BLOG: Státní vyznamenání pro hudebníky. Čest, nebo hanba?

V případě Michala Davida, který 28. října převzal Medaili Za zásluhy I. stupně, se namísto rekapitulace jeho dosavadní tvorby propírala minulost. Zdá se to být takovým lidovým sportem, jednou za čas připomenout umělcům prohřešky z minulého režimu. A oznámení o udělení ocenění bylo k tomuto „vhodnou“ příležitostí. Když už se přešlo k muzice, byla často hodnocena s despektem, nezasluhujíc si ocenění. Otázka vkusu zde ovšem nehraje roli.

Michal David patří bezesporu mezi významné osobnosti československé potažmo české populární hudby. Budeme se snad tvářit, že jeho písně neexistují, protože je někdo nepovažuje za dostatečně umělecky přínosné? Výrok prezidenta republiky Miloše Zemana, že vyznamenává ty, kteří svou celoživotní prací zlepšili život v České republice, je v případě Michala Davida (i mnohých dalších, např. sportovců) příliš nadnesený... Ať už milován, nebo nenáviděn, jeho písně zasáhly každou generaci. Věřím, že i tu nejmladší. Nutno podotknout, že David je skvělý jazzman. Mohl skládat propracovanější díla a předvádět je úzké skupině posluchačů. On se ovšem rozhodl tvořit pro masy.

DALŠÍ ŠPIONÁŽNÍ AKCE

Jaromír Nohavica se v Litomyšli spolu s Janáčkovou filharmonií dočkal zasloužených ovací vestoje

Jaromíra Nohavicu první listopadovou neděli vyznamenal sám Vladimir Putin Puškinovou medailí. Zde je situace trochu jiná. Mnoho lidí má ostravskému písničkáři za zlé, že se ocenění rozhodl přijmout. Ať už byl záměr ze strany ruského prezidenta jakýkoliv, z vyjádření i vystoupení v Kremlu se zdá, že Jaromír Nohavica medaili přijal bezelstně. S jasným vědomím, že důvod pro její udělení za jeho práci, tu je. Mohl ji uvítat tím spíš, že uviděl možnost snazšího se prosazení v této zemi. O tom se však dá pouze spekulovat. Oceněn byl Jaromír Nohavica a měl plné právo se rozhodnout, zda medaili převezme, nebo ne. Jde o jeho volbu, chcete-li, o jeho svědomí. Myslet si o tom může každý své, ale snad to není důvod, zavrhnout nadále poslech jeho hudby. Přece jen přijmout ocenění nemusí znamenat výlučný souhlas nebo podporu člověku, který ho předává. Stále se mluví o tom, jak u nás dochází ze strany politiků k rozdělování společnosti. Tím, že vynášíme soudy a zatracujeme hudebníky při udílení státních vyznamenání, nebojujeme sami proti sobě?

Bylo by skvělé, kdyby všichni naši oblíbení interpreti a skladatelé měli i totožné názory. To se ale neděje ani v běžném životě. Kdo má kolem sebe jen takové přátele, se kterými ve všech otázkách názorově naprosto souzní? Když Vladimír Mišík v roce 2013 odmítl přijetí Medaile Za zásluhy od Miloše Zemana, mnoho lidí jistě takovým krokem potěšil. Jiní nad ním mohli kroutit hlavou. Rozhodl se tak, jak uznal sám za vhodné. Kdyby letos neobdržel Stříbrnou pamětní medaili od Senátu, pravděpodobně by se nikdo o pět let zpátky nevracel. Brzy opadne i vlna zájmu o vyznamenání Michala Davida a Jaromíra Nohavici. Ale pro příště. Mluvíme tu o muzikantech. Co od nich očekáváme? Mají skládat písně, nebo být hrdiny?

Text: Jitka Fialková, foto: FB Michal David, Lucie Nohlová

Témata: vyznamenání, Michal David, Jaromír Nohavica, Vladimír Mišík, angažovanost