RECENZE: Ed Sheeran sází na jistotu. Nové album Play postrádá invenci

Ed Sheeran

Play

Skladby:
Opening, Sapphire, Azizam, Old Phone, Symmetry, Camera, In Other Words, A Little More, Slowly, Don't Look Down, The Vow, For Always, Heaven

13 skladeb / 44 min

Vydavatel: Warner Music

Ed Sheeran na albu sází především na své vokály a na chytlavé melodie, které si každý zapamatuje už po prvním poslechu. Texty však oproti jeho předchozí tvorbě občas postrádají hloubku a nebo působí neupřímně a příliš pateticky. Výjimkami jsou Old phone a Camera, které vyprávějí silné příběhy. Old Phone textově připomíná Castle On The Hill z alba Divide, a to především nostalgicky náladou a ohlížením se za lidmi ze zpěvákovy minulosti, a tak má potenciál se dotknout každého posluchače, který truchlí po ztrátě blízké osoby. Na druhou stranu ale trochu strádá hudebně, protože ačkoliv není dlouhá, její melodie se brzy omrzí.

LIVE: Ed Sheeran odehrál v Hradci svůj nejlepší tuzemský koncert, publikum mu zobalo z ruky

Staří fanoušci Eda nejspíš z nového alba zklamaní nebudou, protože velká část písní se nápadně podobá některým Edovým předchozím hitům, dalšími příklady mohou být třeba Slowly nebo The Vow působí jako dvojčata či pokračování Perfect nebo Thinking Out Loud.

Kromě pomalých balad, které těží ze zpěvákových hlasových schopností, Play disponuje i rychlejšími skladbami, často inspirovanými rytmy z celého světa (world music). Sapphire nebo Symmetry jsou poměrně taneční, najdeme v nich prvky dancehall nebo afrobeats hudby, a jsou tak výrazně záživější. I tak jde ale o pop, který v první řadě pobaví, ale nezůstane s posluchačem déle než pár minut od poslechu.

RECENZE: Ed Sheeran zakopal patos a kýč a nahrál skvělou desku

Největší dojem zanechaly písně A Little More a Don't Look Down. A Little More je neotřelá, trochu drzá a prostě baví. I tak jí ale nechybí chytlavý element. Don't Look Down je založená na elektronické hudbě, nejblíž má k house music, a tento rytmus a zvuk se snoubí s Edovým hlasem nečekaně dobře, a tak je tento kousek moc příjemným překvapením. Taneční hudbu zastupuje na albu i single Azizam, který je sice poměrně prvoplánový, ale na druhou stranu je opravdu zábavný a nejde ho vyhnat z hlavy, což je v rádiovém popu jednoznačně známka úspěchu.

Pokus o originalitu měla představovat asi píseň Heaven, která album uzavírá, ale produkce s deformovanými vokály jí spíš škodí. Je škoda, že album končí zrovna tímto kouskem, protože poslední skladba by měla udělat největší dojem, aby vyzdvihla požitek z poslechu celého alba. To se zde ale bohužel neděje.

LIVE: Ed Sheeran v Praze: Každá dívka měla pocit, že zpívá jen pro ni

Paradoxně nejoriginálnější a nejzajímavější se zdají být bonusové písně, které se nachází až na prodloužené verzi alba. Problems překvapí dynamickou hudební zápletkou a Regrets se svou rapovou linkou potěší především ty, kteří si nepotrpí na akustické slaďárny. Škoda, že se aspoň tyto dvě nedostaly do hlavního alba.

Play sice v žádném případě není neposlouchatelné album, avšak jednoduše není ničím jedinečné, a je tak snadno zapomenutelné. Kdybychom nevěděli, jakého silného vyprávění a jakých hitů je Sheeran schopný, jeho nová deska by asi potěšila víc. Takto ale zanechává trochu hořký pocit zklamání. Navíc je nutno říct, že hranice mezi autorským rukopisem a vykrádáním sebe sama je občas tenká, a je to jen další z řádky problémů, které album má. Ed Sheeran tak s albem Play nabízí popový zážitek, který neurazí, ale ani nezůstane v paměti – a právě to je možná největší problém.

Text: Lucie Všianská, foto: Mark Surridge, Warner Music
Témata: Ed Sheeran, Play, pop, recenze