ROZHOVOR | Márdi (Vypsaná fiXa): Nové album jsme natočili s velkou radostí. Vzdávám na ní hold textaři Olympiku i jezdcům F1

Letos jsem vás poprvé viděl na Pražském Majálesu bylo patrné, jak moc si to užíváte...
Šlo v podstatě o náš první letošní koncert venku, tam se to všechno urvalo, bubeník se rozjel, bicí tam popadaly. (smích). To se také pokaždé nepodaří, ale tam to tak nějak vyplynulo z té situace, lidé byli skvělý, koncert se velmi povedl.

Měl jsem trochu strach, zda to bicí i tvoje kytara přežijí bez úhony…
Bubeník si tam prorazil jeden buben, kterému se říká Tom, tak si ho pak polepil gafou… On na něj ale stejně moc nehraje. (smích) Kytara to nakonec přežila.

RECENZE: Vypsaná fiXa rozdává Kusy radosti. Na nové desce působí mladým a rebelským dojmem

Slyšel jsem, že na Majálesu v Brně to bylo ještě větší?
Tam má každá univerzita svůj alegorický vůz, na každém je kapela a jedeš skrz Brno čtyři, nebo pět kilometrů, těma uličkama, do toho hraješ, je to nádhera. Bylo to sice trochu hlučné, ten vůz je otevřený jen z jedné strany, a pak byla krátká pauza a hned jsme šli hrát, ale bylo to tam skvělý. Bylo tam prý více lidí než v Praze, nějakých 30 tisíc.

Nové album se jmenuje Kusy radosti. Je radost jeho ústřední téma?
Spíš ta radost probíhala z toho důvodu, že jsme písničky natáčeli v průběhu covidového období, takže jsme si  si ji  tím vlastně udělali . Zároveň je to stejnojmenná píseň alba, u které to ale nejdříve vypadalo, že se na desku ani nedostane. Nebyl jsem spokojený s textem, ale nakonec jsem ho předělal.  Byla to poslední písnička, u které mě napadl text, v závěru se tam zpívá: …na silnici jsou kosti a kusy radosti… a já to nazpíval ve studiu a jeden z producentů Ondřej Ježek mi říká: „No vidíš, to je hezký, kusy radosti, to by mohl být i název alba, když je dneska taková rozervaná doba.“ Tak jsme se pak o tom ještě chvíli bavili, protože já považuji hledání názvu alba za nejtěžší věc… nakonec jsem to poslal ostatním z kapely a všichni zareagovali, že to je ono, takový ten moment, kdy to všechno do sebe zaklapne. Zároveň to má přesah. Poprvé jsme si totiž jeli jen tak zanahrávat, aniž bychom od toho něco více čekali.

Kdy to bylo poprvé?
V lednu 2021. A nahráli jsme tři písničky. A pak jsme do studia jezdili postupně a vždycky nahráli další tři. Třikrát jsme byli v Sonu, jenže tam pak vypukl covid, tak počtvrté jsme byli v Jámoru.

Kolik písniček jsi měl pro toto album v zásobě?
Já jsem měl spoustu matroše. Vždycky jsem sebou do studia vzal tak sedm osm věcí, který jsem si před tím doma nahrál, muselo to mít nosnou linku a hlavně texty, protože když přijdeš do studia bez textu, tak je to k ničemu.

Nahrával sis to doma klasicky, tzn. zpěv a hra na španělku?
Já si to doma nahrávám v takovém starém programu, který se jmenuje cool edit, a dělám si také low-fi demáče. Oproti dřívějšku byla podstatná změna v tom, že v předchozích případech jsem to dával klukům dopředu, a pak jsme si s tím hráli na zkušebně, kdežto nyní jsem to vzal rovnou do studia, kde jsme si s tím hráli a to byl ten rozdíl, že producenti Dušan Neuwerth a Ondřej Ježek do toho procesu vstupovali, občas říkali, zahraj to tak a tak… Díky tomu jsme ve studiu strávili více dní a bylo to dražší, ale zase to bylo jiné a dali jsme tomu ten čas. Normálně to máme nazkoušené předem, třeba si někdo z členů kapely něco vymyslí , a pak když přijde do studia, tak mu to producent  zruší nebo změní a on se nasere (smích). Ale tady byl čistej stůl, a to bylo super,  (smích).

Jsi autorem všech písniček na nové desce?
Ano, já jsem složil základní melodie a napsal všechny texty. Měl jsem na to opravdu dost času a zároveň mi to pomáhalo v tom, abych se nezbláznil.  

Měli jste předem ujasněno, že na albu bude dvanáct věcí?
V podstatě ano, točili jsme je vždycky po třech. Říkali jsme si, že je to jako rok, dvanáct měsíců a čtyři roční období. Sice jsme pak chvíli řešili, jestli na album dát poslední song Už dlouho nemluvíš, protože se nám zdálo, že je ke konci moc pomalých písniček, ale nakonec jsme jej tam dali a jsme za to rád.

Velice zajímavý je také obal desky, na němž je výrazná fotografie kytary. Ta kytara je tvoje?
K tomu obalu a té kytaře mám zajímavý příběh. Já jsem si kdysi dávno pořídil starou kytaru Jolana, kterou mám celý život. K ní jsem si pak koupil v roce 2004 úplně stejnou kytaru ve Zlíně, ale hrála hůř. Takže jsem ji měl doma ve skříni. Před pár lety jsem ji ukázal našemu zvukaři Martinovi, který se stará o kytary a umí je opravovat, a on mi slíbil, že mi ji dá do kupy. Až donedávna byla u něj na hausbótu, kde přes léto bydlí, měl ji tam snad deset let. A teď nedávno v průběhu covidu ji přinesl s tím, že mi opravil. Tak já jsem si ji vzal domů, líbilo se mi, jak hraje, hrál jsem na ni doma a složil jsem na ni i nějaké písničky. A když jsme po nahrání desky řešili její obal, tak Mejla navrhl, abychom na obal dali tu mou starou kytaru, což je takový znak naší kapely, kytara, která je s námi od samých začátků, jediná věc, která z té doby přežila. A já tehdy vzal do studia obě ty kytary a on když ji tam viděl, tak říkal, že se mu více líbí ta druhá, a vyfotil pro obal ji. Takže lidi si občas myslí, že na obalu je ta stará kytara, ale není, ona je to ta druhá (smích).

Můžeš okomentovat pár písniček? Co třeba hned úvodní Vidrholec?
Start desky, vypravuješ se někam, na nějaké místo pro něco, co potřebuješ ty nebo někdo na kom ti záleží a není úplně jednoduchý se k tomu dostat.

V písničce Kusy radosti je zmínka o formuli jedna. Jsi fanda F1? Zmiňuješ tam jména slavných jezdců Alboreta, Rosberga, Reutemanna nebo Piqueta. Kdo je tvým oblíbeným jezdcem?
Všichni z 80. a 90. let! Mně se vždycky líbil příběh Jochena Rindta. To byl v podstatě jediný jezdec, který získal titul mistra světa až po smrti. On byl velkým soupeřem další legendy F1 Jackyho Ickxe, ale zabil se v roce 1970 při tréninku na závod v italské Monze, do konce seriálu přitom zbývaly ještě tři závody, ale už ho nikdo nepředběhl, ani ten Jacky Ickx. Já ty staré závody sledoval a líbilo se mi to moc. Teď v poslední mně hodně zaujal film Rivalové, tam byl skvěle vykreslený souboj Jamese Hunta s Nikim Laudou. Ale původně bylo v té písničce těch jmen mnohem více. Ovšem trochu jsem vybíral i takové, kteří zase nebyli až tak slavní, možná jen Nelson Piquet, který se stal mistrem světa dvakrát. James Hunt vyhrál mistrovství jednou, a pak se na to vykašlal.

Zároveň mi refrén v této písničce evokoval skupinu Vltava.
Však ano. Je to jako kdyby Flea z Red Hot Chilli Peppers hrál ve skupině Vltava. (smích) Mám je rád, deska Marx, Engels, Beatles byla má oblíbená. Jednou jsme se potkali na benzínce a zpěvák za mnou přišel a říká: ta tvoje Pozvánka do Broumova, ta mě tedy dostala. (smích) Bylo to sice podobný jako, kdybych po našem koncertě potkal Roberta Smithe z Cure a on mi řekl, že mám dobrou kytaru, ale i tak mě to vlastně potěšilo. Ale osobně se Robertem Nebřenským neznáme, i když možná jsme s nimi párkrát někde hráli.

V další písničce Sen zpíváš o Davidu Bowiem, ale také o Tomu Pettym či Nicku Caveovi. Jsou to tvé oblíbené hudební postavy? A je text inspirován tvým skutečným snem?
Mám ty lidi rád, ačkoliv nejsem nějakým příznivcem Davida Bowieho a jeho diskografie. Ale některé jeho songy se mi líbí a hlavně to, jak působil, celý jeho hudební život. Byl to vlastně mimozemský bůh mezi hudebníky. Borec, který to dotáhl až do konce, který nahrál poslední desku o smrti a zemřel.  Jinak to ani není tolik o konkrétním snu, spíše jako o tom období covidu, kdy tady byla taková beznaděj, roky jsi hrál, budoval nějakou kariéru a najednou bylo všechno pryč, kdy ses třeba v noci vzbudil a bloudil po bytě a přemýšlel v trhlině mezi spánkem a bděním což je případ i hlavního hrdiny tohoto textu, kdy vůbec nevěděl, co bude dál, ani ten Bůh to nevěděl. Postava indiána na letišti s cedulí je inspirace Formanovým filmem Přelet nad kukaččím hnízdem.

Skvělé jsou dvě nejtvrdší písničky Kouřící miminko a Šína je singl. Jsou o někom konkrétním?
Kouřící miminko je inspirován příběhem kamaráda našeho bývalého basáka, zároveň jde o sound a symbol tepajícího víkendovýho města. Každý občas skončí jako kouřící miminko, kdy někam jdeš a zapaříš a pak se probudíš doma a ani nevíš, jak se ti to povedlo. Třeba ty pocházíš z Ostravy, takže si nejspíš pamatuješ starou Stodolní, kluby jako Boomerang, Barvy, Pavouk, Bazar… Tam jsi prostě potkal pokaždé někoho zajímavého, i my tam často hráli a rádi chodili. Ale není to o žádném konkrétním místě, prostě jsem se snažil jen vystihnout tu městskou atmosféru v sobotu večer. No a Šína je o jedný holce, možná že to tak občas má každý, že chce být chvíli sám. Mě tam na tom baví, že když je v tom textu Láska je pan Kopfrkingl, což je jméno z filmu Spalovač mrtvol, a Ondra Ježek k tomu dohrál na synťák motiv z toho filmu, což si ale málokdo všimne, ale mě to pobavilo.

Bagrista ze Suezu je zřejmě o jednom bagristovi ze Suezu. (smích)
Přesně tak, to je vynikající příběh a je to o tom, když se v Suezském průplavu před nedávnem zasekla nákladní loď a průplav se ucpal, a oni tam najali týpka s mini bagrem a celý svět se zastavil a všichni čekali na něj, jestli to dá, jestli se mu povede tu loď vyprostit. Všichni čekali na jednoho obyčejného člověka, což je dojemné, někdy se to tak přihodí, někdy seš to prostě jenom ty, kdo může něco udělat. Přišlo mně to úžasné, v tom kontrastu toho malého bagru a bagristy s tím mega trajektem (smích)… Byl to borec. A ve finále měl ještě problémy, aby mu zaplatili přesčasy. Tak to chodí

V písničce Už dlouho nemluvíš, se objeví Iron Man, Superman i Batman. Je to píseň o nich nebo o komiksech?
Je to překvapivě song o někom jiném. Je takový šedesátkový. A je to zároveň hold jednomu z mých vzorů, Pavlovi Chrastinovi ze skupiny Olympic, který zpíval, a hlavně skládal úžasné texty. Bohužel nedávno umřel. Ale tuhle písničku jsem napsal ještě před tím, než umřel, a je to jakýsi hold tomu českému písničkářství té doby, to jsou přeci úžasné texty - Snad jsem to zavinil já nebo Vymyslel jsem spoustu nápadů… V textu je: můj talisman chrastí na tvýho černýho brouka, což tam možná slyšíš jeho jméno, chrastí na (pousmání)… A černý brouk, to je přeci z další písničky Olympicu: máš v hlavě brouka... Je to poklona Pavlovi Chrastinovi a té jeho poetice..

Před nedávnem od vás odešel dlouholetý basák Mejn, který s vámi hrál dvacet let. Došlo k tomu v průběhu nahrávání? Jaký byl důvod?
Bylo to v průběhu covidového období, a musím se přiznat, že jsem to cítil již delší dobu. On už od nás jednou dříve odešel, ale jelikož jsme měli jen samé záskoky a nikoho nastálo, tak se k nám zase vrátil. Ale nebylo to jednoduché, my jsme byli rozdělení na pardubickou a pražskou sekci, a takhle jsme odděleně jezdili na koncerty. Ale Mejn se před osmi lety přestěhoval do jižních Čech a říkal nám, to se nedá, nevím, jak to budu dávat, a odešel, ale poté si to rozmyslel a začal jezdit svým autem, jezdil hrozný dálky tam a zase zpět, což není žádná sranda, to znáš jako hudebník, a bylo to pro něj těžké, navíc doma měl tři děti...

Možná tomu napomohl i covid?
Také trochu. Říkal nám, že je tady ten covid, teď se nebude nejméně půl roku hrát, tak ať si najdeme někoho jiného, že už na to nemá. Zkrátka vyhořel. Ale vlastně to Mejn udělal nejmíň nejhůř. Musím přiznat, že mě to hodně zasáhlo, to všechno, covid, žádné koncerty, do toho odchod Mejna, já se v první chvíli začal smát, ale byl to takový ten smích zoufalství, říkal jsem si, a co přijde teď?

Dělali jste na nového basáka konkurz? Vybírali jste z většího počtu?
Ne, nic. Když od nás odešel Mejn před lety poprvé, jezdil s námi Aleš Zenkl. A ten měl za sebe záskok, takže záskok za záskok. (smích) A tenhle kluk, to byl tenkrát mladý chlapec, Kryštof Mašek, jehož táta hrál taky na basu, v kapele Cirkus Praha… Je to klan basáků. (smích) A my jsme si po pár koncertech říkali, že se nám s ním hrálo dobře. Jenže on se mezitím docela etabloval a šel hrát ke Žbirkovi. A hrál tam hodně let. Náš zvukař nám říkal, jo, ten byl dobrej, ale ten od Mekyho neodejde. Ale já se jednoho dne odhodlal a zavolal mu, zda by nechtěl k nám, a on překvapivě souhlasil, že by se to snad nějak dalo skloubit. Přijel, naučil se třicet písniček, odehrál je na online koncertu a bylo to.Takže teď je s námi rok. Bylo to tedy mnohem méně bolestný hledání, Kryštof je mladší, a přinesl do kapely svěží vítr. Kapelní duch ve studiu velice ožil.

S Mejnem jste stále v kontaktu?
Jo, jasně. Občas se ozve, zavolá, napíše, teď třeba nedávno napsal, že deska je dobrá… Takže nakonec je vše tak, jak má být a život jde dál.

Text: Aleš Materna, foto: Lukáš Zima, archiv Vypsané fiXy
Témata: Vypsaná fiXa, Michal Mareda, Márdi, Kusy radosti, rozhovor, album