáte tlak mezi tím, co chcete hrát vy sám a tím, co má dnes úspěch a co se dnes hraje v mainstreamové produkci rádií?
Já spíš největší tlak vnímám v tom, že se snažím nezklamat lidi, kteří do mě vložili svou důvěru. A těch bylo nejenom na tomhle albu, ale i za celou dobu, co se hudbě věnuju, opravdu hodně. Těm se cítím nejvíc zavázaný a nerad bych je zklamal. Jinak se snažím dělat hudbu tak, jak ji cítím, nemyslím si, že nějaký kalkul může z dlouhodobého hlediska fungovat.

Je zde nutné zmínit i Ondřeje Fiedlera a jeho skvělou produkci. Co pro vás a vaši hudbu tak, jak ji chcete dělat, Ondřej znamená a znamenal?
Ondra je určitě jeden z těch lidí, o kterém mluvím v předchozí otázce. Tuhle desku jsme odmakali spolu, od prvních demáčů, od songů, který jsme spolu skládali, nahrávání v Anglii až po dokončování mixů a masterů ve studiu a nekonečný úpravy. Já mu za jeho práci moc děkuju, myslím, že odvedl skvělej job.

Zajímavá je i vaše „hra s češtinou“. Vaše texty jsou něčím, což se dnes stává pomalu výjimečným. Kde hledáte inspiraci? Jak většinou vznikají vaše texty? Jsou to okamžiky, či spíše dlouhodobý proces ?
Tak to moc děkuju, toho si vážím. K textům je potřeba říct, že vznikají velmi rozlišně, někdy chvíli, někdy je to dlouhý proces, někdy na nich pracuju sám, často ale rád přizvu i další songwritery. Na Hovorech domů to tak třeba přesně bylo a na textech se se mnou podílelo více autorů. Věřím ale, že se nám stále podařilo docílit toho, že písně spolu dobře fungují jako celek.

Novou deskou jste naznačil, že místo na naši hudební scéně nebude zanedbatelné. A tak se nabízí titul již zmiňovaného songu Doktor/Muzikant. Je to pro vás „hamletovská otázka“? Nebo se dá položit mezi tyto dvě profese v klidu „+“ a odpověď „proč ne?“.
Myslím, že časem se ukáže, jak to bude dál. Hudbě teď sice dávám opravdu hudbě, ale medicíny bych se nerad vzdal. Pořád si dokážu představit model, že bych dvakrát týdně chodil do ordinace, a přitom pořád dělal hudbu. Tak uvidíme.

Text: Alena Kaňová, foto: Táňa Kadlečková
Témata: Marcell, Hovory domů, rozhovor