RECENZE: Coldplay potřebují nový impuls, jejich nová deska je zmatená

Coldplay

Moon Music

Skladby:
Moon Music, feelslikeimfallinginlove, We Pray, Jupiter, Good Feelings, Rainbow, IAAM, Arterna, All My Love, One World

10 skladeb / 44:00 min

Vydavatel: Parlophone Records

U Coldplay došlo po obrovském úspěchu prvních alb k postupnému přerodu z britské kytarové kapely na popovou partu opírající se o velké refrény. Vybavit si ale nějakou zásadní píseň z posledních roků není jednoduché. Coldplay se před lety posadili do velkého dodávky, vrhli střemhlav experimentům a nehodlají brzdit. S tím souvisí i fakt, že novinka vyšla hned ve dvou variantách. Klasická a rozšířená, která si k názvu přidává dovětek Fullmoon Edition. V recenzi se zaměřím na standardní verzi.

RETRO 2000| Jak jsme vyrazili na exkluzivní koncert Coldplay v Londýně

Začínáme skladbou MOON MUSiC. Skutečně nejde o překlep. Tyto hrátky s písmenky a slovy, jak později uvidíte, jsou ve většině písní. Ambientní předehra k celému albu, která vznikla ve spolupráci s producentem Jonem Hopkinsem, je dojemná a vybízí ke zvědavosti. Do čistě instrumentální písně se v druhé polovině vkrade jemný hlas Chrise Martina a popisuje jeho proměnu z člověka, který přehlíží nebo nechce vidět, na člověka vnímajícího a citlivého. Pravděpodobně jde o osobní zpověď z velké části zaměřenou na enviromentální záležitosti. 

Po skončení úvodní písně ale nastoupí úplně jiná kapela. Feelslikeimfallinginlove je po zvukové stránce typickou skladbou Coldplay posledních let. Melodický a snadno zapamatovatelný refrén a už tak nějak signifikatní hudební podklad. Nejde o žádný velký popový hit, na to je bohužel až příliš nevýrazná, a o nějaké složité výstavbě tracku nemůže být ani řeč. Takže zůstává někde na půli cesty. Mnohem lépe dopadl následující song WE PRAY. Spolupráce hned několika umělců v čele s nekorunovaným krále afrobeatu Burna Boyem je zábavná a symbolika jednoty díky tomu nabírá na síle. 

RECENZE: Coldplay se v dokumentu A Head Full Of Dreams odhalili, pobavili i zazpívali

Po textařské stránce je novinka spíše průměrná. Coldplay sice nikdy nebyli kouzelníky v oblasti lyriky, nicméně jejich hudba vždy dokázala vzbuzovat emoce. Většinou toho dosáhli především pomocí tklivých melodií v kombinaci s hlasem Martina. Právě proto velice příjemně překvapí v JUPiTER, který sice kvůli neustále se opakujícímu refrénu může při poslechu působit až otravně, ale vnitřní dialog o cestě k sebepřijetí je zřejmě tím nejlepším, co novinka nabízí. 

Coldplay chápou své universum a pole působnosti jako svůj vlastní vesmír. V něm je důležité být tolerantní, přijímající a myslet především na dobro všech. To jsou hodnoty, které jsou samozřejmě naprosto v pořádku a nelze jim nic vytknout, zároveň to však může místy působit jako mantra, kterou se zaklínáte ve svém vlastním světě a nejste schopni odhlédnout a podívat se na věc i jiným pohledem. V případě britské kapely, tedy spíše ušima nezaujatého posluchače. Ten totiž musí mít v hlavě solidní zmatek, když zhruba v půlce desky přijde zlom a přijde "duha". Přesně touto emotikonou totiž pojmenovali zhruba šestiminutovou instrumentálku se závěrečným doslovem. Vůbec to nedává smysl a naprosto to zničí, v tu chvíli vcelku plynulý chod písní a deska začne být dlouhá...

... po procházce po duze se ocitáme na druhé půlce desky. iAAM opět nezapře snahu o hitovost, ale opět selhává jednak v tom, že stále čekáte nějakou zásadní refrénovou gradaci a ta nepřichází, a také, jako bohužel již předchozí písně na tom, že po poslechu na ni ihned zapomenete. Rozhýbat se to snaží v následující AETERNA, kde svůj typický zvuk mísí z výraznějším EDM. Výsledkem je ale prazvláštní slátanina. Jak se deska nezadržitelně chýlí ke svému konci, někomu ve studiu možná došlo, že na desce chybí prvek, který kdysi kapelu zdobil - rocková balada. Tak ji tam prostě na sílu našroubovali. Působí to divně a nuceně. ALL MY LOVE je přitom průměrná balada nacpaná vatovým klišé, která klidně mohla zůstat v šuplíku. 

Jak vlastně deska končí? Skoro sedmiminutovou skladbou ONE WORLD. Ta začíná jako piánovka a někde zhruba v polovině se přidají smyčce a začne působit velkolepě, aby to všechno minutu před koncem utichlo a mohl nastoupit Chris Martin se svým popěvkem lalala. Tohle je tak nějak všeříkající o nové desce. Když nevíš co, začni tančit a zpívat lalala a ono z toho něco vzejde. Coldplay by potřebovali nějaký impuls, nejlépe asi v podobě nové producentské spolupráce. Ta s Max Martinem je vede do slepé uličky, která sice hýří barvami, ale někdo jí zapomněl udat styl. Novinka ukazuje, že nápady kapela ještě zdaleka nevyčerpala, ale chybí jim dotažení, zajímavější aranže a také, a to především, se v tvůrčím procesu zapomnělo škrtat. 

Text: Tomáš Kocian, foto: Warner Music
Témata: Coldplay, Chris Martin, Full Moon, recenze