ROZHOVOR | "Štěstí za nikým nepřišlo do obýváku před telku," říká Martin Harich

Aktuálně jste vydal písničku Simple Song, která je laděná do country. Jak moc vás při jejím skládání ovlivnil pobyt v Americe?
Většinu nového v mém životě vnímám přes hudbu. Nebylo tomu jinak ani teď. Už po mé první zaoceánské návštěvě jsem pochopil, jak obrovská je hudební hranice mezi Evropou a USA. Speciálně co se týče žánru country. Sám jsem si vždy pod tímto slovem představil kovboje na koni, který brnká na španělku. Ono to tak ale už moc není. Tak, jak se mění zvuk, a především nálada amerického hip-hopu, kterého se k nám masově dostává o mnoho víc, mění se i country. To málo, co se k nám dostane, spadne pod kolonku pop, což je asi přirozené, jelikož je u nás country menšinovým žánrem.

TOP 6 videoklipů týdne: Martin Harich natáčel na Maltě, Little Big znovu vyvádějí psí kusy

Je to podobné jako s americkým folklorem a hip-hopem. Na první pohled se tyto dva žánry zdají být odlišné, ale z pohledu jejich odkazu jdou ruka v ruce. Odkaz, který Američané řeší o mnoho intenzivněji než my tady v Evropě. Rasismus - samozřejmě. O to víc je skvělé sledovat, jak poslední roky nejvíce měnící se country a hip-hop scény spojují síly a prostřednictvím skvělých spoluprací, nejen v rámci těchto dvou žánrů, dokazují světu, že kombinace bílé a černé je vlastně obohacující.

Zvukem mi připomíná tvorbu Thoma Artwaye, s kterým jste buskoval. Inspiroval jste se jím? 
Ne.

K singlu jste vydal i klip, který může působit jako klišé. Americké auto, venkovské prostředí, kůň, klobouk, západ slunce, pole s kukuřicí. Měl jste od začátku jasnou vizi?
Jasně, ten klip je celý natočený s úsměvem. Já se country dělat nechystám.  Na to bych se musel narodit na jiném kontinentu. Slovák a country? (smích) Věřím ale, že jedna taková píseň za mou kariéru a klip k ní, který nejvíce zatím odráží tuto "americkou etapu" mého života spojenou s psaním muzikálu, není až takový flop.

A proč by nešlo dohromady spojení Slovák a country? Třeba Michal Tučný na tom postavil kariéru, kapela Jelen nedávno oprášila jeho hity. Country přeci vychází z lidovek a k nim mají oba naše národy velmi blízko.
Michal Tučný dělal country v generaci, kdy jsme ještě neměli za pět dolarů měsíčně k dispozici všechnu hudbu světa. Představoval správného hudebního pašeráka, který chtěl k nám domů přinést kousek západu navzdory všem překážkám, které byly s danou dobou spojené. A to myslím v nejlepším možném slova smyslu. Dělal to opravdu skvěle.
Teď je ale rok 2021 a mnoho se v tomto směru změnilo. Pro mě jsou žánry jako například country a hip-hop až příliš historicky a kulturně propojené s danou krajinou, v tomto případě s USA. Proto mi například nezní přirozeně slovanský rap. Nehejtuju ho, ani nic podobného. Koneckonců má obrovskou posluchačskou základnu. Svým způsobem mu ale jen těžko uvěřím. Když vidím naše slovanské ogary a chlapce, kteří si hrají na americké gangstery s řetízky, vždy se něco ve mně mile usmívá. Představím si přitom nějakého obrovského černocha z Bronxu, jak by asi tancoval v Lúčnici.
V podstatě si myslím, že se s čímsi podobným bude potýkat i můj Simple Song. Jak jsem ale povídal, nemám v plánu dělat country. Je to ode mě jen jeden výstřel do neznáma. Teď jdu proti sobě, ale když má člověk v dnešní streamovací době chuť na dobré country, otevře si Spotify a nechá to na nějakém frajerovi z alabamské farmy. Uvědomuji si, že je opravdu jen malá skupinka lidí, co si při chuti na country pustí k domácímu hamburgeru večer Slováka v kovbojském klobouku. Já bych to asi sám neudělal. Navzdory tomu jsem ale píseň vydal. 

Ale teď zpět ke klipu.
Natočili jsme ho celý s kamarádkou na telefon a mého malého drona. Asi je to strašně směšné, ale když jsem ve Státech, tak tam opravdu chodím takhle oblečený. V kostkované košili ze sekáče jezdím ve velkém starém autě a v kufru mám moji skládací kytaru Little Jane. Často někde zůstanu a jen tak si hraju a sním.
Další věcí je, že těch koncertů za tento rok mnoho nebylo, takže žádný Hollywood alá  FIGHT4U se tentokrát nekonal. Simple Song jsem pojal low-costově. Jen jsem chtěl doplnit atmosféru a náladu té písničky. Koneckonců jsem muzikant, ne filmový režisér. A pokud věci vznikají přirozeně, tak to beru. Ať je to natočené na cokoliv. 

Kde aktuálně žijete? Stále pendlujete? Neomrzel vás život kočovníka?
Vždy jsem říkal, že je skvělé se toulat, pokud člověk nemá závazky. Mám štěstí, protože moje přítelkyně je též tulačka, a tak se touláme spolu. A trochu tuším, že se budeme toulat i s rodinou, jak to dělá pár našich známých. Minimálně ze začátku, dokud si nekoupíme ten obrovský dům na hypotéku, stříbrného kombíka a budeme na všechno jen nadávat. To bylo ale samozřejmě extrémní přirovnání.
Život tuláka je fajn. Člověk zjistíte, že toho vlastně moc nepotřebujete, a že lidi žijí všude na světě velmi podobně.  Až na těch pár rozdílů. Právě v nich hledám, a téměř vždy najdu, inspiraci. 

Jak vám vyhovuje Amerika a tamní mentalita?
Je to bublina, velká bublina. Větší než cokoliv, co by se vešlo do jakékoliv škatulky. Jsem zastáncem toho, že když ze sebe člověk vysílá jistou energii, střetne jen člověka s podobnou. Mám pocit, že to funguje. 

V New Yorku připravujete libreto k muzikálu Christmas Carol, jehož premiéra kvůli covidu byla odložena. Vzpomínám si, jak jste před třemi lety zářil v hlavní roli v plzeňském divadle v muzikálu Chyť mě, jestli na to máš?. Souvisí to nějak spolu? Nebo jste se k této zajímavé nabídce za "velkou louži" dostal jinak?
Ano, souvisí. Chyť mě je licencovaná broadwayská show. Proto nám všechno oblečení řešila kostymérka z New Yorku. Právě ona má na svědomí muzikál, na kterém tam teď pracuju. Začalo to ale tak, že jsme si v Americe půjčili auto a šli tam jen tak na punk hrát na ulici. I s mým kamarádem Maťom Smutným.

A tam vás viděla? Nebo někdo jiný?
Nebylo to vůbec ze dne na den, jak by se mohlo zdát. Když jsme jeli poprvé do USA, museli jsme vyřešit mnoho věcí, co se techniky týče. Není sranda tam dostat vlastní nástroje, ozvučení a další věci. Tahle naše kámoška nám velmi pomáhala a později jsme se dost skamarádili. Stejně jako pro "naše" plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla pracuje pro divadla v New Yorku, s kterými už delší dobu plánovali muzikál Christmas Carol. Vždy jsem jí jen tak ze srandy posílal demíčka toho, na čem jsem aktuálně pracoval. A jednoho krásného dne se na mě přišli i s jejím manželem, který je mezinárodně uznávaným producentem velkých televizních show, podívat, že chystají produkci muzikálu Christmas Carol, a že by mě rádi vyzkoušeli jako autora hudby. Tak začala naše cesta. Asi je to na samostatný článek. 

Martin Harich v muzikálu Chyť mě, jestli na to máš: Pohled ze zákulisí plzeňského představení

To zní jako z pohádky. Jak moc věříte na osud?
Na osud věřím velmi. I na štěstí. Ale vím, že štěstí za nikým nepřišlo do obýváku před telku. Je potřeba vstát a jít mu naproti. Udělat krok navíc. Možná sem tam odbočit z hlavní cesty, po které kráčí masy lidí bažících po rychlém cíli.

Při podzimním návratu do Ameriky jste cestou boural na motorce. Co se stalo a jak moc vám to zkomplikovalo život?
Já jsem na motorce neboural. Srazila mě motorka. Jen jsem o tom status na mém Instagramu psal v angličtině a zodpovědný redaktor nějakého podivného českého bulváru neuměl anglicky a špatně to přeložil. A všechny ostatní média to od něj už jen zkopírovala. Člověk ani nemusí mít řidičák na motorku, aby se stal zběsilým motorkářem. Pravda je taková, že jsem přestupoval z autobusu na autobus, a najednou bum. Sanitka a sedm stehů. Šoféra motorky jsem nikdy neviděl. 

Rok 2020 převrátil hudební průmysl naruby a utlumil všechny aktivity. Vy jste naopak vydal dvě alba. Nechtěl jste zoufat nad vzešlou situací, a naopak vás podnítila k tvorbě? Nebo jste to takto plánoval?
Moje první EP v angličtině s názvem BLUE bylo plánované. Naopak čistě slovenská nahrávka Tulák vznikla, jako jeden z mála pozitivních dopadů pandemie na moji muziku, během mé povinné karantény v zahradním domečku. Bylo to tehdy, když jsme ještě o covidu nevěděli téměř nic. Naši mi podávali jídlo přes okénko a umýval jsem se v lavoru. Kromě toho mi tam nefungovala Wi-Fi, co považuju za hlavní motiv k tomu, že jsem si pověděl: "Tak, Martine, teď každý den vybereš ze šuplíku jeden song a prostě ho nahraješ. Nějak to dopadne." Do toho jsem si bez jakéhokoliv očekávaní založil  Startovač a díky lidem, který stojí při mně korona - nekorona, to nějak dopadlo. Jeden den na jednu píseň. Bez velkého přemýšlení. Tak vznikl Tulák.  Album pro mé nejbližší. 

Pro vaše nejbližší? Jak to myslíte?
Nechci nazvat Tuláka albem pro mé fanoušky, ale asi to bude nejvýstižnější odpověď na otázku bez toho, aniž bych popsal půl strany. Například moje EP BLUE je hudebně, produkčně i textově velmi přímočará nahrávka, kterou jsem chtěl posluchačům navodit takový chill mód. Možná si někde i trochu zatancovat. Některé pasáže jsou pro mě osobně dokonce lehké na poslech. Album Tulák, na které se ptáte, je oproti tomu absolutním kontrastem - hluboký, intimní, pocitový a tajemný. Je o mnoho víc pro lidi, kteří se chtějí nad hudbou trochu zamyslet, pustit si ji přes uši až do duše.

Jako první jste loni vydal právě první anglicky zpívané EP BLUE. Proč jste po tolika letech vyměnil slovenštinu za angličtinu? Chcete zabodovat v zahraničí, nebo jste si to chtěl jen "vyzkoušet"?
Mám pocit, že slovo "přirozeně" skloňuji v našem rozhovoru jaksi často. Tak ho teda použiji ještě jednou. Vzniklo to přirozeně. Busking a tuláctví, muzikál v Americe. Hudba je jazyk sám o sobě. Ale když píseň anglická, topí to ledy. Rád kroutím svůj hlas do poloh, které ve slovanských jazycích vyznívají jako afekt. V angličtině se to nějak "přepeče".
Když píšu texty v mém rodném jazyce, rád hovořím v metaforách, co mě i svým způsobem velmi baví. Na druhé straně, díky přirozené jazykové bariéře v angličtině prostě zazpívám to, co chci povídat. Přímo a bez "zbytečných" oklik.
V hudbě miluju tajemství. Paradoxně byla FIGHT4u z BLUE nejhranější skladbou. Takže je to asi o tom, kde má muzikant priority. Tulák je tajemný, BLUE je přímočařejší. Ale stále je to přirozeně moje hudba. 

Spolu s tímto albem jste vydal ještě Pětiletý diář, ve kterém si pokládáte každý den jednu otázku, která vás podnítila ke krátkému každodennímu zamyšlení. Odkud tento nápad vzešel? Věděl jste, že u toho vydržíte tak dlouho?
Úplně si to pamatuju: "Mmm, to ti dávám tak 2 týdny, maximálně měsíc".  A už ho píšu třetí rok. A jsem za to rád. Člověk by měl aspoň jednou za čas zpomalit a poděkovat si za všechno, co nám další nový den přinese. Znám hodně lidí, kterým je tato myšlenka sympatická, ale jen málo takových, kteří to opravdu dělají. Tento můj diář má být o důvod víc, jak si najít ten čas. Ale nakonec je to všechno jen na nás.

Co vám to dalo? Jakou nejtěžší otázku jste sám sobě položil? 
Já si vždy napíšu jednu větu, co jsem daný den nejhezčího zažil. Například přesně před rokem nás po koncertě na Moravě pozval kamarád Peťa k němu domů na pivo. Měli jsme pokoncertní rozšafnou náladu, navíc bylo dost pozdě a pamatuji si, jak nám jeho žena uvařila o půlnoci skvělé těstoviny, i když ráno vstávala do práce. Samozřejmě jsem si to napsal do mého diáře. Včera to byl přesně rok, tak jsem Peťovi zavolal a zavzpomínal na manželčiny půlnoční těstoviny. Byl z toho úplně dojatý. A přitom to byla taková maličkost.

Jak už jste mi prozradil, k rodnému jazyku jste se vrátil nahrávkou Tulák. Obsahuje prý "šuplíkovky", dokonce z dob SuperStar. Proč jste se k nim vrátil? Dozrály až po letech? 
Myslím, že se díky pandemii mnoho z nás dokopalo k věcem a činnostem, které jsme dlouho odkládali. Ano, díky Bohu skládám hodně a mám plné šuplíky skladeb, na které jsem se ještě nepodíval. Tulák byl jednou z nich. A už teď vím, že na některé "šuplíkovky" se nikdy ani nepodívám, i když na ně například po muzikantské stránce nedám dopustit. Mimochodem, nepotřebuje někdo nějakou písničku?

Nabízíte se jako autor pro ostatní interprety? Máte s tím už zkušenost?
Ano, dělám to. Ale většinou dost potichu. Rozhoduju se srdcem a častokrát se snažím obklopovat začínajícími umělci, kteří mají tu ničím nenahraditelnou, nezkaženou energii a chuť makat. Vždy je to oboustranně obohacující.

Album jste nahrával sám během karantény v zahradním domku rodičů. Není to ve srovnání s deskou Mapy, kterou jste točil na různých místech po světě, nuda?
Exteriér versus interiér, doma versus ve světě, Chromek versus self-production, svoboda versus korona, dva roky nahrávaní versus sedm dní nahrávání. A to je jen první, co mě jedním dechem napadlo. Je to otočka o 180 stupňů. To přece nemůže být nuda. Nebo je?  Nechám to na posluchačích.

Současná doba nepřeje cestování, ani hraní. Čím naplňujete svůj čas? A čemu vás naučila karanténa?
Koupil jsem si X-box a sleduji Netflix. Ne, teď vážně. Žiju ze vzpomínek a snažím se neupadat na duchu. Ale co si budeme říkat. Muzikant, který nekoncertuje, herec, jehož umění se odráží v displeji telefonu před prázdným hledištěm, to je dlouhodobě těžké. A upřímně, nemyslel jsem teď na finanční absťáky. Faktury se samy nezaplatí, ale jsem si víc než jistý, že v našich podmínkách je to víc o koloběhu energie než o finanční motivaci.
Vyrůstal jsem ale v rodině, kde mi od narození tloukli do hlavy, že všechno, co se dá koupit, je levné. A ty věci, které se koupit nedají, okolo sebe mám. A tak jsem za to kdesi ve vnitru doopravdy vděčný. Dost to pomáhá při čekání na to, kdy budeme zase všichni spolu. Bez blikajících červených kontrolek v našich hlavách. Ať už na koncertech, nebo jen v obyčejné kavárně. Snad to už rychle uteče.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv interpreta
Témata: Martin Harich, Tulák, Blue, Simple Song