Vydáno 27.03.2025 | autor: Roman Jireš
Celou škálu emocí nabídl zcela zaplněnému pražskému O2 universum písničkář Jaromír Nohavica, kterého na pódiu doprovázeli jeho tradiční hudební hosté, polský akordeonista Robert Kuśmierski a hráč na perkuse a bicí Pavel Plánka. Vstřícné publikum tvořené zástupci všech generací vyslechlo, a místy i svým zpěvem doprovodilo, veselé popěvky i vážné skladby, o kterých ostravský bard prohlásil, že na ně zase přišel čas.
LIVE: Jaromír Nohavica v Praze vedle trvalek nabídl i písně, na které zase přišel čas
Jaromír Nohavica s kytarou na pódium dorazil přesně v avizovaných 20 hodin a na úvod nabídl píseň Život. "Když se v Ostravě řekne, že se začne v osm, tak to znamená v osm," reagoval na návštěvníky, kteří na svá místa dorazili se zpožděním.
S písní U nás na severu na pódium dorazili Nohavicovi hudební kolegové, kteří jeho skladbám v živém provedení dávají muzikantsky barevnější podobu. "Základem všeho v naší branži je živý koncert, žádná marketinková kouzla, ale poctivé muzikantství," řekl před časem Nohavica a jeho vystoupení to dokázalo.
LIVE: Jaromír Nohavica v O2 areně přesvědčil o své výjimečnosti
Nohavicova schopnost oslovit, rozesmát i dojmout široké publikum je obdivuhodná a je zajímavé sledovat, jak mu u lidí procházejí i trochu patetické proslovy, které by v případě jiných asi neskousli. Ale interpretovo charisma funguje spolehlivě. A udrželo pohromadě i atmosféru v sále, kde se střídaly veselé polohy v písních jako Jede tramvaj po přívoze, Třiatřicet nebo Fotbal s vážnější notou Těšínské, Každý si nese své břímě či Jizva na rtu. Mezi písně, na které podle jejich interpreta "zase přišel čas", patřily zejména bohužel aktuální Rakety a Pánové nahoře s textem Borise Viana (Le Déserteur) v překladu Miloše Rejchrta.
Vedle písní, bez kterých si nelze Nohavicův koncert představit, jako Jdou po mně, jdou, Zatímco se koupeš nebo Zatanči, zazněly i rarity. Mezi ně patří třeba Náplava blues, které nevyšlo na žádném nosiči, nebo otextovaný Turecký pochod Wolfganga Amadea Mozarta jako připomenutí árií ze tří Mozartových oper, které Nohavica přebásnil. Potěšilo i "logopedické okénko" Metro pro krtky z dětského projetu Tři čuníci.
Publikum mělo možnost slyšet dvaasedmdesátiletého Nohavicu nejen jako zpěváka a kytaristu. Na fujaru doprovodil Ameriku, v několika písních se tradičně chopil heligonky a v hořkém Já si to pamatuju se chopil baskytary. V Petěrburgu si zařádili Nohavicovi muzikanti - Plánka se prezentoval ujetým vokálem a Kuśmierski slokou v polštině.
Velmi silný okamžik přinesla skladba Máma mi na krk dala klíč, kdy jsem zdaleka nebyl sám, komu se v očích objevily slzy dojetí. A závěrečná Dokud se zpívá mě vrátila do atmosféry konce 80. let, kterou tehdy prosvětlovaly podobné kousky. Jasně, že se to neobešlo bez přídavku tvořeného trojicí Darmoděj, Až to se mnou sekne a Kometa, která patří do zlatého fondu českého písničkářství bez ohledu na to, jakou kontroverzní osobnost jejich autor v očích některých kritiků představuje.
Text: Roman Jireš, foto: Čestmír Jíra, O2 arena
Témata: Jaromír Nohavica, O2 universum, folk
0,00
čtenáři
hlasuj
